8. - 9. 12. 2007 Poslední loňská divoká voda

Hned v neděli po akci jsem slíbil, že napíšu článek. Nejdřív jsem měl moc práce, pak se mi nechtělo a nakonec jsem na to úplně zapomněl. Jenže sliby se mají plnit, tak sice trochu se zpožděním, ale přece - je tu.

Vše začalo nápadem, zajít si konečně zase jednou na vandr. K této akci se dobrovolně přihlásilo nebývale velké množství lidí (pět). Všechno se ale trochu zkomplikovalo, když čtvrteční předpověď slibovala o víkendu velkou vodu, kam jen oko dohlédne. Neváhal jsem a tuto informaci jsem na společenském večeru nadhodil s tím, že bude-li voda, čundr se odkládá. A tak se také stalo. Vlivem pátečního deště se závratnou rychlostí zvedly i normálně zcela suché potoky typu Smědé či Jizerky.

Ráno jsme tedy vyrazili směrem do Krkonoš a Jizerských hor. Po cestě jsme v Liberci zastavili na nákup, kde mě při východu z obchoďáku přepadla mladá usměvavá krasavice, jestli prý nechci přispět na výcvik slepeckých psů. Když Zajíc a Ájík viděli, že mám plné ruce, galantně mi z rukou vytrhli karton piva, kterého si do té doby ani nevšimli a fofrem zdrhli k autu. Velkoryse jsem slečně věnoval desetikorunu a chystal se odejít. Jaký bylo moje překvapení, když se slečna začala domáhat dalších peněz, protože příspěvek je prej za pětadvacet. Vyždímanej z posledních drobných jsem konečně opustil obchod a šel za usměvavými kamarády pro dávku posměšků.

Bohužel se vyplnily naše předtuchy a voda šla dolů stejně rychle jako večer nahoru, což jsme viděli na vlastní oči na Smědé, která za osm hodin spadla asi o 40 cm. Nakonec tedy zvítězila Mumlava a po soutoku dále Jizera. Voda nebyla nijak extrémně vysoká, ale stačilo to na technickou jízdu bez hopsání po šutrech. Mě osobně Mumlava přímo okouzlila a Jizera byla taky super. Ostrov hrůzy jsme jeli zprava, i když vlevo byla cesta taky a podle rychlosti, jakou nás tudy předjela jiná parta, asi celkem v pohodě. U aut jsme se rozloučili s Mahomovou posádkou a vyjeli se ještě podívat na Kamenou do Polska (co kdyby zítra tekla). Až u chatky, kde jsme měli spát, mi teprve Ájík řekl, že se nejedem nikam podívat, protože tam voda stejně určitě není. No nic, tak jsem po cestě aspoň půl hodiny vyhlížel řeku, ke které jsme se nepřiblížili ani na dvacet kilometrů. Chatka, kterou pro nás Ájík domluvil, byla naprosto luxusní a tak nezbývalo než se pustit do vaření a večírkování. Večírek se výjimečně protáhnul do trochu pozdějších hodin a už to vypadalo, že Zajíc, kterej nám spolu s Kryplíkem chodil pro točený, klofne nějakou krásku. Naštěstí všechno dobře dopadlo a Zajíc je i nadále bez závazků (teda aspoň to tvrdí).

Ráno jsme zavčas vstali a poté, co jsme uklidili všechen bordel, jali jsme se zmizet směr Kamenice. Vršek neměl vodu, tak zvítězil úsek z Plav do Bohuňovska (možná pletu název – hledal jsem to v mapě na netu). Vody bylo tak deset kyblíků, což je normální stav. Zajíc se velkoryse nabídl, že při první jízdě auto převeze a pojede až tu druhou (při tom mu bylo od začátku jasný, že se druhá jízda nepojede – syčák jeden). Převlíkání do mokrýho hydra probíhalo při příjemných 2 °C za občasných poryvů větru a padání sněhu – prostě ideální vodácký počasí. Na vodu jsme šli Já a Kriplík (oba jsme o Kamenici jen z  dálky slyšeli), Ájík (ten má pro změnu špatnou paměť) a Kuba (ten jedinej trvdil, že řeku zná – ale považte sami, věřili by jste člověku, kterej má přezdívku Vopičák ? ?). Cesta příjemně ubíhala, sem tam voda trošičku šplouchla do obličejové části ksichtu, ale jinak super. U prvního mostu nás opustil Vopičák, protože ho bolelo zápěstí namožený z Kladenského večírku. Tak jsme pokračovali ve třech. Všechny na internetu avizované klády v řece byly dobře vidět a šly v pohodě odjet. Jen u tobogánu (doufám, že se tomu říká tobogán) jsme chvilku prohlíželi – jedna tam šla šikmo k pravé straně, ale vlevo to vypadalo ok. Nasedli jsme do lodí a já vyrazil jako první. Nájezd se mi absolutně nepoved, tak jsem se musel procpat tím nejužším místem úplně v pravo mezi kládou a skálou. Pak už jen následoval elegantní eskymáček a z vracáku jsem sledoval, jak Kriplík s Ájou jedou bez ztráty květinky. Nakonec už jen spadnout z fotogenického jezu (škoda jen, že jsme neměli s sebou foťák) a hurá k autu – zmrzlí už jsme byli dost. Cestou domů už jsme jen příjemně rozmrzali a těšili se domů.

Radek
Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz