Úvod

Tak opět je tu nové číslo Občasníku. Tentokrát se na něj muselo čekat doopravdy o něco déle než obvykle, ale okolnosti tomu tak chtěly.

Ale nic se nevynechalo, všechno tu najdete. Ať už články o proběhlých akcích, akcích, které nás teprve čekají nebo informace o výměně průkazů KČT. Zapomenout nesmíme ani na, již tradiční, nácvik eskymáků nebo hory.

Jako vždy si každý vybere dle svých schopností a nálady.

Na závěr bych ještě chtěla všem čtenářům, členům i nečlenům popřát do nového roku 2005 hodně úspěchů, jak v zaměstnání, ve škole, tak i na vodě a při jiných aktivitách.

Michala Čadová

Slovo předsedy

A je tu opět zima. Dovolte mi nejprve, abych vám všem, členům či příznivcům našeho klubu, popřál veselé Vánoce a hodně štěstí, zdraví, spokojenosti a úspěchů do roku 2005.

A teď trochu toho, co se stalo za rok 2004. Nebudu se rozepisovat o akcích a zájezdech, protože o nich se píše v každém čísle Občasníku a ani v tomto čísle články o zájezdech nechybí. Takže co se stalo kromě pravidelných akcí?

Na Valné hromadě 5. 2. 2004 byla odhlasována změna přístupu do loděnice tak, aby se vyhovělo zejména aktivním členům klubu. Během roku vznikly celkem 3 skupinky aktivních členů, kterým byl na základě splněných podmínek poskytnut klíč od loděnice. Vedoucím skupinek bych tímto chtěl připomenout, že si musí na rok 2005 opatřit nové pověření nebo do 31. 12. 2004 vrátit klíč od loděnice předsedovi nebo místopředsedovi klubu.

Další a myslím největší událostí v tomto roce byla nepochybně kompletní rekonstrukce střechy. Hlavním městem Prahou byl klubu v roce 2003 odsouhlasen grant na opravu střechy a skříněk v celkové výši 380 000 Kč. Okamžitě po přidělení grantu jsme začali zpracovávat podrobné podklady k realizaci opravy střechy. Jelikož výměnu střešní krytiny je nutné dělat v letních měsících oslovili jsme v dubnu tohoto roku 65 klempířských firem s žádostí o vypracování nabídky na výměnu střešní krytiny ve dvou variantách. První počítala s opětovnou montáží pozinkovaných plechů a druhá s montáží bezúdržbové fólie.

Ve stanoveném termínu jsme obdrželi 7 nabídek, z nichž 6 splňovalo podmínky nabídkového řízení. Z těchto šesti firem vybral výbor klubu 3 firmy do užšího výběru a to Klemposervis spol. s r. o., Prestiz spol. s r. o. a Ing. Bohuš Stehlík Csc. Výbor vyzval zástupce firem k osobní návštěvě, na které byly zodpovězeny případné dotazy a firmy byly vyzvány k předložení dopřesněných nabídek. Výbor klubu vybral jako nejvhodnější a nejvýhodnější nabídku firmy Prestiz spol. s r.o. Provedení střechy bylo rozhodnuto jako bezúdržbové, střešní krytina folie Rhenofol CV 1,2 mm a okapový systém Rheinzink (titanzinek). Záruka na střešní krytinu je 10 let a na okapový systém 5 let. Firma Prestiz nabídla výměnu střechy za celkovou cenu 346 381 Kč bez 19% DPH. Jelikož při výměně střechy nebylo nutné měnit žádná prkna, byla celková cena výměny střechy 323 496 Kč bez 19% DPH.

Rekonstrukce proběhla bez sebemenších problémů a kvalita provedené práce je podle našeho názoru velmi dobrá. Rekonstruovaná střecha byla klubu předána 25. 8. 2004. Jelikož se do této doby nevědělo, zda nebude nutné pod starou střešní krytinou měnit prkna, čekali jsme se zahájením opravy skříněk až bude známa celková cena za rekonstrukci střechy.

V září 2004 jsme poptali 40 truhlářských firem s žádostí o nabídku na opravu skříněk. Nabídky jsme dostali 4. Jako nejvhodnější vybral výbor klubu nabídku Pavla Drbala, která byla i nejlevnější. Oprava byla zahájena 25. 10. 2004 a ukončena 24. 11. 2004 za celkovou cenu 81 438 Kč. Všechny skříňky jsou tedy opraveny, mají poličku, háček a nepoškozenou petlici na zámek.

Jelikož nám již nepřálo počasí na jaře ještě zbývá udělat 1 vrstvu nátěru na skříňkách a lavicích a toto by mělo být hotovo do jarního otevření loděnice. Aby mohl být poslední nátěr řádně proveden budete pravděpodobně koncem března 2005 vyzváni k odemčení svých skříněk. Žádám vás tímto o pochopení.

Poslední veliká věc, kterou jsme dokončili, jen díky Alešovi Dvořákovi, je inventura lodí v boxech. Při inventuře se našlo několik lodí, ke kterým nejsme schopni najít majitele, proto se prosím podívejte na naše internetové stránky jestli není nějaká loď vaše nebo nevíte čí je.

Radek Douděra - předseda klubu

Stalo se

4. - 5. 9. - Úhlava, Klabava (odkaz na akce minulé)

2. 10. - pěší výlet - Sluníčka

Účastníků nebylo mnoho, ale alespoň někdo přišel (já, Pavel, Mona, Michal, Jirka). Naším cílem bylo Jílové u Prahy. Tam jsme bohužel nedorazili, protože jsme omylem vystoupili o stanici dřív, tj. v Lukách pod Medníkem. Tak se jen trochu zmodifikovala trasa a mohli jsme vyrazit. Trasu si moc nepamatuji, ale šli jsme po červené, modré a asi i zelené, po silnici i lesem, bylo hezky i pršelo. Cestou jsme sbírali jablka a vlašáky (ty ranné jsou stejně nejlepší).

Ačkoliv byl naším cílem pramen Botiče, nijak jsme se po něm nepídili. Ale narazili jsme na něj. Ke konci cesty jsme se dostali do Průhonického parku. Bylo akorát po dešti, všude bláto a mokro, ale jako park je vážně pěkný. Z průhonického zámku se nám ještě naposledy naskytl pohled do parku, pak jsme si jen koupili turistickou známku a doběhli autobus domů. Délka této trasy byla kolem 20 km.

Michala Čadová

15. - 17. 10. - brigáda v Zubrnicích

Jako již tradičně jsme měli sraz v pátek v 17 hod. u pokladen na Hlavním nádraží. Až do 17:20 jsme čekali ještě na jednoho účastníka - nováčka, který nakonec nejel. Jarin psal, že na Hlavní nádraží dorazí již ve vlaku a že je v posledním vagónu. Ale protože nám světelná tabule ukázala číslo nástupiště až dvě minuty před odjezdem, v tom fofru jsme nerozeznali předek od konce a nalezli úplně dopředního vagónu. K naší smůle zde bylo dost plno, takže jsme si nemohli sednout, spojovací dveře do dalších vagónů se nedaly otevřít (takže jsme se nemohli dostat k Jarinovi, který měl lístky u sebe) a do třetice všeho dobrého přišla průvodčí právě do tohoto vagonu (pořád jsme ji opatrně pozorovali a vzájemně si hlásili, jak rychle se pohybuje vpřed). Naštěstí další zastávka byla už ve Vysočanech a tak Jarin přeběhl k nám.

Během jízdy jsem alespoň měla čas poznat tři z nováčků, kteří s námi jeli (Eva, Terka a Fabián). Ve Všetatech jsme v klidu přestoupili a po půl osmé dorazili do Velkého Brezna.

Na rozdíl od minulých let jsme již nebyli ubytováni v lehátkovém voze v Zubrnicích (alespoň jsme nemuseli šlapat ještě 6 km do kopce po kolejích), ale vychutnávali jsme si komfort skromně zařízené budovy, kde se topilo v kamnech, byla k dispozici mikrovlnka, elektrický vařič, teplá tekoucí voda, splachovací záchod a dokonce i sprcha, kterou tedy myslím nikdo nevyužil (ti, kdo s námi byli v minulých letech vědí, jak velký toto byl rozdíl).

V sobotu služba od 7:30 připravovala čaj a vánočku. V 9 hodin jsme již byli venku připraveni k práci.

Byli jsme rozděleni do několika pracovních čet (celkem nás bylo 9). Protože poprchávalo uvítali jsme (já, holky a Fabián) práci ve voze, který se připravuje na příští rok jako exponát. Naší dvoudenní náplní práce bylo pomocí kladívek, dlát a drátěných kartáčů dostat staré nánosy barvy z jednoho exponátu. Práce sice trochu stereotypní, ale alespoň jsme byli v suchu a mohli jsme si v klidu povídat (museli jsme sice překřičet hluk kladiv a občas vyklepat rez z očí, ale jinak to bylo fajn). V jednu chvilku se k nám přidal Libor, který měl s sebou 30 hliněných a železných koleček a měl je vyleštit. Taky jsem je chvilku čistila a byla to pěkná piplačka. Další skupinka venku kopala díru pro kabel, pálila staré dřevo a tak vůbec čistila kolejiště.

Ke sváče jsme měli hrušku a nějaké koláče od maminek a sušenku s teplým čajem.

K obědu (kolem jedné hodiny) jsme měli chléb se sýrem. Po obědě jsme se všichni vrátili ke své práci.

Ale jak se říká - po práci odměna. Svezli jsme se na drezíně a mezitím ti co zůstali se hřáli u ohýnku.

K večeři bylo rizoto. Ač bylo jídlo počítáno pro dva jedlíky navíc připravili jsme ho skoro všechno a taky jsme se potom pořádně najedli. Zbyly nám jen dva pytlíky uvařené rýže. S těmi jsme ale hbitě něco vymysleli - Jarin nám cestou z hospody koupil máslo a kakao a my jsme si ji nechali na snídani na sladko (pro zájemce) a taky že se snědla.

Večer byl pěkně pestrý. Jedna skupinka (složena z těch co se vyznají v počítačích) řešila počítačový problém v hlavní budově (šlo, myslím, o to přenést nějaká data z jednoho počítače na druhý a nějak se to tam nevešlo. Museli ještě kvůli tomu jet do Zubrnic pro klávesnici). Zbytek se zabavil po svém - odpočívání, povídali jsme si a zahráli pár her pro malý počet hráčů u stolu. Ta skupinka, která spravovala počítače, šla spát až v půl jedné. To byl také důvod proč jsme ráno zaspali.

Takže jsme vstali o 15 minut později než jsme původně chtěli. K snídani byla (pro dobrovolníky) rýže s máslem a kakaem jinak čaj a chléb se sýrem.

Práce byla podobná té včerejší - omývání koleček, osekávání staré barvy, ale jako zpestření jsme vykládali vagón dřeva. To nám trvalo pěknou chvíli. Připadali jsme si jak roboti na běžícím páse, kteří na jedné straně naberou, otočí trup o 180° a odevzdají polínko dále. Pak jsme vykládali ještě nějaký "bordel" a to bylo pomalu všechno.

Ještě nás čekal poslední úkol. Na mašině jsme vyvezli vozíčky s hlínou a kamením na trať a zasypali volné pražce. Úplně nakonec jsme vyjeli až do Zubrnic a prohlídli si muzeum.

Poté jsme si už jen zabalili a vydali se na nádraží do Velkého Brezna. Na nádraží jsme dali sváču, nasedli do vlaku a jeli domů.

Michala Čadová

2. - 3. 10. - zájezd na vodu - Hamerák

Tak jako již tradičně jsme měli sraz v sobotu v 7:00 před loděnicí, zašli jsme do vedlejší loděnice vypůjčit si vlek a začali jsme pomalu navazovat. Lidé se postupně trousili a tak navazování bylo pomalé. Navíc dle počtu přihlášených lidí bylo zjevné, že bude pravděpodobně plný autobus. Nakonec se nás sešlo 41 vody chtivých vodáků a v 7:45 jsme mohli vyrazit směr Tábor. V táboře jsme zajeli k místnímu supermarketu nakoupit a při otáčení autobusu ve slepé uličce se pes Brit pana řidiče Vlčka někam jaksi zaběhl. Pan řidič nelenil, vyběhl z autobusu a nechal ho stát napříč křižovatkou. Vůbec mu nevadilo, že křižovatkou neprojede ani cyklista. Po krátkém pobíhání nakonec zjistil, že se pejsek usadil před auto, které čekalo na uvolnění průjezdu a ve kterém seděl až moc trpělivý řidič jelikož vůbec neprudil.

Poté jsme vyrazili směr Jindřichův Hradec a Malý Ratmírov. Avízo pořadatele před závodem slibovalo, že silnicí přes hráz vede nějaká objížďka a tak tam nebude povoleno zastavení a policie ČR jakékoliv porušení tohoto zákazu bude nekompromisně trestat.

Při příjezdu k hrázi byla ale situace úplně jiná. Auta stála stejně jako všechny ročníky před tím a policie nikde. Jelikož zde nestál žádný autobus, vypravili jsme se dle pokynů pořadatelů do místního kempu. Při příjezdu úzkou silničkou byla cesta zablokována několika automobily, které se snažily jakýmkoliv způsobem couvat, což některým řidičům činilo nemalé problémy. Po všech těchto peripetiích se nám nakonec podařilo autobus s odpojeným vlekem zaparkovat na louce mezi stany a konečně jsme začali svazovat lodě.

Jelikož byla hráz rybníka docela daleko, rozhodli jsme se, že nasedneme na vodu na místní pláži a k hrázi dopádlujeme po vodě. To se ukázalo v docela teplém a slunečném dni jako skvělý nápad. Dětský oddíl šel pěšky podél kaskád, aby děti měly možnost si prohlédnout obtížnější úseky, které na ně čekají až nasbírají více zkušeností. Sraz jsme s nimi měli ve Dvorečku, kde se k nám děti na kánoích přidaly a společně jsme pokračovali směrem do Jindřiše.

Zde na nás čekal autobus a jelikož vodu pouštěli do 16:00 hodin, rozhodli jsme se i pro druhou jízdu. Po úspěšném absolvování druhé jízdy jsme vyrazili do Jarošova nad Nežárkou, kde jsme měli zamluvenou tělocvičnu v místní sokolovně.

Po boji o žíněnky se všichni vrhli na vaření večeře a poté se někteří s plnými žaludky vypravili jídlo strávit do protější hospody, někteří zvolili trávení sportem a ti nejrozumnější trávili vleže ve spacácích. V hospodě si někteří jedinci, zvláště mužského pohlaví dali místní specialitku - smažené býčí žlázy. No nevím co tím sledovali, ale o účinku se jich můžete zeptat sami.

Druhý den byla ráno docela zima. Vyrazili jsme směr Malý Ratmírov, kde po včerejších zkušenostech jsme autobus raději odstavili podél silnice. Jako na potvoru zde zrovna projížděli policisté, ale minuli nás bez povšimnutí. Nakonec se počasí začalo lepšit, teplota stoupat a dokonce i sluníčko vysvitlo. Na horní úsek se po včerejší prohlídce také vypravila jedna deblovka s nejzkušenější posádkou. Celý úsek absolvovala bez ztráty květinky. Jelikož nebylo moc času, domluvili jsme se, že se všichni vyvezeme autobusem zpět na hráz a odtud si dáme druhou jízdu, tentokrát však až do Jindřichova Hradce. Cestou jsme ve Dvorečku nabrali ty, co horní úsek vynechali a společně jsme pokračovali směr rybník Vajgar.

Pan řidič jako již tradičně začal opravovat autobus, měl proříznutý vzduchový měch u zadního kola. Po průjezdu Jindřiše nás dle pamětí několika členů čekal úsek značně meandrující a silně zarostlý. No předpovědi byly naplněny beze zbytku. Docela svižně tekoucí voda, stromy v řečišti a vrbičky přes celou řeku udělaly své. Odneslo to pár kánoí několika cvaky.

Končit jsme měli u silničního mostu na začátku vzdutí rybníka Vajgar v Jindřichově Hradci. Při příjezdu k mostu zde autobus nebyl tak jsme pokračovali dále do rybníka. Když se nám to nějak nezdálo vrátili jsme se zpět proti proudu k mostu, kde na nás již čekal Ájík, který šel celou dobu pěšky a sdělil nám, že autobus zde opravdu není a že viděl před chvílí jak profrčel kolem někam do města. Tak jsme se znovu vypravili na rybník a začali jsme autobus hledat. Jenomže hledejte autobus na cca 1 km širokém rybníku, kde ani není pořádně vidět na druhý břeh.

Nakonec jsme zvolili správnou stranu rybníka a po cca 2 km pádlování po voleji jsme autobus našli skoro u hráze rybníka v centru města. Řidič dostal náležitě vyčiněno a po zrychleném navazování jsme se vypravili směrem ku Praze.

Do Prahy jsme dorazili před setměním všichni zdrávi a plni neobyčejných zážitků.

Hokejka

23. - 24. 10. - zájezd na vodu - Rokytka a Botič

Je sobota osm ráno a my jsme se sešli v loděnici na poslední letošní oddílový zájezd na vodu. Vlastně předposlední, zítra ještě jedeme na Botič a mezi tím se spí doma... Navazujeme lodě a Zajíc ať počítá, jak počítá, pořád mu chybí asi 10 lidí. Nakonec vyrážíme bez nich a jedeme tedy poloprázdným autobusem.

Voda je v Rokytce, stejně jako na Botiči zajištěna. Vypouští se Kyjský rybník. Po příjezdu na místo zjišťujeme, že máme dost času na sundávání lodí, protože voda tekla teprve chvíli. Okolo desáté vyrážíme na naši projížďku Prahou. Ze začátku se zdá i voda docela čistá, ale opravdu jen ze začátku. Čím víc jsme v centru, tím je větší bahnotok (teda ono to není bahno, ale všechny možný odpady z města).

Když už je voda dostatečně šedivá máme tu první jez. Na sjetí na kanoi je příliš vysoký a kolmý takže dětský oddíl přenáší. Dál se kocháme zahradami rodinných domků z té strany ze které je normálně nikdo nevidí. Lidé mávají, psi štěkají, slepice ... dělají kokodák a králíci dupou. Další stupeň s vejvarem Zajíc prohlíží a mává, že můžeme jet taky. Rychle jsem dal instrukce háčkům - zaklonit a zabírat. Já s Fabiánem jsme projeli bez problémů, tak jeli i další... Tomáš s Terezou najeli trochu šikmo a už tam byli. Kánoi se chtělo vrátit zpět do válce, tak ji Ájík rychle zaháknul za Zajícovu házečku a vytáhli ji. Další cesta už proběhla bez problémů.

V neděli jsme měli sraz v půl deváté. U Hostivařské přehrady už bylo spousta lidí a já jsem akorát stihl výklad trati a všech nemocí co čekají ve vodě. Pak jsme šli s klukama prohlédnout známou rouru pod přehradou. Prý pouštěli víc vody, ale nakonec jsme se rozhodli, že ji pojedeme (na kajacích). Všichni kromě Zajíce vyjíždíme hlavou dolů, ale vysmátý a spokojený. Pak nás čekají meandry v horní části potoka. Tady Libor zkouší protivodný náklon při nájezdu do proudu a zjišťuje, že to není ono - plave. Dále dostává voda opět barvu a zápach včerejší Rokytky. Lidé z okolních parků a mostů opět mávají a zdraví. Pomalu se blížíme k pověstným stupňům na Grébovce. Je tu dost lidí a díky obtížnému zastavení nad stupni to není úplně to pravé, ale všichni (i kanoe) skáčou v pohodě a bez koupání.

Asi po kilometru všichni rychle vytahují baterky a rozsvěcují do závěrečného 700 metrů dlouhého tunelu. Voda zde hučí, jako kdyby tam měl být vodopád, ale ani letos tu žádný nebyl, byla to jen ozvěna. Jediná překážka v tunelu byl strom nebo kabely, nevím, co to bylo, protože jsem tam s baterkou ještě nikdy nejel takže jsem překážku jen cítil... Po pár minutách vplouváme do Vltavy a pádlujeme nahoru k loděnici, kde si užíváme čistou vodu Vltavy a pak i našich teplých sprch. Myslím, že se akce povedla, jen kdyby příště jeli všichni, co se přihlásili. Teplou sprchu po "vylodění" bych mohl mít klidně častěji :-).

