25. - 27. 8. 2006 Konečně mi Salza vyšla

Trochu jsem na Martina Svobodu navlíknul pořádání akce na Salze teď o víkendu 25.8 až 27.8. a ono to ejhle vyšlo. Zase jednou jsem měl představu o tom, jak si jen tak přijdu do loděnice, sednu do auta a nebudu se starat o nic než o pádlování. Skoro to tak vyšlo, i když jsem do toho Martinovi občas kafral, takže směr Wildalpen v pátek vyrážel jeden tranzit a několik aut.

Wildalpen mě hned na začátku překvapil dvěmi skutečnostmi, jednak nepršelo, a jednak byl nezvykle příjemný stav vody, ani málo ani hodně. Martin se hned projevil jako rozený organizátor, logisticky vyřešil dopravní přesuny, rozdělil lidi do skupin, anžto nás bylo opravdu hodně, a dál šlo vlastně všechno automaticky. Času kdy byly převáženy auta využili mnozí k tréninku ve válci přímo u tábořiště. Někteří pojali trénink jako pádlisté, někteří zase jako plavci. Byli i tací, kteří vzbudili obdiv dam přihlížejících na jejich cviky z obou břehů Salzy. Po návratu řidičů jsme mohli vyrazit. Naše první skupinka byla tvořena především pádlisty z SK Zlíchov Ríši Kopse, Sváti Ždímala, Míry Janků, mě, šlo tedy jaksi o elitní skupinu (členové druhých skupin tím asi souhlasit nebudou, ale tento jejich problém neřeším). Skupina byla ještě doplněna Majdou a pádlistou jehož jsme hned začali přezdívat Čočkou. Čočka se nejprve zařadil k plaváčkům ve válečku, a hned poté ještě ozkoušel pevnost mostního pilíře pod tábořiště. Pilíř vydržel a Čočka po malém zaváhání s morálem nakonec také. Velmi mě překvapil Ríša, nechápu proč se tenhle člověk dal na práva, jeho pedagogické vlohy se začaly na Čočkovi projevovat okamžitě. Nejen, že se mu velmi rychle vrátil morál, ale s ním i začal bez potíží zvládat všechny nástrahy vodácké jízdy. Cenou za to však bylo větší vynaložení sil. Na soutoku s Lassingem, kde jsme měli první svačinku, to sice ještě znát nebylo, ale po vyražení na další cestu se brzy začal ptát kdy že už bude konec. Čočkova otázka, zda si myslím, že vydrží dojet mi trochu připomněla film "Na samotě u lesa" a postavu pana Lorence. Dostalo se mu překvapivé odpovědi: "vydržíš". Se zvyšující se ujetou vzdáleností vzrůstala zajímavost míst a velikost vln. To bylo nanejvýš příjemné. Na místě kde kdysi bývával "skokanský lodní můstek", už zbyl pouze betonový podstavec. To Ríšu velmi zarmoutilo, o to více se pak ovšem věnoval nácvikům rodea. Na blízkých závodech se ostatní mají na co těšit. Při průjezdu pod prvním mostem, jsme Čočkovi oznámili, že už bude na konci. Těžce zmožen přesto však úsměv ze sebe vyloudil. O to hůř mu bylo, když jsme mu řekli, že jsme se spletli,a že ještě kousek. Statečný hoch nakonec vydržel (co jiného mu také zbývalo, že?), a ke schodů nad spodní soutěskou, tedy konci jeho cesty, vydržel. Majda se ukázala jako příkladná životní partnerka, a skončila s Čočkou. Užili jsme si tedy spodní soutěsky pouze v pěti, a bylo to žrádlo. Soutěska byla opravdu nádherná a po vodácké stránce se také nešlo flákat. V druhé skupině jel Radek povoláním geolog. Radek mi později potvrdil domněnku, že jeho srdce geologa muselo zaplesat nad těmi krásnými řezy podložím viditelnými právě z vody. Večer mi pak přesně popisoval, že šlo o terasy prý druhohorní (tedy snad to nepletu) s vápennými příměsi. Kdo má zájem můžete se prý u Radka přihlásit, pojede tam s vámi opět a v soutěsce poskytne odborný podrobný výklad.

Po návratu do tábořiště neměli někteří pořád dost, a tak si seskákali schody z Hinterwildalpenu. Martin tam údajně měl letošní druhou krysu.

Neděle splnila očekávání. Probrali jsme se do olověné oblohy s přeháňkami. Nakonec jsme však vyrazili na stejnou cestu jako v sobotu jen bez tří jedinců, kterým sobota stačila. Mimo jiné mezi ně patřil Čočka. O to více se Majda věnovala vodě, až nám při jedné kryse předvedla jak se lodě parkují. Bylo to téměř u bývalého "skokanského lodního můstku". Proud opravdu pevně připevnil loď. Při vytahování lodě z jakéhosi pseudo sifonu, byl sestaven kladkostroj, ze tří házeček,a nakonec pomohla ještě Sváťova hrubá síla. Celkem trvalo snad čtvrt hodiny vytáhnout loď z Majdina parkoviště. Majda naštěstí stačila z lodě prchnout včas, já zase naštěstí pro sebe zastavil na opačném břehu a o kousek níž, anžto jsem jel jako první, a tak jediné jak jsem mohl pomoci byla píšťalka pískající do rytmu jak mají zbylí členové skupinky tahat. Díky vodě mezi námi jsem si to mohl dovolit. Dobrá věc se zdařila, a tak mohla krásu spodní soutěsky v neděli ocenit i Majda. Martin Svoboda jedoucí jako sběrač poslední skupiny pravíc, že fotek spodní soutěsky mnoho není, neváhal zde zastavit, vystoupit a udělat pár krásných fotek. Dokonce chvíli čekal až se mu odmlží objektiv, aby nakonec ten otřel mokrým prstem.

Jsme na konci. Nezbylo tedy než se bohužel vydat zpět.

Jirka
foto: Martin Svoboda

Jak si udělat světové jméno

Ríša na Hinterwildalpenu

Hinterwildalpen. Už měli dost

Ríša se rozpádlovává

Váleček pod tábořištěm po ránu

Tentokrát jsem vyhrál já a ne váleček

Spodní soutěska

Spodní soutěska podruhé

Geolog Radek obdivuje druhooroní terasy s vápenými příměsy ve spodní soutěsce
Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz