14. 3. 2004 Jíchova jarní Sázava

Předzvěstí nečekaných událostí byly nenápadně nadhazované dotazy na Jíchově chatu typu: Tak jedeš, nebo jo? V pátek ještě pro jistotu přišel mail plný slibů nádherné vody. Proto se v sobotu na eskymácích nikdo nemohl vyhnout Jíchovým neodbytným dotazům, kterými na každého dorážel hned za vrátnicí u bazénu. Nutno přiznat, že jeho obléhací taktika sklízela rychle úspěchy. Počet nerozhodných se zmenšoval a naopak narůstal počet Jíchových důvěřivých obětí.

Když už nebylo koho přesvědčovat, pomalu jsme se začali přelévat přes šatny k bazénu. Rychle se vydrhly lodě a skupinky se začaly přetahovat o špricky a soukat se do neuvěřitelných variant nejrůznějších kajaků. Nade všemi bezkonkurenčně kraloval již dlouho předem avizovaný Pilkův zázrak. S velkým zápalem se vedly diskuse o všech možnostech záhadného původu jeho nevšedního kousku. Evidentně nesl charakteristické prvky technologie Stealth. Objevila se hypotéza, zda se nejedná o tajný nový prototyp Pentagonu. Přestože se nepodařilo zjistit žádné další podrobnosti, všichni s obdivem sledovali Pilkovi bravurní eskymácké obraty. Naopak někteří zkušení mazáci se rozhodli zvýšit počet svých bodů za úspěšné krysaření. Maskovali to sice poznámkami o nečekaných vlastnostech jednotlivých lodí, ale to jim stejně nikdo nevěřil.

Vzhledem k dostatečnému počtu lodí se mohli všichni zapojit a ukázalo se i několik nadějných talentů. Vyhrazený čas neuvěřitelně rychle utekl a my jsme museli vyklidit bazén pro veřejnost. Za letošními eskymáky to byla příjemná tečka.

Událostem ale ještě nebyl konec. Teprve před šatnami se rozhořelo pravé organizační nadšení a rychle se domlouvalo kdo komu co půjčí, kde si to vyzvedne, kde se kdo s kým sejde a kam pro co pojedou. Nakonec se definitivně stanovil čas odjezdu na půl deváté před loděnicí na Smíchově.

Po osmé se začali z dopravních prostředků vynořovat rozespalí jednotlivci a ti první tak mohli zahlédnout rychle projíždějící Jirkovo auto shánějící zapomenuté pádlo. Ti otrlejší neváhali vzít svého Iga na rameno a dostat se na místo hromadnou dopravou. Jiní tahali své kajaky z kufrů aut. Krátce po půl jsme již mohli hrdě blokovat dopravu nedaleké benzínky hojným počtem svých aut, k nemalé radosti personálu. Jícha se marně pokoušel uvést soulad mezi počtem přítomných a zápisky na svých papírcích. Na dotazy, kolik nás to vlastně pojede, odpovídal s nezlomným optimismem. ,,To neřeš, ono se to nějak vyřeší." Když dorazil i Jirka se zapomenutým pádlem, rychle jsme navázali lodě, zaparkovali přebývající auta a uháněli po staré Benešovské směrem na Jesenici. Pole se krásně bělela několika centimetry sněhu a my se těšili na budoucí zážitky.

V Týnci jsme se na opuštěném tábořišti nasoukali do neoprenů a vyčkávali řidiče, kteří převáželi auta do Pikovic. Společnost nám zatím dělala dvě labutí mláďata. Přihnala se hned jak jsme se objevili s nadějí, že z toho něco kápne. Ale nikdo neoželel ani drobet ze svých cestovních zásob a tak na nás jen výhružně syčela a zvedala bojovně křídla. Jeden odvážný člen výpravy se s nimi pokusil navázat kontakt nonverbální komunikací, ale patrně jeho syčení ani posunkům nerozuměla. Ještě si uzobla nějakou trávu a nakonec se pohrdavě odkolébala k řece a zamířila na druhý břeh. Jednotlivci se nesměle soukali do lodí a zkoušeli náklony, svíčky a jiné akrobatické prvky. Tehdy jsem poprvé zapochyboval o zdaru celé akce, neboť jsem zjistil, že půjčený kajak, který jsem zkoušel na bazénu jen v plavkách, mi rozhodně neposkytuje dost místa. Jediné co mi zbývalo, bylo sundat boty a vtěsnat se dovnitř. Ani poměrně malá stabilita půjčeného Mága mi příliš důvěry nedodávala. Ale protože mezitím dorazili řidiči a všichni se rychle vrhali do řeky nezbývalo než vyrazit. Jezem v Týnci jsem byl spíše spláchnut. Se zoufalou snahou vyrovnávat a děsem v očích jsem musel působit všeobecné veselí. Naštěstí byli ostatní zaměstnáni dováděním v proudu. Na dalším jezu jsem si raději nechal ujít lahůdku při projíždění provalené části a dal jsem přednost poměrně jisté a bezpečné šlajsně.

Jez v Brejlově byl dalším oříškem. Rozhodně jsem se nechtěl pouštět do provalené části jezu, pod kterou se silný proud rozbíjel o kameny. Pilka neuposlechl své varovné tušení a tak mohli všichni sledovat se zatajeným dechem, jak s ním proud protlouká mezi kameny nové koryto. Naštěstí z toho vyvázl Pilka i jeho technický zázrak bez úhony. Po nadšené gestikulaci a dobře míněných radách, ze kterých nebylo pro burácení jezu stejně nic slyšet, jsem se rozhodl spustit po koruně v místech, kam mi zespodu ukazovali. Překodrcal jsem s několika vertikálními otočkami pod jez, kde se Jícha jen tak řečnicky zeptal, proč jsem si vybral ten jediný kámen, který tam byl. Za chvíli jsme dorazili na Káňov. Jirka se velmi neobvyklým způsobem sesunul pod jez, aby nás pak mohl přesvědčovat, že jen hledat důvod pro vylití vody, která mu zatekla do lodi. Ostatní několika mohutnými záběry vystřelili přes korunu jezu a měkce dosedli do zpěněného válce. Nahoře už nikdo nezbýval a tak jsem se musel rozhodnout. Neochotně jsem si přiznal, že asi opravdu budu blázen, když se tak nechám vyhecovat a za mohutného povzbuzování a ujišťování, že to nic není, jsem nakonec seskočil jako ostatní. Rozhodně to byl zlomový zážitek, protože jsem najednou úplně jinak vnímal stabilitu a možnosti Mága. Od té chvíle jsem si docela začal užívat a vychutnávat vlnky a peřeje.

Velmi rychle uběhly další jezy i lesní peřejky a za chvilku jsme v dálce zahlédli most v Kamenném Přívozu, který sliboval příjemné občerstvení v hospůdce. Výrazně se to projevilo v tempu pádlování a tak jsme brzy přistávali pod mostem. Ospalá hospůdka byla najednou vzhůru nohama, když se do ní nahrnulo tolik podivných postaviček, kterým kapalo ze šosu. Hustým kouřovým mračnem jsme se prodrali ke stolům a zavalili veškerý ukrajinský personál svými objednávkami. Ani nestačili škrtat na tabuli, jak jim docházela jednotlivá jídla. Naštěstí se většina spokojila s klasickou svíčkovou nebo knedlíky a zelím. Moc se nám nechtělo opouštět prostřené stoly. Když jsme se přesvědčili, že už jsme opravdu všechno vyjedli, neochotně jsme se zvedli a vyrazili k lodím. Protáhli jsme se jezem, sesunuli jsme se přes Žampach a pak už nás jen volně a neodvratně nesla řeka hlubokým údolím vstříc Pikovickým rýžovištím zlata. Na březích nás nevěřícně pozorovali osamělí turisté a my jsme se nechali houpat a volně unášet zlatě se třpytícími peřejemi. Nad Medníkem se sluníčko klonilo k západu a v dálce se objevil Pikovický most. Pak už jen rychlé stahování mokrých neoprenů a příjemné teplo suchého oblečení.

Ještě se sice ozývali buřičské hlasy, vybízející k násilnému křtu nováčků. Naštěstí ale zvítězil rozum, strach a únava. Řidiči rychle vyrazili pro auta a ti, kteří zůstali, zopakovali svou úspěšnou obléhací taktiku k vyhladovění místní cukrárny. Po návratu řidičů jsme uvázali poslední lodě a přes Davli zamířili ku Praze, kde jsme nakonec opět u loděnice převázali lodě na jednotlivá auta a rozjeli se každý ke svému domovu.

Pavel
Hlavně zabrat

Úfff

Pilka a jeho technický zázrak zeshora ...

... a zespoda

Ejchuchu

Je to studený, necákat

Tady je vody

Vyšlo to
Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz