Stejně jako minulý rok jsem se i letos vypravil na Vavřinec a stejně jako minulý rok s povedenou partičkou z SK Zlíchov. I když už bylo spíš zimní než podzimní počasí, v sobotu ráno všichni dorazili včas a začali navazovat lodě na vlek. Zhruba ve stejnou dobu začal Zajícovi boj o ušetření aspoň trošky tepla, které vyrobily přes noc přímotopy v autobuse, když nás musel učit zavírat za sebou dveře. Při té příležitosti mi utekla nevhodná poznámka o autobuse, za kterou se dodatečně Zajícovi omlouvám, teď už je mi jasný, že rozhodně vylepšený být nemohl. Vylepšený nebyl, byl spíš vypůjčený, protože Zajícovu vlastnímu autobusu se do zimy asi moc nechtělo, tak se radši trochu polámal.
Odjezd na čas a už jenom směr D1 a Vavřinec. Na dálnici začal autobus při trochu vyšší rychlosti hlasitě nadávat, což jak sem později vyslechnul, bylo do jisté míry očekávatelné. Jenže za chvilku už nechtěl moc ani do mírného kopečka a na jeho konci pro jistotu umřel. Zajíc dojel ke straně a začal za vydatné psychické podpory všech na palubě zjišťovat příčinu. Po chvíli se vrátil za volant a za doprovodu Kečupa, který slovy: „Ticho, ticho, … pozóóór, zážeh!“ odpočítal Zajícův pokus o oživení autobusu. Ten ale jenom lehce škytnul a dál mlčel. Zajíc se nevzdával a dál zkoušel všechno co bylo v jeho silách. Mezitím dorazil Honza Škvor, který byl jen tak mimochodem dotázán, jestli by se náhodou u něj v autě nenašlo asi tak 20 volných míst. Místa sice neměl, ale měl funkční motor. Tak proč to nedat dohromady? Jedno pevné tažné lano a směrem k asi půl kilometru vzdálené benzínce se rozjel vlek plný lodí tažený autobusem a ten tažený škvorákovou dodávkou. V autobuse jsme ani neslyšeli jak si dodávka „předla“ a po chvilce vyhlídkové jízdy jsme hladce zaparkovali u pumpy.
Jako další řešení naší neplánované zastávky nabral Honza místo autobusu všechny, kdo měli k dispozici auto a rozjeli se pro ně zpátky do Prahy. Krátkou chvíli čekání vyplnila kolektivní konzumace čaje s rumem a Kečup předčítáním naučné literatury o úskalích partnerského života. Pak už jenom přeházet lodě na auta a mohlo se vyrazit směr Vavřinec.
Já spolu s Jirkou jsme se dostali do auta k Andymu a díky Jirkovi, který se Vavřince účastnil jako pěšák a mohl nám tedy svézt auto do Toušic jsme vyráželi ještě s Honzou a Romanem na vodu mezi prvními.
Nevím jak ostatním, ale mě po prvních pár záběrech pádlem ruce ztuhly a kdybych je násilím nerozhýbával, vydržely by tak asi až do Toušic. Voda byla zkrátka tak akorát. Tak akorát, aby nezmrzla. To sice odradilo množství lidí, které si pamatuji z loňska, (to nebylo na škodu) ale nás to neodradilo dnešní sjezd si pořádně užít. Jen co můžu mluvit za sebe, tak jsem stihnul jednoho eskymáčka, když jsem přehazoval pádlo přes strom a jednu krysu, když jsem zkoušel zachraňovat loď, parkovat ve vracáku a vylejzat z lodi zároveň. Ostatní si vodu taky užívali dosyta, ale myslím, že s hlavou nad vodou. I závodu jsme se účastnili a to pod barvama SK Zlíchov, tak snad jsme vám neudělali ostudu. Snažili jsme se o všechny branky a skoro to i vyšlo. Toušickou kaskádu většina po rozumné úvaze přenesla a menšina po nerozumné jela, naštěstí v pořádku a celou dobu s hlavou vztyčenou. V Toušicích bodlo drobné občerstvení od pořadatelů a po převezení zbytku aut jsme jeli „husím pochodem“ do Kostelce, kde nás čekala útulná tělocvična.
Po rozvěšení hydra se všichni rozprchli. Někdo do hospody, někdo do večerky, někdo uvařit si večeři, někdo už vytahoval kytaru apod. Dorazil Zajíc, který se musel postarat o autobus a Jakub „Grázl“ s Ulčou. Postupně se všichni zase vrátili do tělocvičny a vedle hudebních nástrojů se začaly vytahovat i kruhy a trampolína a rum, rum s colou, kofolou a ještě spousty dalšího. Já jsem vytáhnul meruňkovici, kterou jsem vzal při vidině sněhu a zimy čistě z preventivně-léčivých důvodů. Ta byla vzápětí, údajně pro svou vůni pokud se dobře pamatuji, překřtěna na marmeládu a z preventivně-léčivých důvodů zbyly snad jenom ty preventivní – aby se to nevezlo zpátky přeci. To nakonec platilo asi u všech tekutin, které kolovaly. Tady bych se rád omluvil všem, kterým jsem tím způsobil ať už menší nebo větší nevolnost.
Čas nedovedu přesně určit, ale po jednom „strítovém“ utkání, několika gymnastických sestavách několika cvičenců, ať už na kladině, trampolíně, nebo kruzích, po vykouření vodní dýmky, vyprázdnění několika lahví a zdánlivém vyčerpání hudebního repertoáru se část přítomných odebrala do spacáků nabrat síly na chladné ráno. My, co jsme se ještě necítili dostatečně unavení, jsme se odebrali do menší místnosti vedle tělocvičny, kde jsme se bláhově domnívali, že nebudeme tolik rušit spící část. Záhy po uvěznění a osvobození Lucky ze švédské bedny jsme ale rozjeli tu pravou zábavu. Pod Zajícovým heslem „Poslední letošní oddílová voda“ se rozjela oslava vydařené vodácké sezóny. Jakub s Kečupem se snažili vyčerpat svůj repertoár, Zajíc se snažil vyprázdnit sezení a zaplnit taneční parket, Ferda s Kečupem rozjížděli mohutné mexické vlny a Ulča všechno dokumentovala. Jak se party nenápadně rozjížděla nabrala dech beroucí závěr.
Ráno proběhlo nad očekávání dobře a v devět hodin jsme opouštěli uklizenou tělocvičnu, kde události předešlé noci připomínalo snad jen několik prázdných lahví u odpadkového koše.
Na vodu už ale nešli všichni. Část naší výpravy se odebrala domů už po převezení aut do Toušic. Ti kteří ale vydrželi určitě nelitovali. (Aspoň doufám. Mám dojem, že až do Toušic nechtěli všichni.) Prázdné vracáky, žádné fronty u komplikovanějších míst a ani u kaskády nestálo tolik diváků, jako obvykle. V sobotu málo a v neděli skoro nikdo. Tentokrát jsme vyráželi všichni pohromadě, ale už v esíčku se nám ztratil přední voj, který se nejspíš pokoušel ujet před zimou.
Povedený víkend jsme ještě zakončili v Kostelci v cukrárně, případně někteří vedle na „pořádném“ jídle a pak už zpátky do Prahy.
Martin Mališ