25. - 26. 11. 2006 Venkovský víkend zakončený eskymováním

6:10, sobota - Mobilobudík skáče ze stolku až do mé postele. Křičí a vzteká se.

6:15 - Musim vymyslet, čím si zpestřím den, jinak doopravdy nevstanu. (Rozkopu Ájíkovu hloupou hlavu, která vymyslela sraz v 6:45. Super, můžu vstát.)

6:45 - Je tu přesně. Ájíkovo hlavo, uštědřím ti ještě jeden den.

Okolo 8:00 - Jsme na místě. Obrovký statek, plný zvěře. Ájíkova hlava může spokojeně brumlat nad kávičkou. Já a Lucka s Davidem se seznamujeme s Hroším mužem. Postupně přicházejí nějaké noční můry. Jsou to ti, co tady spali. Nevypadají hezky.

8:45 - Hroch vydává pokyny k práci. Hrdě se hlásím k dojení krav, Lucka se mnou a obě následujeme znalkyni Hubatou.

Holky z Prahy ve chlévě. A kráva na dojení. Přestávám reflektovat časy. Koukáme co a jak. Lucku také překvapilo zjištění, že se krávě nemačká vemeno ručně - technika pokročila a i kravské vemeno má svůj přístroj.

Následuje stříhání ovcí. Prý jich zbývá šest, myslím, že to nemůže trvat moc dlouho. Tak ovečko, sem si hezky stoupni a já tě pěkně ostříhám. Kulový! Ovce leží na stole a bečí, deset pražských holek ji drží za nohy, stříhá se strojkem, je nepříčetná a kope, tlustná, mastná, ale u večeře jsme ověřili že v guláši chutná.

Druhá skupina mezitím odjela na dříví. Traktorem. Přivezli ho dost na to, aby se jím mohli zabývat celé odpoledne. Třetí skupina překryla patrem obrovskou díru, o které jsem dříve byla přesvědčená že je obrovským odpadkovým košem, když se Hrochovi nechce k popelnicím.

Oběd (na to, že vařili pražské holky) byl k jídlu. Říkali jsme mu rizoto, ale co to bylo nikdo vlastně neví. K večeři jsme spapkali jehněčí gulášek. Vypadalo to, že nikdo nevydrží do osmi, ale jakmile se tento zlomový bod překročil, rozjelo se to až až. Danča začala rozjíždět večírek, přepila se alkoholu a následně zčervenala, zmodrala a poté zezelenala. Já se přepila mléka (pravého mléka od pravé krávy, k nevíře!) a to se v břiše roztočilo spolu s kilem koláče, jehnětem a rizotem. Tomuhle se pravděpodobně říká rodeo. Zajíc se rozveselil a veselosti se chtěl zbavit běháním. Běželi jsme s ním, dokavaď nechtěl běžet obrovskou kaluží (která vážně vypadala jako moře v tu noc), a poté krz křoví a následně plotem. Míša se rozhodla že plot už je teda zu viel a odvedla nás zase zpátky. Kupodivu jsme doopravdy beželi. A na toho čtvrtého vzadu, co běřel pořád poslední (na Zajíce) jsme počkali. Důvěrně jsme si ještě po půlnoci promluvili s několika koněma a vrátili se. Postupně chodili někteří do hajan a po chvilce zase vstávali (nevím jak ta chvíle mohla být tak krátká, ale asi jsem si neměla tak dlouho povídat s Tomášem). Pánové už jsou asi prostatici, a nebo se bližším poznáním stávají z pražkých šviháků, pražští počůránkové - jinak si nedovedu vysvětlit téměř hromadné dobývání záchoda mezi 6-8. hodinou ranní (Ájíkem, Kubou, Honzou, Hrochem, Tomášem, Zajícem, jen David se prokázal jako mladý hrdina a pokorně spinkal).

Tenhle dlouhý den byl tak pestrý, že Ájíkova hlava ušla trestu, ale za to se druhé ráno nabízelo spoustu jiných hlav ke zničení (šmarjapano proč mluví tak nahlas). Nedělní den zdaleka nebyl tak pracovně nabitý jako první. Nejvíc se nadřel Zajíc, který natrhal hromadu jmelí kterým naplnil celé svoje prdítko. Spousta lidí léčila opici, byli popletení, někdo pracoval, ale nikomu se nechtělo. Kdo ví, jestli by jsme se nesložili nebýt bleskového převezení na eskymáky. Rozloučili jsme se s Hrochem a Hrochovic famílijí, skládající se z 16 ovcí, dvou krav, 6ti koňů, psů a koček po dvou a jeli jsme do Suchdola.

17:00, neděle - Bazén, no co vám mám povídat, je prostě bazén. Voda je vcelku teplá, čirá, smrdí chlorem, moc neodporuje a stojí, občas se bouchnete do kachliček. Jinak je tam opravdu bezpečno. Kuba dělal nějaký frajeřinky, ale asi už mu to nikdo nežere. Myslivec zase hbitě obsluhoval všechny přítomné indiánky dělající ze sebe eskymačky. My ostatní jsme blbnuli (já byla v bazénu poprvé a netušila jsem, kolik skýtá možností). Ty barevné lodičky vypadají rozkošně v kombinaci s tou modrou vodou, slunce (nebo zářivky) svítí, nikoho nekazí tlusté neopreny, jako kdyby snad byla zima. A vůbec, mně nikdo nebude namlouvat že není léto.

A dost těch řečí, jde se konečně taky spát. Dobrou.

Markéta (Pščolková)
Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz