,, Všichni vám budou říkat, ať nejezdíte. Děsit vás budou historkami o obchodu s orgány a ztrácení turistů, naprosté anarchii, mizerných silnicích, chudobě a hromadách odpadků. Pojedete. Přežijete. Doma srdceryvné uvítání jak po návratu z africké džungle. A nikdo vám neuvěří, že se vám tam vážně mohlo líbit. Dobře jim tak!“
Hektické předodjezdové přípravy, kdy v zásadě nikdo nedělá nic jiného, než že bezcílně pobíhá sem a tam, překáží ostatním, přenáší věci na místa, kde už je nikdo nikdy nenajde, a vzpomíná, co všechno nechal doma, si umí představit každý. Takže se bez popisu této části akce obejdeme.
Něco před osmou večer vyráží z loděnice tři terénní autíčka, víc než po střechu přeložená lidmi, loděmi, jídlem, pivem a zavazadly. Zjišťuji, že i kluci jsou schopni zdrobnělinek, pokud jde o jejich miláčky. Tento jev byl však prozatím vypozorován pouze u miláčků plechových! Ti naši – vedoucí miláček Myšák (s organizátorem výletu – Honzou, Zubíňou, mnou a Hujerem), Defík (kde jediný střízlivý byl zodpovědný řidič Radek, a dále Kuba, Mahoma, Ferda, Radek a Martin, který je chudák z Brna :o) a nezávisle-přidružená Zebra (se Zajícem, Ájíkem a Janou).
Pozitivem zájezdu bylo, že jsme nic neztratili. Naopak jsem si všimli, že se naše zavazadla musela v průběhu akce rozmnožit, což jsme nejvýrazněji pociťovali při pokusech narvat je všechny do aut.
V Brně jsme dělali zastávku pro Martina a pro rum. Martinovi jsme dopředu sdělili, že už nemáme místo pro jeho loď, jeho věci se nám do auta taky nevejdou a sedět bude muset v kufru Defíku. Přijeli jsme do Brna s několikahodinovým zpožděním a uvítací výbor se vyvalil z auta v silně podroušeném stavu. Martin se nezalekl a stejně ten týden s námi risknul!
Nejobětavěji SK Lihovar reprezentoval Mahoma, který když v sobotu večer konečně trochu vystřízlivěl, netušil, jak se vůbec do té Albánie dostal! Chudák prošvihl i okamžik, kdy si koupil nejdražší rum svého života a dost se divil, že i v takovém stavu si pamatuje PIN k platební kartě.
Cesta do Albánie je dlouhá. Pokud to mám upřesnit, je hoooooodně dlouhá. Jeli jsme přes Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu a Černou Horu. Přestože většina států si asi ještě chvíli o Schengenské dohodě nechá jen zdát, průjezd všech hranic byl překvapivě rychlý. Probíhalo to asi takhle: - ,,Dobrý den. Kam jedete? – Do Albánie. Na vodu. – ÁáááAlbánie? Jeďte! (v očích pobavení a jistota, že zpátky už nás jet neuvidí)“. Výjimkou byla Černá Hora. Projeli jsme přes celnici čtyřikrát a jejich osazenstvo bych vždycky neváhala označit za bandu arogantních blbců. Když jsem se zasmála, zpražil mě, zahřměl: ,, Co je tady k smíchu!“ a šel nám probírat auto. A dalším zádrhelem byly lodě – neměli jsme k nim totiž žádné doklady. Když Zajíc vystoupil a česky celníkovi vysvětlil, ke komu která loď patří, byl tak vyjevenej, že nás jen stáhnul o nějakou ekodaň a nechal nás radši jet.
Sobota navečer a my vjíždíme do Albánie. Úsek od hranic do Skadaru je drsně albánskej – žádnej asfalt, jen vyježděné koleje v písku. Za ten týden jsme vysledovali tyto pravidla silničního provozu: 1) žádná pravidla nejsou. 2) přednost má vždy ten silnější 3) absolutní přednost má osel přecházející silnici napříč a cyklista vrklající se kolem středové čáry 4) s poklesem vhodnosti vozidla do terénu stoupá jeho rychlost.
Jedeme udusanou hlínou, zvedáme za sebou oblaka prachu, na obzoru zapadá slunce, z přístřešků (fakt to nejsou domečky, ale splácaniny ze všeho, co bylo po ruce) vybíhají Albánci (naopak hezky slušně oblečení v kontrastu s tím, odkud lezou), mávají a zdraví nás a předjíždí nás troubící mercedesy, jejichž řidičům jako by silnice ani trochu nechyběla. Příkopy u silnice jsou plné odpadků a mezi nimi se volně pasou ovce, krávy nebo osli a když to uznají za vhodné, vlezou do silnice a zastaví provoz. Celkový dojem je nepopsatelný, to se musí zažít.
Ve Skadaru měníme eura na Lilky (Leky) a hned jsme najednou strašně bohatí. Na konci týdne vůbec nevíme, co s penězi a nemůžeme se jich zbavit, jak všechno vlastně nestojí vůbec nic. Většina z nás zažila tenhle pocit prvně a někteří asi v životě i naposledy.
Ze Skadaru míříme ještě terénější cestou kolem Kiru do hor a hledáme spaní. Nakonec si rozkládáme plachtu v rozvalinách kamenného stavení. Romantiku oblohy poseté hvězdami si málokdo vychutná, po šestadvaceti hodinách v autě jsme tak zničení, že skoro okamžitě usínáme.
Když ráno vstáváme asi v půl osmé, přijde mi to dost brzo. To ještě netuším, že celý zájezd bude ve znamení ještě časnějších budíčků.
Vyjíždíme výš podél Kiru a přemýšlíme, kde, jak a co by šlo. Z aut se všem zdálo, že je to suché. Když jsme nasedli, ukázalo se, že taková nuda to nebude a že vody je dost i na plavání. Zajíc ujistí Mahomu, že tam nic není, že je to pohoda, ať jede pořád rovně. Asi půl minuty na to Mahoma krysí ve válci. S sebou si vzal kufr s foťákem a tak se pár minut plácá ve válci s kufříkem nad hlavou, než ho vytáhnou kluci na házečce. Ferda už není takovej frajer a dost dlouho čeká pod vodou, čímž vzniká akční video se Zajícem jako záchranářem v hlavní roli. Já si ne úplně plánovaně kritickou zatáčku zkrátím a objevím fantastickou zkratku podél skály u druhého břehu. Abych nedopadla jako kluci, Honza se vrhne ze skály a za špičku mě popotáhne ven. Wow! A pak že gentlemani už vyhynuli!
Přenášíme jedno místo. Návrat na vodu není ideální. Nezbývá než hodit loď ze skály a buď a) skočit za ní do vody b) slézt o kousek níž a přeskočit na obří balvan na druhém břehu. Vyhovovala by mi možnost c) – zůstat navždy nahoře na skále - ale když už jsou všichni na vodě, nezbude mi, než taky skočit. Uffff, pro mě nejtěžší místo celé Albánie :oD!
Pak už se žádné výrazněji krizovější místo neobjeví. Koryto je poměrně úzké, většinou jde o průskoky mezi velkými, světlými kameny a po kousku kličkování a skoků se vždycky objeví nějaká lagunka, kde se dá v klidu přistát. Za větší vody by to bylo zajímavější, ale bereme co je! Zhruba po deseti kilometrech většina končí a poslední čtyři kiláky jedu jen já, Honza, Martin a Tomáš. Tuhle část si užijeme asi nejvíc, obtížnostně je srovnatelná s horním úsekem, ale abychom nezdržovali, jedeme fakt svižně, pořád a ještě si cestou užijeme jeden hezký kaňon. „Kilometráž“ (Albánci samozřejmě na vodu nejezdí. Albánci do vody nanejvýše háží odpadky nebo kamení po projíždějících vodácích. Řeky nejsou moc zmapované, vycházíme z podkladů od Kristýny, která tu byla loni, článku z Hydra, z Kajak.at, dalšího článku a vlastního pozorování) slibovala i pětimetrový vodopád, ten jsme ale asi minuli :o). Nekrysit na Kiru by byla ostuda, využívám poslední možnost a na poslední kamenité šupničce si pořídím pár parádních modřin. A stejnak za to může Kečup! Koho by napadlo, že on a dalších 17 členů Břehovy partičky bude stát na břehu a mávat nám? Měla jsem z toho samozřejmě takovou trému, že nezbylo než schovat si hlavu pod vodu. Bohužel jsem si schovala spíš hlavu do šutrů. Když to začalo víc bolet, radši jsem vylezla.
Zebra využila své autonomní pozice a vyrazila vzhůru, do odlehlé horské vesničky Toth. Na nějaký ten off-road, koulování na sněhu (!) a kulturně-poznávací činnost. Plní dojmů se k nám připojili další den odpoledne a po shlédnutí fotek uznávám, že tam bylo vážně hezky. My kulturní barbaři jsme zatím přejeli k další řece a ugrilovali tunu masa a pět tun klobás. Mahoma totiž jako zásobovatel nakoupil posádce Defíku na týden spousty masa, klobás a marmelády. Po třech dnech v autě stav masa budil oprávněné obavy o jeho budoucí poživatelnosti a tak jim nezbylo, než ho všechno sežrat. A zbytek týdne jíst marmeládu :o)!
Dnešní spaní se včerejšímu co do romantiky nevyrovná, spíme na štěrkovém náspu mezi dálnicí a řekou v zvláštním bílém prachu. Kdyby začalo v noci pršet, patrně se vzbudíme ráno přibetonovaní k zemi.
Velikonoční improvizace. Uvědomuji si, že pomlázka je pořád ještě lepší a méně bolestivá než její náhražka ve formě tyčky od stanu, polena nebo antény. Folkloru bylo učiněno za dost a my se chystáme na L.Fani Vögel. Článek v Hydru slibuje ,,20 km nepřístupného kaňonu s obtížností WW IV, 2 místa X“. Po dojezdu hodnotíme, že nejnáročnější bylo rozhodně přenášení, jinak v zásadě WW II a jakmile to začalo být obtížnější, objevilo se nesjízdné místo. Krajinově ale rozhodně pěkné. A fyzička taky dostala zabrat, při přeskakování z kamene na kámen s lodí na zádech se mi kolena prolamovala na druhou stranu a já se jen snažila zřítit se na skálu na břehu a ne na druhou stranu do vody do válce.
A pak odpoledno-večerně-noční přejezd na Osum.
Ráno nás budí silný déšť a zima. Když mě probouzí bubnování kapek o stan, kluci, co spali venku, jsou již dávno na nohou, mokří a napínají improvizovaně plachty. Snídáme, balíme věci a převlékáme se do hydra v dešti, ale během dlouhého čekání na převoz aut déšť ustává. Osum má být krajinová záležitost, patnáctikilometrová plavba dvěma na sebe navazujícími kaňony s vysokými vápencovými (tipuju, fakt nejsem geolog) stěnami. Jako u všech albánských řek – čistá voda, hluboké laguny, světlé kamínky na břehu, vodopády, naprostá odlehlost a téměř nedotčená příroda a vysoké skalní stěny okolo. Takhle řeka si ale označení Grand Canyon Albánie zaslouží, nejkrásnější jsou vodopády, které padají do kaňonu ze stran. V průvodcích píšou, že za velké vody jsou takřka smrtící, neboť průjezd masou padající vody není možný a jinudy to také nejde. Velké vody se ale tenhle zájezd obávat rozhodně nemusíme. A tak se cachtáme pod vodopádem – nejlepší je projíždět stěnou padající vody s hlavou obrácenou nahoru – uvidíte celé mraky drobných kapiček padajících přímo na vás.