Tomáš

6. 11. - Běh o koláč Panny z Dívčích Hradů
(výsledková listina a další fotky)

Začátek zápisu byl stanoven, jak již tradičně, na devátou hodinu ranní. Již před touto hodinou do loděnice přišlo pár prvních nedočkavců. Čísla byla roztříděna, půllitry na vybírání startovného naleštěny a notebook zapojen do sítě a připraven zapisovat závodníky. Drbža prodával občerstvení a lyže.

Před desátou se k zápisu nahrnuli poslední "nadupaní" běžci a šlo se na start. Počasí bylo v rámci možností příznivé. Ráno byla dokonce modrá obloha, ale nechtělo se věřit, že by mohlo být tak dobré počasí jako loni. Jediné, co tedy ztěžovalo běh byl silný vítr, který většinou foukal proti směru běhu.

Před startem nechyběl zběžný popis tratě a podrobnosti o délce tratě.

Startovní pole začínali muži. Na rozdíl od žen, které startovaly po nich, se na startovní čáře mačkali a strkali, aby právě oni získali nejlepší startovní pozici. Se startovním povelem byl u většiny viděn onen charakteristický pohyb, kterým se zapínají stopky na hodinkách. Běžci, kteří se umístili na čele startovní listiny, doopravdy vynikali obdivuhodnými běžeckými schopnostmi.

Po mužích, jak již bylo řečeno, startovaly ženy. Po dvouleté odmlce jsem se zúčastnila běhu také. A musím se pochválit - mile jsem se překvapila a neskončila poslední. Ale třikrát se vyškrabat do onoho pověstného kopce doopravdy není jednoduché. Zvlášť když se na vrcholu, kvůli poryvu větru, člověk nemůže ani pořádně vydýchat. Jako samozřejmost již beru to, že mě čas od času předběhnou nejen běžci z kategorie "dorostenci starší", ale i ti namakanci z kategorie "muži", kteří mě tímto předbíhají o kolo.

Přes to přeze vše (ani nemluvím o tom, že mě ještě čtyři dny bolely nohy) jsem ráda, že jsem opět běžela. Vždyť není důležité vyhrát, ale zúčastnit se!

Michala Čadová

6. 11. - Drakiáda - Sluníčka

Jen co se dovyhlásily výsledky z běhu, řekly nezbytné informace o Bonanze, která se konala následující den, a přečkala se malá přeháňka, vyrazila Sluníčka pouštět draky.

Pravda, draků jsme moc neměli (jen 4 na 7 lidí), ale stačilo to. Já osobně jsem si přinesla pro jistotu dva, jeden nikdy neví, zda budou létat. Oba (šestiúhelníky) se ve vzduchu udržely až do té doby, než je déšť zničil.

Další, kdo měl draka vlastní výroby, byl Pavel. Bohužel se mu při prvním pokusu o start zlomily dvě tyčky. Ale hbitě se dal do oprav a za necelých dvacet minut se mohl pokusit o druhý start. Nevyletěl sice tak vysoko jako mí draci, ale do vzduchu se dostal.

Poslední, kdo měl draka (kupovaného), byl Honza P. Nejdříve bylo třeba ho sestavit, což byl pěkný oříšek. Bez ocasu ale doopravdy nelétal. Popravdě řečeno, pořádně nelétal ani s ocasem. Ale když se člověk pořádně rozeběhl, tak to šlo.

Během pouštění občas zapršelo, byla stále větší zima a nakonec se regulérně rozpršelo. Tak jsme si sbalili to, co z draků zbylo, a vydali se domů.

Michala Čadová

7. 11. - Bonanza

Ten kdo letos nebyl na Bonanze o hodně přišel. Nejenže jsem konečně po dlouhých osmi letech i já došla včas do cíle (ostatní také), ale celý průběh byl perfektně připraven a atmosféra byla báječná.

Sešli jsme se v docela pozdní hodinu na nádraží Braník. Rozdělili jsme se do tří skupin po čtyřech - tím vznikly tři rozhádané zlatokopecké "rodiny", které se různými cestami chtěly dostat do města Goldtown na zlatonosné řece. Každý měl stručný popis trasy a důležitý dopis pro šerifa, který když neotevřený a nepoškozený dopraví, dostane dolary na zakoupení prvních klamů, popřípadě nějakého občerstvení na zahřátí.

Nejdříve jsme (rodina, jejíž jsem byla členem) využili místní lokálku a poté postupovali po modré dřevorubecké stezce. Nakonec jsme využili znalosti azimutu a šli bez dvou stupňů na jih. Tento úsek byl nejzáludnější. Měli jsme jít až k onomu zlatonosnému potoku, ale cestou jsme míjeli několik jiných vyschlých, či polovyschlých, které jsme vždy pečlivě prozkoumali, abychom se ujistili, že to není hledaný potok. Nakonec jsme došli k bystřině, která odpovídala popisu a vydali se proti proudu. Ale tou dobou již bylo něco kolem jedné hodiny odpolední a za celou tu dobu jsme neviděli nikoho známého (kromě jiného jsme byli celí od bláta, jak jsme se prodírali vyschlými koryty, a promoklí od malého krupobití). Když jsme se zastavili, že si dáme malé občerstvení, zpoza zatáčky vyšli členové znepřátelené rodiny. To pro nás byl nový impuls, něco, co nás utvrdilo v tom, že jsme se přeci jenom ještě neztratili. Rychlým pochodem jsme se vydali dále proti proudu a doopravdy jsme po další čtvrthodině ostré chůze došli do vysněného Goldtownu. Jedna rodina již rýžovala, ale toho jsme se nezalekli, vyhledali šerifa, předali mu psaní a po chvilkovém vyjednávání dostali peníze.

Kdo měl převlečení se převlékl, jiní nedbali studené a mokré vody a hledali zlato a stříbro tak, jak přijeli. Lucka dokonce, aby si nenamočila boty, rýžovala bez nich. Potom s chutí využila rozdělaného ohně u saloonu a hřála se.

Rýžovalo se ostošest. Cena zlata kolísala, občas někdo našel raka a saloon pomalu odkrýval své pochutiny.

Těch bylo opravdu nepřeberné množství, které se většinou skrývalo pod exotickými názvy jako například "Koňský flus", "Skunčí kotlík", "Poslední cesta" nebo třeba "Polibek kata". Ale voda přeci jenom byla pěkně ledová a tak zlatokopů v řece ubývalo a naopak strávníků v saloonu přibývalo.

Objeveny byly i zlaté a stříbrné žíly. Honza P., který objevil tu zlatou, nehleděl na nic a rýžoval vleže - to snad aby mu něco neuteklo.

Když se všichni najedli, vykoupili zásoby v saloonu a tak utratili všechny vydělané peníze, vydali jsme se opět na lokálku a cestu zpět do naší domoviny - zlatá horečka byla u konce.

A vydařila se.

Michala Čadová

20. 11. - Praha neznámá - Sluníčka

Výhoda této hry je v tom, že nemusíme nikam jezdit. Hraje se totiž po Praze.

Sraz jsme měli v 8:30 před Orlojem na Staroměstském náměstí. Přišlo nás sedm, takže jsme se rozdělili do tří skupin.

Úkol byl jednoduchý - jako agenti mimozemské rasy, jsme zjišťovali různé informace o několika lokalitách. Mezi ně patřili například - muzeum Járy Cimrmana na Petříně, socha K. H. Máchy, restaurace Lví dvůr, Vikárka, golfové hřiště v Horních Měcholupech, kostel sv. Markéty, Anežky a Jakuba a další.

Každý si určil trasu a s pomocí map a MHD vyrazil. Počasí nám přálo - nebylo vedro, nepršelo, vítr chvílemi skoro nefoukal. Zato nás několikrát přepadla sněhová fujavice a zima byla pekelná.

Opět jsme tedy poznali nová pražská zákoutí, jak historická, tak i ta z moderní doby.

Do cíle jsme došli v rozmezí asi jedné hodiny. Povyprávěli zážitky a rozjeli se domů.

Michala Čadová

Informace pro členy

Výměna členských průkazů KČT v roce 2005

Pro rok 2005 proběhne výměna členských průkazů KČT nového provedení, které budou opatřené fotografií pasového formátu. Průkaz a karta budou uloženy v plastovém pouzdru, které členové obdrží zdarma. V nové členské databázi se vzhledem k platným zákonům upouští od evidence rodných čísel. Do evidence se ukládá pouze datum narození.

Kail František