Když jsme při plánování naší cesty sepisovali, co chceme v Kazachstánu vidět, zažít a navštívit, na seznamu nechyběl ani výlet po kopcích v nějakém národním parku. Tento plán se nám podařilo splnit na 500 %, a to díky rychlému cestovnímu tempu a nulovým komplikacím během cesty.
V Kazachstánu je kolem desítky národních parků. Interpretace a pojetí národního parku po kazašsku se od našeho západoevropského výrazně liší. Očekávali jsme, že se prostě oplotí území s nějakou zajímavou přírodou nebo cennou faunou a flórou, vyrobí se pěšinky, jichž se musí návštěvníci držet, podél pěšinek se udělají svačinové přístřešky s odpadkovými koši a informačními tabulemi, na nichž jsou mapičky a veškerá omezení a zákazy, jež musí návštěvníci dodržovat. Tak tohle v Kazachstánu neplatí. Tam národní park představuje pouze elitnější piknikové místo pro střední třídu, která si může dovolit zaplatit vstupné. Funguje to tak, že si vyberete libovolné území, které prohlásíte národním parkem, oplotíte ho a u vchodu dáte ceduli a výběrčí budku. To, co by u nás neprošlo na žádné louce ani v lese, je v kazašském národním parku běžně tolerováno – vjezd auty, hlasitá hudba z autorádií, křik dětí, odhazování odpadků, rozdělávání ohňů apod.
Rozhodli jsme se navštívit NP Sayram-Ugam. V průvodci jsem se dozvěděli, že je to levnější varianta NP Aksu-Zhabagly, s nímž těsně sousedí. Tento národní park vznikl poměrně nedávno, až v roce 2007, proto jsme pociťovali citelný nedostatek zásadních informací, např. kde se to vůbec nachází. Po studiu mapy (kde zanesen nebyl) a průvodců jsme logicky odvodili, že když pojedeme směrem na vesnici Sayram, nemůžeme udělat chybu. Chybu jsme neudělali, ale vyhráno jsme také rozhodně ještě neměli. I samotné nalezení vesnice byl oříšek. Zajíc se ptal na cestu zhruba dvaceti lidí, v rozmezí dvou minut, vždy po ujetí pár seti metrů. Nechápu, jak je to možné, ale snad žádní dva z dotázaných se v určení směru, kam máme pokračovat dále, neshodli. A když jsme konečně dorazili do Sayramu, ani poté se situace nezlepšila – ani její obyvatelé totiž netušili, kde se nachází „jejich“ národní park. Posílali nás pouze do ..... (a centra ekoturistiky).
Když nám nikdo neporadil, směřovali jsme k nejvyšším horám na obzoru. A skutečně jsme dojeli k závoře, kde jsme museli rozhodnout, zda jsme ochotni zaplatit 2.000,- tenge vstupného (v průvodci uváděli částku 5 x nižší!) a nebo jestli se bez tohoto národního parku obejdeme. Vzhledem k tomu, jak rapidně vzrostla cena vstupného oproti ceně uváděné průvodcem, jsme ani trochu nevěřili, že by nějaký jiný národní park mohl být o něco levnější. Zaplatili jsme proto hlídači u závory a zeptali se na nějakou mapičku. Podíval se na nás nechápavě. Tak jsme se zeptali, kam se dá v národním parku jít. Divně se podíval a mávl rukou, jako že tam. A tam. A tam taky! Nejdivněji se koukal, když jsme chtěli zaparkovat auto u závory – a tak nezbývalo než znovu nasednout a rozjet se do hlubin parku. Stoupali jsme podél po potoka po úzké silničce a všude kolem nás parkovala auta, obklopená piknikujícími kazašskými rodinkami. Dojeli jsme až na druhý konec parku k další strážní budce a vydali se nazdařbůh do kopců. Moje obavy, zda mě ozbrojení hlídači nezastřelí za chůzi mimo vyznačené pěšinky, se rozplynuly, když jsme nahoře na loukách v kopcích narazili na terénní auto a další piknikující Kazachy. Nechápu, jak tam mohli vyjet. Stoupali jsme vzhůru po loukách kolem horského potůčku Sayram-Su. Abychom nebyli zcela out, udělali jsme si na jeho břehu vlastní mikropiknik (nemohl se kazašským rovnat ani v množství jídla ani v délce) ve stylu „když západ potká východ aneb to nejlepší ze střetu dvou kultur“ (tj. vysočina a kulatá placka „nan“). Přitom jsme pozorovali, jak se silný proud ledové vody z ledovce valí přes kameny v korytě. Ty, co nás znají, nepřekvapí, že se nám při tomhle pohledu ihned zastesklo po pádlování a začali jsme vymýšlet, jak by mohl probíhat náš prvosjezd potoka Sayram-Su. Zásadní závěr zněl, že by to šlo. A že to „necháme na příště“, neboť jsme vodácké vybavení neprozřetelně zanechali doma...
V průvodci nám slibovali hory-doly, především kamzíky, lišky, medvědi, rysy a spoustu další unikátních zvířátek. Vyhlásila jsem proto soutěž, kdo jako první uvidí, co nejvíce zvířátek. Marně jsme se ale snažili, za celou dobu nám cestu zkřížilo jen pár koní, svítivě zelené saranče a jedna mrňavá užovka.
Navečer jsme odjížděli z parku pryč. Vstupní závora představovala pouze symbolický předěl a krajina „před“ byla stejná jako ta „za“. Když jsme se tedy utábořili o kousíček níž po proudu potoka, okolí našeho tábora bylo skoro krásnější než nahoře v parku. Poklidnou atmosféru podvečera podtrhlo obrovské stádo ovcí, koz a krav, které se se soumrakem vracely z kopců zpátky do vesnice, doprovázené pastevcem na koni a několika pasteveckými psy. Bylo to úžasné, desítky zvířat tvořily jednotnou masu a ve stejném rytmu se otiskovaly stovky malinkatých kopítek do hlíny.
Nápad na koupání v potoce Sayram-su jsme zavrhli jako nepřijatelný, hned poté, co jsem do ledové vody ponořila palec na noze. Ale překonali jsme se a vyprali jsme si v něm alespoň oblečení. Když bylo vyprané oblečení pověšené na šňůrách a uvařená večeře snědená, seděli jsme ještě chvilku venku před stanem u potoka a sledovali měsíc vycházející nad horami. Byli jsme sami uprostřed pustiny – nejbližší vesnice byla bůhví kolik kilometrů daleko a piknikáři se po západu slunce vrátili do města – a byl to přesně ten pocit, pro který někdo může jet do Kazachstánu!
LuckaFotoalbum na Rajčeti
Předchozí díl - Prach, písek a sůl okolo Aralského moře, další díly v Minulých akcích