25. 12. 2008 - 4. 1. 2009 Galície

Loni touto dobou se objevil na internetu článek o tom jak v Galícii nebyla žádná voda a jak tam jela parta vodáků zcela zbytečně. Když pak Mahoma přišel s teorií, že tam bývá voda jednou za dva roky, připadlo nám všem logické, že právě letos v zimě je ten pravý termín na výpravu. Odjezd jsme stanovili na 25. prosince. Abychom ale nedopadli jako předešlá expedice, stanovili jsme termín 21. prosince na schůzku, kde se všechno rozhodne podle aktuálního stavu. Tak se také stalo: zprávy z Galície slibovaly čerstvě napadaný sníh na kopcích a navíc mělo podle předpovědi začít pršet. Už jsme mohli jen doufat, aby to vydrželo.

V den odjezdu byl sraz stanoven na poledne. Podezření ve mně vyvolala neobvyklá událost, a to že nikdo nepřijel pozdě. Abychom trošku vykompenzovali náhlý přebytek času, tak Zajíc aspoň objevil závadu v zásuvce na tranzitu. Následovala rychlá výměna a nakonec jsme přece jen v půl třetí vyrazili. Cestou nás čekal ještě nelehký úkol – vyprostit Škworáka ze spárů babiček, tetiček, sestřiček a kdoví koho ještě. Mise se zdárně podařila, stálo nás to jen chvíli strávenou u čaje a různých dobrot. Moravská sekce navrhla přespat a vyrazit až ráno – zachutnalo jim uzené. Návrh ale neprošel a tak v šest hodin večer zdárně opouštíme republiku.

Cestou zkoušíme, jestli se nám náhodou nezkazilo pivo. První je dobré, tak zkoušíme další. Naštěstí nebylo špatné ani jedno a my se zbavili prvního kartonu piva. Pak už jen rum s kolou na dobrou noc. Cestou se zastavuje jen na tankování a výměnu řidičů (utahané házíme do zavazadlového prostoru na bagáž). Cesta příjemně ubíhá, kolem čtvrté odpoledne přejíždíme do Španělska a Mahoma slibuje, že už je to max. 250 km (bylo to asi 600). Večer, chvilku před půlnocí, jsme našli v příkopě převrácený terénní pick-up. Nehoda to byla asi hodně čerstvá, protože jsme řidiče vyndavali z auta. Naštěstí byl v pořádku a hned si zavolal odtah. Tak jsme mu alespoň pomohli rozložit výstražné trojúhelníky a mohli jet dál. Zbytek noci jsme dospali u vysedacího místa na Rio Ulla.

Ráno je jinovatka (poprvé a naposled). V řece voda je, i když to není žádný zázrak. Ale na pohodové sjetí to stačí. Řeka připomíná trochu Hamerák. Po chvilce se začíná svírat a přibývají zajímavá místa. Objevuje se první skok (asi 4 metry). Se Zajícem vymýšlíme cestu. Zajíc jede v pohodě, já jedu úplně blbě. Ale ve výsledku jsme oba dole, takže pohoda. Ostatní jedou více méně úspěšně až na Mahomu, který málem políbil skálu a trošku si při cestě dolů ohnul pádlo. Asi měl ráno nějakou předtuchu, protože říkal, že si to kevlarové schová na jindy a radši bere jen dural. Dál to pěkně sype z kopce. Na dalším místě prohlíží Ájík se Škworákem. Prý je to ok, jen jedna škvíra a kousek pod ní ještě jedna. Jedu první, dole eskymuju. Druhý jede Zajíc, nechává pádlo nad hlavou. Proskakuje škvírou ale dole krysí a v ruce drží jen půlku Zuzčiného pádla (to svoje nové stačil ještě před odjezdem rozbít na kanále). Ostatní úspěšně eskymují. Když dojíždíme k vysedání tak s uspokojením říkám Zajícovi, že tu nejsme zbytečně, protože už jsme úspěšnější než loňská výprava. To všechny těší.

