Víkend si přízvisko ,,pracovní“ zaslouží právem, vždyť po našem odjezdu za námi zůstala fůra dobře odvedené práce. Na druhou stranu se nám povedlo skloubit ji dohromady s legrací, což není rozhodně vždy pravidlem. Můj děda mi nabídl, že úplně stejně bych mohla klidně pracovat na naší chalupě - a nedokázala jsem mu vysvětlit, že by mi tam chyběli všichni lidi a extrémní zážitky jako jízda čtyř ,,dam“ na hnoji, Kubovy bahenní zápasy ve vypuštěném rybníku s ,,xindlem“ karasem, Markétin držkopád ze svahu, naše potyčky s vidlemi, hektolitry kravího mléka a tak dále??? Takový věci se prostě dějí jen v Otročíně.
Už v pátek večer jsme zaplavili Hrochův do té doby poklidný ranč jak velká voda. Já, David, Zuzka a Míša Trnkovi, Kuba, Danča, Markéta a Zuzka Zub s rodiči. Lidé postupně odpadali,ale nejotrlejší vydrželi večírkovat s kytarou až do jedné v noci, kdy usoudili, že by to opravdu chtělo vyspat se na zítřejší práci. Popravdě, myslela jsem, že mi prostě MUSÍ být špatně, ne po alkoholu, ale z kombinace domácího mlíka, fazolí v jogurtu (Bendy specialita), Hrochových vlastnoručně vyráběných buchet atypického tvaru (téměř kulaté), svařáku, tvarohu a klobásy se sýrem. Nebylo.
O ranní budíček se postaral nelidsky časným příjezdem Zajíc s Ájíkem a Irčou (ta chudinka nespala vůbec!). Moje představy o dorovnání spánkového deficitu se rozplynuly v drsné realitě osmi hodin ráno. Navíc když jsem zjistila, že jsem skoro poslední, rychle jsem do sebe nacpala kousek pečeného výtvoru někoho z nás, vystála nekonečnou frontu na koupelnu, vyměnila pyžamo za nejhorší pracovní oblečení a vyrazila ven zapojit se do pracovního procesu. Nejdříve jsme za pomocí koleček a lidského řetězu přemístili půlku dřevníku před krb. Ájík se Zajícem mezitím naskládali valník hnojem, pohrdli přítomností krásných dívek v traktoru a určili jim čestnou pozici na vršku plného valníku. Obezřetně jsme se usadily, abychom se náhodou nezamazaly. Obezřetnost nás přešla prvním škubnutím traktoru, kdy jsme se chytaly všeho v zoufalé snaze nepotkat se se silnicí (z čehož vyplývá: ,,Padající se i hnoje chytá!“). Cestou zpět jsme zkoušely udržet co nejdéle rovnováhu ve stoje a zároveň se při pádu vyhnout vidlím. Minimálně to druhé naštěstí vyšlo všem.
Traktorem jsme pokračovali i k louce, kde jsme měli shrabat organické, rozkládající se zbytky čehosi, co v minulém životě bylo možná senem. Kuba nám asi valník záviděl, jinak nechápu, proč by vylézal oknem svého autíka a odrazem přes střechu nás následoval. Nikdy bych nevěřila, jak je práce s vidlemi namáhavá a vyčerpávající. Po obědě (na rozdíl od většiny, která si pochutnala na houbové omáčce, jsem vyzkoušela knedlík s povidlem a skořicí) a povinném 30minutovém klidu šla jedna skupinka sledovat vypouštění vody z rybníka, zatímco druhá šla zachraňovat životy doubkům. Resuscitace spočívala ve vytrhání trávy v okolí každého 10cm vysokého uschlého klacíčku s červenou špičkou. Když v rybníčku nezbyla téměř žádná voda, všichni jsme stáli v řadě na břehu a s téměř nábožným úžasem sledovali zabláceného Kubu v elegantních vysokých holinách, který naháněl ryby a Ájíka, který vykopával v blátě koryto. Občas byli někteří z nás vyznamenáni rybou, studenou a slizkou, kterou mohli odnést do horního rybníčka. Pstruzi občas chtěli jít sami pěšky a vyskakovali nám z rukou... a karasové jsou prej ,,xindlové nenažraný, který šukaj jako veverky“ proto létali volně vzduchem a končili i v kočičí tlamě nebo v kurníku. Spoustu z nás se určitě obávala, aby nebyla za ,,xindly“ označena také. Navečeřeli jsme se perfektní bramboračky made by ,,žádná cuchta“, sjeli autem do Berouna nakoupit nezbytnosti i zbytečnosti a začal večerní program v poklidnějším duchu. Hrál se Rummikub, Dostihy a sázky a na kytaru. Překvapili jsme Danču přáním k narozeninám a ještě více dárkem. Myslím ,že ji nová helma s našimi autogramy vážně dojala a několikrát nám zopakovala, jací jsme blázni. Na své předsevzetí jít si brzo lehnout jsem si vzpomněla až ve čtyři ráno v kuchyni při debatě v Markétou, Ájíkem a Pavkou.
Nedělní ráno bylo ještě rozespalejší než sobotní a každý hledal záminku k odložení práce v konzumaci čehokoli, co se octlo na stole. Nicméně Davidův pekařský výkon –Krtek- sklidil velmi pozitivní ohlasy. Když už práce byla nevyhnutelná, vyzbrojeni motorovkou, menší pilou a rukavicemi jsme se vypravili v zarostlému svahu nad pastvinou. Kuba a David se střídali v porážení větších stromů, ten největší spadl až na plot ohrady a Ájík ho (ten strom) po dlouhém přemlouvání všech holek vytáhl traktorem. Zajíc mezitím pilkou zlikvidoval veškerý stromový a keřový porost na stráni nad potokem. Já s Markétou jsme ty větve přehazovaly přes potok ostatním (pozn. Přinejmenším jsme se o to snažily, ale u ostatních jsme si udělaly spousty vroubků množstvím větví v potoce nebo jejich přímým zásahem). Jednou jsem omylem přehodila i sebe, sjela jsem si stráň po zadku zabrzdila jsem o vyčnívající pařížky...nic příjemného... A o pár minut později se s šíleným řevem řítila se srázu Markéta...a bohužel se dole na rovince překlopila přímo na obličej...a na nůžky co měla v ruce.
Polední klid jsme si svévolně protáhli přes stanovenou hranici, protože většina z nás prostě usnula vyčerpáním. Jen Irča s Markétou podnikla výpravu na ,,bordel, kterej potom nacpou Ájíkovi do auta“(budoucí vánoční výzdoba). Na chvilku se stavil i Honza Škvorák, který absolvoval raftařské instruktorské školení. Pak už jsme jenom provedli drobný úklid a v pozdějších odpoledních hodinách se rozjeli všichni do svých domovů....
Lucka