A aby kontrast opravdu vynikl, z ráje rovnou do pekla – vystupujeme v Corovode na místní skládce, kde nás okamžitě obklopí banda místních výrostků. Do té doby se bavila hrou ,,Co vše snese osel“. Okamžitě přechází na hru ,, Co vše snesou vodáci“. Oceňuji, že nehází kamení, ale když mi stojí těsně, hodně těsně za zády, mávají rukama a hulákají, jak mám aplikovat Zajícovu radu, že nejlepší je si jich nevšímat?
Před námi je další dlouhý přejezd. Celý týden vstáváme hodně brzy ráno a když nejsme na vodě, jsme v autě a někam přejíždíme. Až do tmy. Jednak z důvodu, že je to vážně daleko (jezdíme řeky po celé Albánii) a především kvůli ,,kvalitě silnic“. Většinou to totiž žádné silnice nejsou. Dneska jedeme přes horské vrcholy, všichni jsou nadšení z výhledů, okolní přírody i drsných offroadovacích zážitků. Cesta je o něco horší než kdybychom jezdili po turistických stezkách v KRNAPU. Průměrná rychlost někde mezi 15-20 km/h. Podle Kečupových slov na tom ale Břehova skupina s transity byla mnohem hůř, a pokud už se někam dostali, postupovali pomaleji než krokem.
Odhlasovali jsme si, že chceme také někdy vylézt z auta před soumrakem a že zbytek dojedeme ráno, takže máme první odpočinkovější večer. Seznamuji se s starým albánským venkovanem s osly, protože celý výlet toužím ze všeho nejvíce o fotku (a prozkoumání) oslíčka zblízka. Vím, že si toho moc neřekneme (s tím venkovanem, ne s jeho oslem!), tak se usmívám od ucha k uchu, mávám a říkám mu :,, Dobrý den!“. Škoda že nerozumím albánsky, abych rozuměla odpovědi. Ale tváří se mile a nechá mě vyfotit si jeho i osly.
Rozdíl mezi městem a menšími, převážně horskými vesničkami je znatelný v odpadcích a dětech. Je to zvláštní, ale po vesnicích se odpadky neválí. A děcka jsou zakřiknutější a vypadají, že se spíš stydí / bojí.
Volný večer využiju ke koupání v nedalekém potůčku. Voda není studená, je přímo ledová! Ale otužování je zdravé a dokud na mě ta voda nenamrzá... :o)!
Dokončujeme terénní přejezd k Lengarices. Honza studuje mapu a informuje nás, že padesátikilometrový přejezd přes hory šel nahradit 300 kilometrovou objížďkou okolo. Časově by to vyšlo asi nastejno, ale proč bychom to dělali? To bychom nemuseli jezdit do Albánie, po silnicích si můžem‘ jezdit klidně doma!
Kdyby měla soutěska Lengarice o trochu vody víc, byla by to paráda. Kdyby ale měla tak o třicet čísel víc, byla by to noční můra. Takhle je to technické kličkování mezi kameny v pěkně vysokých stěnách soutěsky. Kousíček nad vysedačkou objevujeme termální bazének se sirnými prameny. Zajímalo by mě, na co je síra, krom toho že na strašný smrad?!
K autům dojedeme brzo a užíváme si další flákací odpoledne – koupání, večírek v termálních lázních s pěti litrovým džbánem vína, procházka po okolních kopcích, šmejdění po všude přítomných bunkrech a večer kytara. Krásné místo, škoda jen, že celou noc tak strašně fouká.
Řekou dnešního dne je Vjosa, široká řeka s velkými vlnami, konečně něco, co není beznadějně suché. Převoz aut trvá zase hrozně dlouho, tak hrajeme albánské hry (hoď si kamenem na kamaráda) a opalujeme se. Prvně jdeme na vodu úplně všichni, s Honzou na nafukovačce se sveze i Hujer, který do té doby fungoval jen jako řidič.
Po dojezdu do Permeti usuzujeme, že přejezd na Devoll bude dlouhý a byla by ztráta času zastavovat ve městě kvůli nákupu chleba k obědu. Proto dostane svou šanci stoletý chleba, který s sebou vezmeme ještě z Čech. Velkoryse se dělíme i se Zebrou, abychom si ho ještě nevezli v neděli domů.
Radek má narozeniny a posádka Defíku se rozhodla, že to oslavíme večeří v místní restauraci. Jakožto holky jsme hlasovacího práva preventivně zbaveny a jde se. Věčně frkající Hujer mě asi nakazil morem, připadám si, že umírám na všechny nemoci světa. Je mi taková zima, že když zjistím, že boty jsme uklidili za sedačku tak důmyslně, že už je asi v životě neuvidíme, přistupuji na Zajícovo gentlemanskou dohodu, půjčuji si od něj fusekle a NACPU SI JE DO SANDÁLŮ! Prvně v životě a doufejme, že i naposledy. Nejsem z našeho zájezdu jediná, tak to snad Albánci přežijí.
Chvíli chodíme městem sem a tam, až zalezeme do nějaké menší restaurace. Číšník se umí tvářit mile, bezradně a nebo bezradně a mile. Anglicky ale v zásadě nemluví. Jídelní lístek mají v albánštině s překladem do angličtině ve stylu Google Translatoru. Jídla se jmenují ,,fazole a maso“, ,,hrách a maso“, ,,čočka a maso“ nebo „špenát a maso“. Většina z nás si objedná něco z výše uvedené nabídky. Donesené jídlo je překvapením, vždycky je to polévka, kdy na dně je špenát (čočka, hrách apod.) a uprostřed velká kostka masa v celku. Já nerada jím věci, co neznám, tak si ověřuji, že řecký salát a hranolky jsou poměrně kosmopolitní jídlo.
Útrata celé naší skupiny je srovnatelná s tou, za kterou by měla čtyřčlenná rodina v Čechách večeři v obyčejnější restauraci.
Břehova skupina strávila na Devollu tři dny, každý na jiném úseku. Proto nám doporučují jet spodní úsek se soutěskou, který je nejzajímavější. Měli pravdu, zase jednou jsme neměli pocit, že je to ,,ww dři“, ale WW III-IV s poměrně velkým spádem a silou vody, prý přirovnatelné k české Kamenici. Je to poslední řeka, kterou v Albánii jedeme a je to příjemné rozloučení s pádlováním po albánských řekách. Zajímavosti plavby odpovídá i vysedání. Vystupujeme přímo u přítoku potoku a kousek brodíme korytem potoka. Očekávání, že co nevidět mi voda podtrhne nohy a já odplavu do Devollu a po něm pryč až do moře :o), se naštěstí nenaplnilo. Když se přítokem probrodíme na druhou stranu, rozhodně není vyhráno. Proti nám je strmá stráň a silnice je ještě hoooodně vysoko nad námi. Drápeme se svahem nahoru, strašně to podjíždí, není čeho se chytit a nohama uvolňujeme kameny, které se kutálí dolů na méně šťastné kamarády. Honza s Kubou proto vyběhnou nahoru a pomáhají nám lodě vytahovat na házečkách. Vzhledem k tomu, že vyškrábat se nahoru po svahu není rozhodně zadarmo ani bez lodi, ta pomoc se hodí.
Při čekání na převoz auta se Honza vrhl na náš starý český chleba a vytváří topinky pro všechny. Radek s Ferdou se rozhodnou seběhnout ještě jednou tu brutální stráň a to jen proto, aby se dole umyli. Když se vrátí a zjistí, že bych jim mohla půjčit mýdlo, jdou ještě jednou. Škoda, že to nenapadlo všechny :o(.
Po obědě začínáme spěchat víc než celý týden. Spěcháme, abychom ještě stihli cestou domů v Černé Hoře Taru a případně i Pivu, která má snad vodu jen ráno. Bohužel se trochu rozcházíme v názorech na to, kdy máme spěchat a co vypustit nechceme – jestli pivo, večeři nebo nákupy v Tiraně. Nakonec dojde ke kompromisu a vypouštíme část spánku.
Večer se ještě stavíme v Tiraně, kde se snažíme utratit poslední Lilky. Kluci je třeba proměňují za astronomické množství místního brandy Skandenberg. A dále pečivo, zmrzlina, hamburger, gyros... Za Tiranou si zastavíme na hodinku na vaření večeře. Než dojíme, setmí se a mi pokračujeme v cestě. Spát okolo Skadaru je prý v zásadě vyloučeno a nejbližší aspoň trochu vhodné spací místo místo je až za Podgoricí v ČH. V ČH nás uvítá přímo na celnici smečka toulavých psů, která výhružně štěká, vrčí a cení zuby. Teorie o tom, zda platí pořekadlo, že pes, který štěká nekouše a že by se nás lekli a utekli, rozvíjíme raději jen v bezpečí aut.
Na spací místo, respektive jediné místo, kde mohou sjet ze silnici tři auta, dorážíme kolem jedné v noci. Z jedné strany štěká smečka vlkodavů hlídající nedaleké stavení, z druhé strany světla a rámus aut ze silnice a všude samé šutry. Ale nám je všechno jedno, roztáhneme plachtu, napadáme na ní a okamžitě usínáme. Jen Kubu, který spal blíž u aut, v noci probudila návštěva policejní hlídky. A Kuba pak ráno budí nás!
Těšili jsme se na Pivu, neboť nám celý týden Martin vyprávěl, jak je úúú-žasná. Ráno ale někdo zapomněl pustit vodu z přehrady a nemáme na čem jet. V záloze zůstává Tara, hraniční řeka mezi ČH a Bosnou a Hercegovinou. Posádka Defíku zvládla paranoidnímu celníkovi vysvětlit, že strávíme dopoledne v ,,zemi nikoho“ – nevím jak, ale je to obdivuhodný výkon. Navíc se prý za Taru platí a docela dost. My jsme se asi ,,výběrčí boudičce“ vyhnuli a sjeli jsme si ji zadarmo.
Je to ,,Salza za větší vody“ a „trojka pro všechny“. Celou dobu teče, obrovská masa vody, veliké vlny, válce i šutry v řece. Voda je ledová, nejstudenější za tento týden, ale raftařská společnost pouští některé své klienty bez helem i neoprenů!
Protože pádluju s nosíčkem moc nahoru, neustále mi do něj létají mušky. A mě nezbývá než je pečlivě vyplachovat eskymováním. A když ještě požádám Zajíce o profi-dohled nad mým tréninkem, je můj osud zpečetěn. Po patnácti kilometrech a čtyřech ne úplně chtěných eskymácích (4 x tolik, co jsem nazvedala za celý předchozí týden!), už naprosto nemám sílu zabírat a na břeh se plazím z posledních sil.
A to je konec našeho velikonočního pádlování a po obědě v zemi nikoho navážeme, zabalíme a vyrážíme směrem k domovu. Zastavujeme na uvaření večeře, ale jinak jedeme non-stop přes noc. Cestou ještě Zajíc s Honzu mění kolo u Myšáka, protože by bylo vážně trapné, aby se nám za celý off-roadovací výletek nic nepokazilo! Cesta domů byla o dost rychlejší než cesta tam, takže do loděnice dorážíme už během dopoledne.
Sama za sebe můžu říct, že rozhodně nelituju, že jsem jela. Lituju jedině, že jsme neměli víc vody a nemohli tam zůstat o něco dýl. Byla to totiž dovolená se vším všudy, kdy se člověku podaří vypadnout a vypnout od stresu a hromady povinností. Kdy se vlastně nic nemusí a všechno může. Což platí v Albánii dvojnásob. Všichni jsme tam rezignovali na jakákoli pravidla, kluci řídili ,,po albánsku“, přecházeli jsme tak přes silnici, váleli se po zemi, spali kde jsme chtěli a dělali jen to, co se nám chtělo. Albáncům ten životní styl trochu závidím a přeju jim jen, ať se jim podaří si ho udržet co nejdéle!
Foto:
Lucka