4. - 5. 9. 2004 - Úhlava, Klabava

Tak jsme vyrazili na vodu s vodáckým klubem SK Zlíchov, abychom udělali radost naší desetiletý ratolesti. Já, která jela jedinkrát před pěti lety na háčku kus Sázavy se svým bývalým manželem, zdatným jachtařem, který touhle dobou brázdí Severní moře někde mezi Německem a Dánskem, můj přítel Jarda, který má vodu nejradši v momentě, kdy se vaří na čaj, a když se má v létě koupat venku, tak mu trvá skoro hodinu, než se osmělí a do vody nevleze většinou víc než jednou, a teda Fabián, který se celou dobu strašně kasal, že bude kormidlovat, že jel s tátou už asi pětkrát a že se cvakli jen jednou na nějakým jezu.

Jak tenhle nápad - vyrazit v tomto složení na vodu vlastně vzniknul? Začalo to tím, že do tichých vod projekční kanceláře, kde pracuji, vplul doslova a do písmene náš nový kolega, Jirka Myslivec. S ním se na pozadí jeho monitoru začaly objevovat nevídané snímky sjíždění řek a zběsilých koryt takových míst, před kterými Hamerský potok může leda tak blednout závistí a do zatuchlé bažiny mého pracovního stolu, porostlé takřka břečťanem a zavánějící téměř zapáchající stojatou vodou, začaly pomalu ale jistě zurčet potůčky z monitoru vedle. Časem se z Jirkova vyprávění staly neutuchající vodopády zážitků doprovázené dalšími a dalšími snímky rozběsněných vodních živlů hravě zpracovávaných nadšenými vodáky v kajacích, deblovkách, otevřenkách a dalších plavidlech. Takže když mě Jirka začal lákat na Úhlavu a Klabavu, jakési malé říčky někde u Plzně, s tím, že je to prý tak lehké, že jede i dětský oddíl, tu jsem si představila, coby starostlivá matka, hejno mrňavých pípátek a kuřátek pod křídly kvočny v podobě nějakého laskavého vedoucího s plnovousem, následované mírně znechucenou a mrmlající vodáckou bandou, která holt pojede kvůli dětskýmu oddílu i takovej poklidnej volej. No, zkrátka, oči se mi rozšířily báječně romantickou představou, že vylákám Jardu, milovníka pěší turistiky, na poklidnou vyjížďku po české krajině, mezi lučinami a lesy v nížinách Pošumaví.

Mé myšlenky se ubíraly směrem natolik melancholickým, že jsem celou sobotní cestu v autobuse, která končila pod hrází přehrady Nýrsko, plula lesknoucíma se očima krajinou dozrávajícího obilí, vnímajíc hřmotné kombajny jako obrovské lodě brázdící zlatavé moře a nepřipouštěla si příliš, že dětský oddíl se jaksi nechce rozměrově ani věkem vejít do houfu oněch mrňavých pípajících opeřenců. Šlo spíš o pěkně načepýřené kohoutky a skoro elegantní labutě s dlouhými krky.

Pod hrází bylo pěkně rušno, spousta aut, lodí a spěchu. Všichni se pustili do přípravy před vytouženou jízdou. Ve vzduchu bylo podivné adrenalinové vzrušení. Něco mi přestalo štymovat. Ukázalo se, že zájemci jedou i jakýsi pohár nebo závod a čekají na čísla. Na plotě visela mapa se jmény a malůvkami jednotlivých jezů, kudy se mají jet a kde se přenáší. Jardovi jsem vysvětlila, že se nemusí bát, že nevím, kterej jez je kterej, protože před náma pojedou jiní lidi, kterých se "chytnem" a pojedeme pak podle nich. A že vždycky někdo ví, jak to sjet a že to uděláme taky tak. Tak jsme sundali loď z návěsu, převlíkli se, přidali se k lidem, kteří vypadali zkušeně a důvěryhodně a rychle začali postupovat od parkoviště k řece Úhlavě.

