Velikonoce 2005

Letošní Velikonoce jsme si už dlouho dopředu naplánovali strávit pádlováním po moravských řekách a potocích. Jirka Myslivec zajistil exkluzivní ubytování v základní škole v Králíkách na pomezí Jizerských hor a Jeseníků a už zbývalo jen doufat, že nám tající sníh zajistí to nejdůležitější - vodu. Den před odjezdem byl stav následující - hladiny klesaly, nepršelo a sněhu se tát moc nechtělo. Jirka ale přesto hýřil optimismem a sliboval vlny jako kráva a karfióly jak sloní ucha.

V sobotu ráno jsme se sešli před loděnicí a byli zvědaví, kam to nakonec pan vedoucí naplánoval. Nakonec padla volba na Zdobnici. Byla sice na limitu, ale doufali jsme, že během dne bude na horách tát a ještě trochu nastoupá. Za daný situace jsem i uvítal, že cestou do Orlickejch hor trochu pršelo. I když se našli kverulanti, kteří si hned stěžovali a iracionálně mě činili za déšť odpovědným. Jak jsme se dostávali výš do hor, překvapilo nás množství sněhu, který tam ještě leží. Konečně jsme dorazili do vsi Zdobnice, kde jsme plánovali nasedat na vodu. Se smíšenými pocity jsme si prohlíželi čůrek mezi kameny - řek bych že posádka raftu měla ty pocity ještě o stupeň smíšenější. Následovala diskuse, odkud se teda pojede a co vůbec dál. Nakonec jsme se převlékli do gumy s tím, že rafťáci začnou až od silničního mostu níž po proudu a kajakáři to zkusí přeci jen nějak zbobovat ze Zdobnice. Když jsme převezli auta, tak jsme zjistili, že většina týmu už absolvovala prvosjezd místní sjezdovky a dokonce přesvědčili domorodce, aby jim tahali lodě do kopce na vleku! Ani se jim od té zábavy moc nechtělo. Jirka ale zavelel k přesunu na řeku a za pomoci lyžařů jsme začali spouštět lodě z mostku na zasněžený břeh. Hned po nasednutí jsme začali kličkovat mezi kameny a v drobných peřejkách hledali hlubší místa. Ne vždycky se to ale dařilo a lodě vydávaly při kolizích s kameny nepříjemné zvuky, které doplňovalo klení jejich majitelů. O první vzrůšo se postarala šikmá kláda nízko nad hladinou. Jirka se rozjel a snažil se jí na nižším konci přeskočit, což se mu sice úplně nezdařilo ale jeho problémy vyřešil za ním jedoucí Pavel, který do něj vrazil a přehodil ho tak na druhou stranu klády. Pavla chytil proud, stylově ho podtočil pod kmenem a manévr skončil nenávratně krysou. Chvíli jsem to sledoval a vůbec se mi nechtělo vylézat z lodě. Zkusil jsem opatrně nacouvat k nižšímu konci klády s tím, že se tam něčeho chytnu a zkusím kládu přelézt. Proud si mě ale taky přitáhl pod kmen a situace se opakovala. Zvedat nemělo smysl, ležel jsem hubou ve štěrku a pádlo nechal vzpříčené před kládou. Vykrysil jsem, vypliv písek a s nepublikovatelným výrazem na rtech si došel pro pádlo. Ještě někdo to pak zkoušel s podobným výsledkem a ostatní pak celkem moudře přenesli. Jak jsme jeli níž po proudu, vody začalo díky častým malým přítokům přeci jen přibývat a začalo to být zábavnější. Od mostu, kde začínali rafťáci to už docela teklo a na první den na rozjetí to byl ideální terén. Trochu zabrat dostával akorát Pavel, který byl na kajaku na podobné vodě poprvé a se svým dlouhým Eskimem nestíhal provádět všechny kličky mezi kameny a občas ho zradily náklony a nájezdy do vracáků. Asi po třech krysách to chtěl vzdát, ale Jirka mu naordinoval sladkou tyčku a z vody ho víceméně nepustil. Vzpomněl jsem si při tom, jak jsem tu podobnej šok prožíval v listopadu s Jíchou za poněkud vyššího stavu vody já, když jsem začal svou plavbu krysou a tříkilometrovym během za lodí. : S obavou jsem čekal padlé stromy, které jsme tenkrát museli přenášet, ale zřejmě je už voda dávno odplavila a nahradila sadou jiných, které šly vždycky nějak objet. Jedinou nepříjemnou překážkou byla zřícená lávka ze které trčely hřebíky a voda se na ní valila velkou rychlostí. Naštěstí se před ní dalo snadno zastavit.

Zbytek plavby probíhal bez problému a já jsem si ho vyloženě užíval - prostě takový pohodový splouvání hezkou krajinou s občasnym ošplouchnutím v peřejce. Na konci plavby jsem trochu poplet místo vysedání, takže jsme místo normálního výstupu po cestičce k silnici šplhali zasněženou strání a lodě pak tahali na házečce nahoru. U silnice nás už čekali rafťáci, kteří dojeli v pohodě, i když dneska to pro ně bylo asi přeci jen málo vody. Po převlečení a převezení aut jsme vyrazili směr Králíky, kde jsme celkem snadno našli základní školu na Moravské ulici. Ubytováni jsme byli v družině, měli jsme tam zatopíno, spoustu místa na sušení neoprenů a k dispozici dokonce katedru i tabuli! Po vybalení věcí jsme žízniví a hladoví vyrazili hledat hospůdku. Našli jsme jednu velmi příjemnou nedaleko a zakončili tam úspěšný den večeří a pivkem.
Druhý den byl stanoven odjezd na půl desátou. V plánu byla Krupá a Morava nad Hanušovicemi s tím, že kolem celého úseku pojedeme autem a prohlédneme si ho. Vyrazili jsme za ranní mlhy, ale zvrchu už do ní svítilo sluníčko - byla to příjemná změna oproti předchozímu zamračenýmu dni. Po pár kilometrech už jsme byli nalepení na okýnkách a dychtivě sledovali tok Moravy. Vody měla dost a peřeje vypadali parádně. Dojeli jsme k soutoku s Krupou a dál pokračovali proti jejímu proudu. Krupá vypadala akčnější, ale měla o trochu méně vody. Zastavili jsme na plácku u mostu a začali se převlíkat do hydra. Slunce už nádherně svítilo a bylo prostě parádně. Pavlovi se po včerejší zkušenosti a po prohlédnutí peřejí do kajaku nechtělo, tak dostal za úkol převážet auta a cestou nás fotit. Plavbu jsme zahájili prvosjezdem zatím bezejmeného levostranného přítoku - pracovně uvažujeme o názvu Zlíchovský potok - úsek Myslivcova peřej. Někteří jedinci bez fantazie ale prohlásili, že je to normální škarpa u silnice. Raft se do přítoku nevešel, tak si posádka dala sjezd zasněženýho břehu a s žuchnutím přistála ve vlnách. Vody bylo dost a před námi příbývalo peřejí. První krysu ulovila Líba při nájezdu do vracáku. Pak následoval skok z jezu, který všichni včetně raftu zvládli bez problému. Další krysu ulovil Jirka, který jel první a proud si ho laškovně namotal na padlý kmen. Ostatní si už na vypečené místo dali pozor a kmen podjeli bez problémů vlevo. Akčnější pojetí zvolila posádka raftu, kde Honza při podjíždění klády za nejasných okolností vystoupil a pak urputně krauloval po proudu za svým pádlem. Peřejky byly čím dál tím lepší a my jsme si je pořádně užívali. Za každým rohem na nás čekal Pavel a fotil a fotil - prostě dokonalej servis. Bez problémů jsme dopádlovali až k soutoku s Moravou a začali navazovat lodě. Potkali jsme se tam s Mokrejšem a vyzvídali na něm, kde všude byl a jak to tam teče. Pak nás opustil Jirka Brtník s Luckou, kteří odjížděli na běžky do Krkonoš a my otatní jsme se vydali nedočkavě auty proti proudu Moravy. Aby Pavel nemusel být zase na suchu, vyměnil si místo s Honzou (nikoli z kormidelníkem ale s Honzou Vystrčilem) na raftu a přenechal mu svůj kajak. Přetáhli jsme kajaky přes louku a šlo se na věc. Morava měla hodně vody z tajícího sněhu a začínalo to vypadat na pěknej nářez. Otočili jsme lodě do proudu a vyrazili. S překvapením jsem zjišťoval, kolik ten den na Moravu vyrazilo lodí. Tři dny volna a parádní počasí tu prostě zahájily sezónu naplno. Míjeli jsme spoustu pálav a raftů a nemohli jsme si nevšimnout, že někteří z nich vyráží na takovouhle vodu bez helem a vest, malé děti nevyjímaje.

Peřeje byly prostě úžasný a občas se někde vyskytlo i vypečenější místo nebo váleček. Řeka nám nedávala vydechnou a řítili jsme se pořád dál. Jen chvíli jsem nedával pozor a už jsme musel zvedat - naštěstí se podařilo. První plaváček byl Honza, ktarého si podal jeden větší válec. O kousek dál zaplaval Jirka a hned za ním Líba, bohužel v místě, kde se ani nedalo zastavit natož chytat loď. Jirka udržel pádlo a neudržel loď, Líbě uplavalo obojí ale zase chytla Jirkovu loď a podařilo se jí dostat se s ní ke břehu. Chvíli to vypadalo, že o pádlo přišla ale nakonec jí ho zachránili i s lodí naši rafťáci. Jirka si došel pro loď a mohli jsme pokračovat. Už to netrvalo dlouho a byli jsme zase na soutoku Moravy a Krupé. Všicni zářili jak sluníčka, jak si užívali svoje dávky adrenalinu a nešetřili chválou na adresu pana vedoucího za naplánování dnešní velmi výživné akce.

Do Králíků jsme se vrátili poměrně brzo a začali se schánět po cukrárně. Bohužel jsme jí neobjevili a většina týmu se vydala na výlet na nedaleký kopec. My přízemnější (Já, Jirka a Luboš) jsme po krátkem odpočinku vyhledali hospodu a tam něco dobrého k jídlu. Jedinou výjimkou byl Honza, který tvrdě usnul za katedrou a zůstal tak zamčený ve škole. Nakonec se výletníci vrátili, vyzvedli si od nás klíče od školy, vysvobodili Honzu a společně s ním se navrátili do hospody. Dál už se jen sedělo, kecalo, popíjelo a užívalo pohody. Závěrem jsme si dali pár her kulečníku a šli spát.

Druhý den jsme si sbalili věci, vyrovnali se za pobyt s ředitelem školy a vyrazili na Mokrejšem doporučenou Březnou. Na závěr jsme chtěli dát něco pohodovějšího a Březná se zdála být to pravé. Do gumy jsme šli v už nevýmjaké vesnici (městečko Štíty poznámka editora) na plácku před autoopravnou. Březná připomínala svým charakterem Kocábu a Honza si jí prohlížel trochu zklamaně - na raft mu to zjevně přišlo slabý. Vydali jsme se podél řeky převézt auta. Hned za vesnicí se řeka zařízla do hlubokého údolí a její charakter se změnil. Přibyly pěřeje, vysoké jezy a jiná vypečená místa a začínalo být jasné, že to bude o fous akčnější než jsme počítali. Honza ve druhém autě se na nás vesele křenil a viditelně se mu při pohledu na řeku zvedla nálada. Pavel, který se rozhodl to dneska opět zkusit ma kajaku, auta nepřevážel a tak řeku neviděl, což pro něj bylo asi lepší. : Plni dojmů s prohlídky řeky jsem se vraceli jedním autem zpátky a málem jsme měli útrum, protože nás v jedný vesnici zastavili policajti a chtěli vidět mimo jiné i Honzův řidičák, který si nechal v suchých věcech v Jirkově autě. Evidentně měli políčeno na přiopilé koledníky při jejich přesunu mezi vesnicemi a vodáky v neoprenech nechali odjet jen s domluvou. Ostatní už na nás netrpělivě čekali připraveni vyrazit. Naskákali jsme s loděmi do řeky a jen Luboš se k řece dostal prvosjezdem čehosi úzkého, co bych tipoval na přepad septiku nedaleké autoopravny. Hned po pár metrech nás čekal první jez s velkým vývarem - kajaky by asi neměly šanci. Vystoupili jsme na břehu vytvořili divácko-fotograficko-záchranářskou skupinu pro do jezu se vrhnuvší raft. Honza raft zkušeně provedl vývařištěm a mohlo se pokračovat. Řeka se kroutila a objevovaly se mírné peřejky. Ještě ve vesnici sjel raft další jez a po pár ohybech se charakter řeky začal měnit. Podjeli jsme šikmou kládu a nacucly nás rychlé peřejky. Ne takové, jako na Moravě, ale přesto příjemně akční. Pro ostatní, co to neviděli z auta, to bylo malé překvapení. Všicni začali usilovně pádlovat a hledat si nejvhodnější průjezdy. Po chvíli zaplaval Pavel a bylo vidět, že se mu do lodi už moc nechce. Nicméně nasedl a pokračoval. Ačkoli už se podruhé nekoupal, ztratil po chvíli morál a vyměnil se opět s Honzou na raftu. Škoda, protože těžší úsek končil po pár stovkách metrů a pak se peřeje zase zmírnily, i když řeka tekla pořád svižně. V závěru těžšího úseku se práskla Líba. Ale bylo vidět že je to už spíš nedostatkem sil než konkrétní chybou. Další krysu se podařilo ulovit Lubošovi po přenesení dalšího jezu. V mělké vodě mu něco záhadně vytrhlo z ruky pádlo a nemohli jsme ho objevit. Chvíli jsme brouzdali v ledové vodě a šmátrali nohama v silném proudu ale pořád nic. Když už jsme to vzdávali, tak mi proud podtrhl nohy a já se náhodou chytil rukama většího balvanu na dně. Držel jsem se ho jednou rukou a druhou šátral kolem - žerď pádla jsem nahmatal zaklesnutou pod kamenem a trvalo už jen chvíli, než jsme pádlo vyrvali ven. Dojeli jsme rafťáky parkujíc u břehu a já k nim přirazil bokem a začal něco vykládat. Jenže jsem to ani nestačil doříct a proud mě podtočil pod raft. Zkoušel jsem si nějak srovnat pádlo, ale nebylo tam moc vody a já byl nějak podivně zkroucenej a už jsem dřel hubou o dno - nic se nedalo dělat, musel jsem ven - to byla ale pěkně pitomá krysa! Luboš mi chytil na oplátku pádlo a jelo se dál. Následovalo pár jezů, z nichž jeden jsme na kajakách objeli nějakým vedlejším ramenem řeky, které jsem si pro tuhle fintu už vytipoval při obhlídce z auta. Raft jel s jistotou přes jez a my jsme ho pro formu odjistili. Následovalo pár příjemnejch jezů i pro kajakáře a jedno přenášení zatarasenýho místa. Na závěr nás potěšila jedna krásná surfovaví vlna a pár ostrých vracáků, kde jsme si trénovali zastavení a nájezd do proudu. V jednom takovym jsem se nepochopitelně prásknul přímo mezi loděmi ostatních. Naštěstí se mi podařilo hned zvednout, tak jsem si alespoň připsal na konto dalšího eskymáčka v terénu. Zbytek řeky už jsme se jen tak vezli a začínali na sobě cítit únavu za tři dny pádlování. Na závěr si raft dal ještě jeden divoce vypadající jez a naše velikonoční akce se blížila ke svému konci.

Zbývalo už jen dojet pro auto, všechno naložit a vyrazit ku Praze. Při navazování Líba konečně vyřešila záhadu, kudy jí pořád teče do lodi - má tam prostě ve dně díru! Ostatní jí uklidňují, že je to jasná vada materiálu a reklamace by neměla být problém. Při zpáteční cestě jsme dali ještě nezbytnou hospůdku, i když nebylo lehké nějakou otevřenou v tom kraji najít a nakonec nám tam ještě pěkně hnula žlučí naprosto nekompetentní obsluha, ale to už nám těžko mohlo zkazit pocit z dokonale povedené naprosto famózní vodácké akce.