Večer se přesouváme k Rio Leréz. Cestou vypukl bujarý večírek. Ájík a Škworák to chytli za správný konec a pili víno jak o závod. Po chvilce Ájík vyhodil do popelnice s odpadky i láhev vína, kterou 10 min. před tím nakoupil. Chvilku sice ještě zapíral, ale nakonec se přiznal a my se museli 3 kilometry vracet k popelnici. Pak najednou oba vinaře přepadla náhlá nevolnost a měli po večírkování. Mezitím jsme autem dorazili k místu, kde měla být další řeka (po pravé straně). Jenže místo údolí byl napravo hřeben. Mahoma nám sice tvrdil, že se jedná o zvláštní typ řeky, která teče po hřebeni, ale to mu nikdo nezbaštil. Vesnici sice našel na GPS správně, ale ve špatném okresu. Definitivně jsem ho zbavil pozice prvního navigátora, pak už šlo vše hladce. Spaní bylo luxusní, se stříškou a osvětlením na vaření.

Ráno je krásné počasí a my nasedáme na vrchní úsek Rio Leréz. Začátek je parádní, pak ale začíná asi 1,5 km vzdutí přehrady zakončené krásnou skluzavkou přes hráz. Ájík ještě ovíněn nám to suverénně najíždí, tak jedem v jeho stopách a děláme hromadnou fotku. Pod hrází chybí voda (většina je v náhonu) a tak je to velká materiálovka až k další téměř identické přehradě. V pohodě ji sjíždíme a dál drncáme opět bez vody (až se nám z toho práší za lodí). Ájík ještě cestou loví krysu a tamtéž ztrácí pádlo (bylo nové od Ježíška). Dojíždíme k vysedání. Lodě i zbylá pádla necháváme u řeky a jedem přespat na stejné místo jako včera (cestou ještě hledáme sirné prameny, ale marně).

Ráno se vracíme k lodím a pokračujeme s nadějí, že dole bude míň elektráren. Hned jak jsem nasedl, povídám Zajícovi, že se mi nějak podezřele vrtí pravý list pádla. Ale shodujem se, že to bude v pohodě. V pohodě to nebylo: po 100 metrech lehce ťukám pádlem o kámen a z kajakářského pádla je najednou singlířské (situace s levými pádly začíná být kritická!). Beru skládačku s úhlem 120° a pokračujem dál. Bohužel dál je to stejné jako včera. Cestou jen dva pěkné skoky, jinak šutrovačka. Nacházíme sirné lázně a učíme se, že sirný znamená že to smrdí a ne hřeje, jak se někteří mylně domnívali (všichni). Voda z elektrárny se vrací až na poslední kilometr a řeka zde nápadně připomíná Sázavu za střední vody (jen je to trochu dál).

Po obědě přejíždíme k Rio Cardella, bohužel je suchá. Jedem dál k Rio Verdugo. Spíme s parádním výhledem na město. Ráno nasedáme na spodní úsek pod elektrárnou. Pěkná čtyřka se skůčky a slajdy. Bohužel jen asi 1,5 km, pak začíná vzdutí přehrady. Na hrázi chvíli přemýšlíme co dál, pak volíme výstup z koryta skrz brutální trní. Ájíka s autem navádíme vysílačkou. Zabodané trny ze sebe taháme ještě v Praze.

Dál přejíždíme k přehradě Oitaven. Spíme téměř na hrázi a přímo na hrázi vaří Ájík výborné knedlíky. Ráno přemlouváme hrázného, aby nám pustil víc vody. Přistoupil na pět centimetrů, my potřebujem deset.

Tak odjíždíme do města nakoupit a pak k moři. Již v Praze jsme naplánovali, že Silvestr strávíme na písečné pláži grilováním prokládaným surfováním na ukázkových vlnách. Mahomovi jsem dokonce slíbil, že ho čeká role nástrahy na žraloky v rodeovce na druhém konci mého prutu. Bohužel realita byla jiná. Pobřeží v této oblasti není plné písčitých pláží, ale ostrých skalisek. Navíc v době, kdy jsme tam byli foukal silný vítr a vlny měly odhadem pět a víc metrů. Museli jsme to proto otočit do vnitrozemí, k Rio Miňo. Nacházíme krásný plac asi deset metrů nad řekou. Grilování jsme naplánovali přímo u vody. Než jsme ale rozbalili stany a gril, byl plácek u řeky pod vodou (hrázný se asi opil, opřel o kohoutek a v řece bylo najednou o 1,5 metru víc vody než před tím), tak jsme zůstali u auta. V sedmi lidech jsme zgrilovali asi 5 kg masa a zapíjeli to RumBullem. V půlnoci jsme bouchli šampus a pak pokračovali až do rána.

Prvního ledna byl úkol jasný: dostat se asi 20 km proti proudu k hrázi, pod kterou se tvoří pověstná vlna (údajně má vodu prakticky pořád). Přijedem k vlně, čučíme z mostu a nemůžem nic najít. Nakonec se shodujem, že to bude ten váleček vpravo a že je to určitě autobusový efekt. Tak to jdem omrknout. Dole nás čeká překvapení, protože váleček vypadá ještě menší než ze shora. Voda tu určitě není. Mahoma nám alespoň předvedl pár triků nasucho bez lodi a šli jsme zpátky. Pak následoval přesun k místní perle Castro Laboreiro. Všichni jsme dobře věděli, že to vodu určitě nemá, ale co kdyby náhodou? Přejezd byl pro mnohé z nás náročný. Houpání v kombinaci se včerejším večírkem vyvolávalo v členech posádky mořskou nemoc, proto šli mnozí část cesty raději pěšky.

U vodočtu máme střední vodu, nikdo tomu moc nemůže uvěřit. Spíme u vodočtu – tranzit a v něm dva lidé v portugalském národním parku, zbytek za řekou ve Španělsku. Ráno už je voda na minimu, prohlížíme kousek vrchního úseku ale nakonec se rozhodujem pro spodek (jsou tam ty slavné vodopády). První dva kilometry pohodová WW III, další dva WW IV. Pak se řeka svírá, dvě místa prohlížíme a v pohodě jedem. Pak začíná soutěska s vodopády. Zajíc rovnou bere loď a obnáší až pod čtvrtý vodopád (nesjízdný).

Nám trvá hrozně dlouho prohlížení, pak jištění. První 6 metrů vysoký vodopád najíždějí kluci z Moravy. Martin jede v pohodě, Vašek jen o půl metru víc vpravo. Dole našel šutr a ohnul špičku svého 3 měsíce starého kajaku do pravého úhlu. Ostatní jedou dámskou cestou přes vracák a pak po skále úplně vlevo. Na druhý skok (8 metrů) se rozdělujem. Dva jdou jistit a my ostatní jedem. Martin dole láme pádlo (konečně první pravé :-)). Ostatní jedou v  pohodě, jen je to hrozná rána do těla (voda je dole málo propěněná). Rovnou najíždíme i třetí skok. Se záchranou se dorozumíváme pískáním. První jede Mahoma, podcenil válec nad hranou, ten ho skoro zastavil a stáhlo ho to doprava – jel prostě úplně blbě. Dlouho se nic neděje, pak se ale objevuje na skále a ukazuje, že krysil. Druhý jedu já. Rozhodnut válec nepodcenit a pořádně to rozjet. Nicméně válec měl jiný plán, postavil mě do svíčky a já letím přes zadek čtyři metry před hranou. Následoval osobní rekord v rychlosti eskymáka, nicméně dolů jsem letěl stejně pozadu (alespoň už né hlavou dolů). Tak jen rychle pádlo podél lodi a do předklonu. Následoval měkoučký dopad jak do peřinky. Vyplivlo mě to až daleko za vývařištěm a v pohodě eskymuju. Další jedou Škworák s Martinem, oba bez problému. Pak střídáme záchranu a jedou Vašek a Tomo (zástupce Slovenska). Tomo na osmičce krysí a spodní skok přenáší. Vašek dává osmičku bez problému, ale na desítce se mě rozhodl trumfnout. Válec nahoře ho prásknul, naštěstí zvedl včas. Dole mu voda vyrvala pádlo. Když začal vymýšlet co dál, najednou ho něco praštilo přes nos, tak se toho chytil – a ono to bylo pádlo. V klidu eskymuje a s červenou u nosu pádluje ke břehu. Další vodopád zkoušíme slanit, ale 40 metrů dlouhé lano je nadvakrát krátké.

Začínáme tedy přenášet vlevo. Cesta nahoru je hodně strmá a trnitá a navíc se začíná stmívat. Rozhodujem se nechat kajaky a pádla na místě a pokoušíme se dostat k nejbližší vesnici. Posádce tranzitu píšem zprávu, aby se nebála a přibližujem ji blíže k nám. Po chvíli nacházíme Zajíce a po kozí stezce jdem po proudu dolů. Nakonec jsme našli i silničku až do vesnice, kam pro nás Zuzka s Ájíkem dojeli. Jedem přespat a ráno si jdem zpátky k lodím dokončit to, co jsme den před tím začali. Přenášení máme asi po půl hodině za sebou a jedem dál po proudu. Dokonce od včerejška přibyla i nějaká voda.

Následuje krásná technická čtyřka. Pak jsem se ale na jednom zablokovaném místě zasekl mezi šutry. Chvíli jsem marně bojoval ale nakonec vykrisil a utopil náhradní pádlo půjčené od Ájíka. Do konce už to byl jen kousek krásné vody. Auto na nás čekalo kousek od vody, jen asi 150 metrů trním, takže naprosto luxusní pěšinka. U auta grilujem zbylé maso a vymýšlíme co dál. Nakonec se jedem kouknout znovu k vodočtu s možností sjetí horního úseku následující den. Bohužel voda je už na minimu, obloha vymetená a předpověď slibuje pro příštích pár dní pěkné počasí. Ráno tu už žádná voda nebude, tak obracíme směrem domů.

Ráno ve Francii nás zaskočily teploty asi o 20°C nižší, než na jaké jsme byli zvyklí a u silnic se povalovalo jakési bílé svinstvo. Posádka se začala bouřit a dožadovat návratu do teplých krajů – bez úspěchu. Ve dvě odpoledne jsme dorazili do Lyonu, rozhodnuti pokořit legendární vlnu Havai. Chvíli zase čučíme jak na Miňo, už zase máme málo vody. V Čechách by se dala zařadit mezi velké, ale tady? Já osobně čekal tři metry vysokou vodní stěnu, ke které se soudný vodák bojí přiblížit i po břehu. Místo toho tady pár bublinek dělá něco, v čem se ani nedá pořádně chytit, jak se Mahoma a Tomo záhy přesvědčili (uvidíte v podrobné video-reportáži s pracovním názvem Kokoti na vlně).

Domů už to pak byl jen kousek a cestu nám zpestřilo jen asi 5 cm sněhu na dálnici u česko-německých hranic. Do loděnice jsme dorazili kolem šesté hodiny ranní a záhy se rozprchli do svých domovů. Akce to byla hodně povedená i když se často podobala honbě za vodou (zvláštní, když prakticky každý den pršelo). Nakonec jsme se shodli na tom, že je potřeba se sem za pár let vrátit a sjet další krásné říčky, kterých je tu ještě spousta.

Pro ty kdo by sem chtěli jet: řeky připomínají korsické, jsou hodně zablokované a mají hodně velký spád. O různé skoky a slajdy tu není nouze. Všude okolo je krásná příroda prakticky bez lidí, protože jižní národy jsou v zimě za pecí. A připravte se na trní, toho je všude dost a dost a určitě se mu nevyhnete (nedoporučuju s sebou vést např. nové hydro, protože by záhy mohlo začít protékat; hodí se neoprenové rukavice). Spací místa se dají najít skoro všude a bez větších potíží.

Video trailer (1m32s) na H2OManiaks.

Radek
Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz