Předchozí díl: Mezi Kazbegi a Kazbegem.
Stalina nejspíš jednoho dne probudila děsivá myšlenka, že by navzdory intenzivní propagandě mohly být některé jeho činu zapomenuty. A tak si otevřel muzeum. A vybral si pro něj gruzínské město Gori, kde se v zimě roku 1878 narodil.
Myslím že jeho obavy byly liché a svět na něj dlouho nezapomene. Přesto nám muzeum i Stalinova rodná chatrč vydržely dodnes. Samotný Stalin naštěstí ne :-).
Byla jsem skutečně zvědavá, jakého Stalina nám v muzeum ukážou – jestli to bude Stalin, jedna z nejvýznamnějších osobností novodobých dějin, která přispěla ke konci druhé světové války a pozdvihla Rusko a celý Sovětský svaz z polí do továren a nebo Stalin jako jeden z nejhrůznějších diktátorů 20. století, který většinu lidí dostal z polí leda tak pod zem. Nakonec jsem byla docela zklamaná. Přišli jsme ve špatnou dobu – Stalina akorát sundali z piedestalu, ale objektivní informace o něm zatím nezískali. Vyřešili to proto tak, že nám vlastně vůbec nic neřekli...
Paní v pokladně mluvila na místní poměry hodně dobře anglicky a byla velmi vstřícná. Škoda, že po zakoupení vstupenek už jsme nikoho podobných kvalit nepotkali. Vzhledem k tomu, že jsme si objednali prohlídku v angličtině, předpokládám, že naše průvodkyně skutečně mluvila anglicky. Úplnou jistotu ale nemám... Vždycky, když jsme vešli do dveří, naše průvodkyně zrovna vybíhala protějšími dveřmi pryč. Z počátku jsme s tím měli poněkud problémy – pokud jsem se snažila Zajícovi alespoň část informací přeložit, průvodkyně rázem získávala až tři místnosti náskok. Občas jsem jí úspěšně odezírala ze rtů a dokázala jsem tak zjistit, co říká. Bohužel kvůli značné vzdálenosti nikdy ne o čem to říká. Pak jsme si se Zajícem rozdělili úkoly: já jsem poslouchala výklad a on sledoval exponáty a venku jsme to dali dohromady. Máme proto asi pět fotek a informace o tom, že z exilu na Sibiři se Stalin vrátil s levou rukou kratší, bál se létání, jeho druhá žena se buď zabila sama nebo ji k tomu manžel dopomohl, Stalinova dcera zemřela až vloni v USA a Stalin před smrtí trpěl kožní nemocí, což dokazuje jediná fotka zahraničního reportéra, která unikla retušování.
Zajímavá byla Stalinova rodná chatrč – kdysi to byl jeden z řadových domků v chudinské čtvrti a Stalinova rodina v něm měla pronajatý pokoj. Domek zůstal ušetřen, když byla celá čtvrť srovnána se zemí a naopak nad ním byla postavena vznosná stříška. Zdálky to trochu připomíná antický chrám, do nějž někdo umístil malou kůlnu. Pak jsme ještě viděli vlak, kterým ještě před Stalinem cestovala carská rodina.
Dále jsme chtěli vidět antické jeskynní město Uplitsikhe. Je to přesně ten typ místa, o němž vám taxikáři i průvodce svorně tvrdí, že jediná cesta tam vede taxíkem. Průvodce v poznámce pod čarou k poznámce pod čarou připouští, že místní dopravou vám cesta tam a zpět zabere dva dny. Měli jsme fakt štěstí – bylo už navečer, ale párkrát jsme se optali na autobusáku a už jsme stáli u správného autobusu, který odjížděl za 5 minut. Zajíc měl proto čas okouknout místní autobusy (opravdu ho potěšilo, že mají mnohem větší podíl rzi než jeho autobus) a dokonce si popovídal s hrdým majitelem jedné z plechovčiček.
Autobus nás vysadil ve vesnici na protější straně řeky a po dvou kilometrové procházce podél skal jsme došli až k jeskynnímu městu. Právě včas, zrovna zavírali a místo opouštěly poslední výletní autobusy a taxíky.
Utábořili jsme se na břehu řeky Mtkvari, té samé řeky, u níž jsme spali i v Mtskhetě. Byla pořád stejně kalná, ale tady zatím ještě tolik nesmrděla. Noc byla vskutku zážitková. Nejdříve bylo strašlivé dusno, že se vůbec nedalo spát. Pak se začal zvedat silný vítr a blížila se bouřka. Spolu v příchodem bouřky přiběhla i smečka toulavých psů. Obíhali stan a strašně hlasitě štěkali. Přiznávám, že kombinace psího štěkotu, silného větru, prudkého deště a blesků na mě působila hodně strašidelně. Když se konečně utišila bouřka i ti psi, vydala jsem se ven vyčůrat. Při prvním kroku ze stanu jsem šlápla na střep a rozřízla si chodidlo. Udělala jsem pár kroků od stanu a najednou jsem málem šlápla na spícího hafana s pracovním názvem Baskerville. Strašně jsem se bála, že se vzbudí a nenapadne ho nic lepšího, než mě napadnout a sežrat. Docela jsem litovala, že jsme jako malí ve školce víc netrénovaly čůrání ve stoje – a nebo že jsem se nenaučila prát v sedě na bobku. Mno, Baskerville mě nesežral. Vrátila jsem se do stanu a nalila si přímo do rány desinfekci. V průběhu předchozích nočních hrůz jsem Zajíce nevzbudila, ale teď už jsem fakt nedokázala ječet ohleduplně potichu.
A pak to začalo nanovo – Baskerville i jeho kamarád začali zase vyváděli a spustila se i bouřka. Pak jsem usnula. Ráno mě vzbudil lomoz tanků valících se nám na stan. Ukázalo se, že to sice nejsou tanky, ale krávy, ale výsledný efekt naprosto stejnej.
I Baskervillové vypadali za ranního světla méně nebezpečně. Při snídani se s námi skamarádili a věrně nás doprovázeli po celém skalním městě.
Skvělé bylo, že jsme přišli už půl hodiny před otvírací dobou – když jsme potom odcházeli, na parkoviště akorát najížděly zájezdové autobusy plné turistů, taxíky, maršrutky...Skalní město bylo rozhodně zajímavé, ale největší atrakcí pro nás stejnak byly ještěrky.
Možná to už ani nebyly ještěrky, ale spíš ještěři – obludky nejrůznějších velikostí se vyhřívaly na kamenech a vyčkávaly, až se k nim přiblížíme s foťákem. Když už jsme se chystali stisknout spoušť, splašily se a utekly. Myslím, že se bavily obě zúčastněné strany.
Byli jsme připravení na to, že když nic do Gori nepojede, dojdeme to holt pěšky (cca 20 kilometrů). Šli jsme asi hodinku, neúspěšně zkoušeli stopovat – popravdě nebylo ani koho – když jsme došli na autobusovou zastávku (shluk lidí posedávajících a stojících pod stromem). Potvrdili nám, že bus pojede, ano, určitě brzy. A měli pravdu!
O sedm hodin později jsme, značně pomuchlaní a utahaní, vyklopýtali z mašrutky ve Vardzii, v jeskynním městě na samém jihu země. Použili jsem šest dopravních prostředků, mimo jiné i mafiánskou káru, ale zvládli jsme to zase o den rychleji, než jsme plánovali... Ale o bezedné maršrutce, jeskynním komplexu, gruzínském degustačním večírku a nejrozpadlejších lázních, co jsme kdy viděli, zase v příštím článku....
Fotky: http://luczyk.rajce.idnes.cz/Gruzie_Na_navsteve_u_Stalina_Gori_%2C_skalni_mesto_Uplitsikhe/
Lucka