Cestou kolem nás prošel s vážným výrazem človíček v zeleně pruhovaném tričku. (Později jsem se dozvěděla, že to byl Franta.) Ještě nemusel nic říct a vybavila se mi postavička protřelého a všech vodních běsů znalého vodního vlka ze Šmídovy knížky Proč bychom se netopili. Kouknul zpytavě do lodě k Janovi, který stál před námi a spatřil na dně malý, volně stojící barel. "To nemáte přivázaný?" zeptal se jakoby mimochodem posádky, která ještě ani nestihla zrozpačitět, když se přesunul se svým zkoumavým výrazem k nám: "A vy máte batoh, jo?" Pokrčila jsem rameny a ani za nic bych byla v tu chvíli nepřiznala, že tam máme tři chleby se salámem, papriky, nějaký ovoce, suchý věci na převlečení, pláštěnku pro Fabiána, kdyby pršelo, a další hovadiny. Nabídla jsem Janovi stojícímu před námi provaz na přivázání barelu a sama nacpala batoh pod sedačku na přídi a pro sichr ji přivázala kusem horolezeckýho lana, který jsem vzala s sebou pro všechny případy. Dvoulitrová flaška se šťávou se mi zdála celkem v pohodě. Pak jsme se posunuli k řece, načež mi úsměv přimrzl na rtech. V úzkém korytě velikosti nepříliš širokého lesního průseku se valil dračí proud rychlostí čtyři kubíky za vteřinu (jak jsme se dozvěděli později) a po pár metrech byla zatáčka a dál nebylo vidět vůbec nic. Všude husté křoví. Vyhlídková cesta poklidným širokým tokem se rozplynula jako máchnutím pádlem. O poklidném nástupu na loď a zopakování si základních pravidel chování na lodi a nejdůležitějších vodáckých výrazů, nemohlo být při téhle rychlosti ani řeči.

Nebudu to protahovat. Fabiánovi, coby chvástajícímu se kormidelníkovi, konečně sklaplo, když jsme se práskli po třech metrech. Jirka nám pomohl znovu do lodi a kluk šel bez řečí doprostřed. V té chvíli mi proběhlo hlavou tisíc věcí: i kdybychom odjeli a zmizeli za první zatáčkou, jistojistě se práskneme v tý druhý nebo vzpříčíme loď v tomhle úzkým toboganu a pak to do nás napálí někdo zezadu, přeletí přes nás a klukovi rozřízne hlavu vejpůl. Hrůzy, které mi dokázala fantazie vytvořit v mozkových závitech po jejich propláchnutí vodou (celkem teplou na to, že byla vypouštěná z přehrady… nebo se mi to zdálo v tom šoku?) byly natolik příšerné, že jsem nebyla schopna udělat vůbec nic. Zatímco Jarda se snažil uřídit příď (a docela by mu to bývalo šlo, kdybych to alespoň srovnávala vzadu), já, jako zadák, totálně rezignovala a rozhodla to za nás za všechny. S pocitem: lepší teď a s ostudou, než za zatáčkou a bez dítěte, jsme se cvakli podruhý asi na desátým metru. Lidé za námi, kteří nám předtím pomáhali, byli natolik vyděšení naší naprostou neschopností, že nás už ani nepřemlouvali, abychom jeli dál. Spadl jim nejspíš kámen ze srdce, když viděli, že vytahujeme loď na břeh a teprve poté s klidem odjeli. Já mezitím zjistila, že batoh zůstal pod sedátkem na přídi, ačkoli moje horolezecký lano už via ferraty v Dolomitech jaksi znova neuvidí, leda tak v kapalným stavu. To jako jedině, že by se dostalo na moře, rozežralo v soli, vypařilo se a spadlo s deštěm odněkud zeshora na Rosengarten… Flaška se šťávou byla taky v nenávratnu, a jenom doufám, že někoho pod nějakým jezem nepraštila do hlavy. Pokud ano, neprozradím pro jistotu, v jaký flašce to pití bylo, aby dohledání pachatele nebylo tak snadné. Ovšem těm, kdo se před chvílí určitě smáli, když si přečetli o chlebech a suchém oblečení, těm můžu říct, že to v tom batohu doopravdy vydrželo. Sice jsme pak během odpolední procházky nedaleko cíle, kam nás i s lodí odvezl autobus, sušili na nějaké jabloni v ovocném sadu asi 15 pytlíků, ve kterých to bylo zabaleno, ale vydrželo.

O druhém dni na vodě toho nemohu říci mnoho, jelikož jsme ho s Jardou pro jistotu už u lodi, s lodí, pod lodí ani vedle lodi nestrávili. Přišly za námi Dana s Barčou a přemluvily Páju, aby si Fabiána vzal jako háčka na Klabavu, která se jela z Ejpovického kempu až k soutoku s Berounkou a pak ještě kus do Nadryb. Musím říct, že jsme byli moc a moc rádi, protože jsme celou tuhle akci podnikli hlavně a především kvůli němu. Nebo že by kvůli tomu zurčení, bublání a šplouchání, které neustále a vytrvale dopadá na pracovní desky projektantů v naší kanceláři z prostoru na pozadí monitoru jednoho z nás?