16. - 17. 9. 2006 Teplá a Střela

Když někde prohlásíte, že jste o víkendu jeli Teplou a Střelu, alespoň vodovodnější části veřejnosti se vybaví VTJZ závody, mávání na kolonádě ve Varech, fasování párku s čajem nebo tombola. Kdybyste ovšem před nimi prohlásili,že jste jeli na zmiňované řeky s SK Zlíchov, větší hazardéři vám začnou závidět adrenalinový zážitek a zbytek vám asi bude srdečně gratulovat k přežití. Samozřejmě jsme nepřišli ani o prvně zmiňované asociace, pouze byly jen lehce odsunuty do pozadí dojmy z našeho transportu.

Zase jednou po letech byl autobus, díky Drbžově agitaci a propagandě, zcela naplněn (a asi zas delší dobu nebude, poněvadž někteří nováčci na takové dobrodružství evidentně stavěni nebyli) a vlek na lodě více než přeplněn.

Dětský oddíl vyrážel na historicky první akci bez "pana ex-vedoucího Hujera"v počtu 4členů s věkovým průměrem účastníků na 15,5let a zcela neočekávaně se povedlo nikoho nezdržovat. To Vlčkovi se nepovedlo. Když přeci jen dorazil i s vlastním ekonomickým vlekem museli jsme vyřešit nový problém. Tento vlek je důmyslná hračička umožňující jednak navazování trénovat každých deset minut jízdy, ale i zoufalé pokusy o slisování velmi odolného plastu.... (do vleku s kapacitou 15lodí si jich zkuste nacpat 30, za použití ztrouchnivělých gumicuků a jiných provázků). Téměř okamžitě po výjezdu (benzinka u loděnice) nám byla velkoryse poskytnuta přestávka na svačinu pod zcela průhlednou záminkou výměny prasklého kola vleku. Protože sama nedisponuji řidičským průkazem, nemohu plně docenit veškeré výhody plynoucí z vození píchlé rezervy naplněné vodou. Nevděčně se projevili i ostatní, a abychom celý víkend nestrávili přestávkou na svačinu, Irča se prošla a zachránila nás svou rezervou z škodovky.

Po necelé hodině a půl zpoždění jsme opustili Prahu a vyrazili směrem na Teplou. Soutěživá nabušená závodnická část měla před startem na rozehřátí víc jak hodinku času, zbytek se vydal k Hubertusu rovnou. Veškeré své síly a odhodlání jsem soustředila na závod a neutopení se, proto vám těžko popíšu krajinu kolem řeky nebo ostatní závodníky. Za snahu se již tradičně fasoval párek s chlebem, sušenka a čaj a jako bonus jsem získala vosu Vasila, která mě následující půl hodinu neopustila a ochočila se dokonce natolik, že se mnou jedla z jednoho tácku a zamotala se mi do vlasů... Z Hubertusu jsme odjížděli po páté hodině lehčí o děsivě akční jedince, kteří šli zkusit své štěstí o utopení se na Lomničák a nedlouho po našem příjezdu do Žlutic na tábořiště se k nám opětovně přidružili.

Tábořiště ve Žluticích by asi feministkám radost neudělalo, protože na všech třech dveří k záchodům bylo napsáno PÁNI (ale zas jim ani nebylo moc co závidět), ale zřejmě by nepotěšilo ani ty, co se nechystali podlehnout dehydrataci nebo netrénovali zrovna na přechod Sahary - voda totiž netekla jako že vůbec. Během Drbžovy hádky s paní provozní jsme se dozvěděli, že 5záchodů pro 750osob je akorát (v rámci experimentu bych někdy onu madam narvala na záchod, kde už je 149 přítomných). Voda se dala získat v "tajné komnatě" vedlejšího křídla, po prolezení skladu slunečníků a přeskočení pána večeřejícího na schodech. Dětský oddíl vařil véču skryt za křovím,pokusy o zapálení tábořiště a sousedního lesa byly neúspěšné ...

Už v půl deváté ráno seděli všichni v autobuse, natěšeni na vodu. Naše oddílová erární bedna dostala dokonce protekční místo v uličce, neboť některým členům oddílu Řeka asi není význam věty: "Tady nechte pls místo pro bednu!" zcela jasný. Přestože autobusové problematice fakt nerozumím, myslím, že něco je špatně, když po 100m od výjezdu se bus zastaví, ozve se rána a následující hodinu je nepojízdný. Prasklé buhvíco nějak související s odpružením. Vlek s loděma jsme velkoryse přenechali projíždějícímu autu, dali si svačinku, převlékli jsme se do vodovodního a za více jak hodinku šťastně dorazili do Rabštejna, dokonce naším autobusem, který byl opraven v rámci možností cizím mechanikem. Závody na Střele byly povinné pro všechny, ale na start jsme si dost počkali, protože jsme obdrželi jedny z posledních čísel. O to více jsme se těšili a volný čas samosebou využili k plánování nebezpečné taktiky. Náš elitní dětský oddíl díky svému závodnímu tempu v cíli dokonce stihl tombolu, zatímco ostatní se na kajacích rozhodli raději se nestrhat a lístečky nechali u řidiče a o nic nepřišli. Pan "vrchní los" evidentně nevěděl, jaký lístečky má vytáhnout, našli se lidi, kteří by kvůli množství výher měli fasovat minimálně dvojkolák (nááhodou byli z bohemky:-)) jako bonus. Od nás zatím vyhrála jen Hartovic family loďák a Markéta v nepřítomnosti pamětní půllitr. Aspoň jsme se občerstvili (teda jak kdo, David tak přišel ke 3chlebům se sádlem). Do Prahy jsme vyráželi docela brzo, stačilo jen trošku kombinování, než se povedlo nacpat autobus všemi loďmi, zavazadly a lidmi (poslední položka byla nejjednodušší). Děsivá rána a rachot, přestože ne tento víkend první, nás vyděsila všechny, jen Vlčkovi chvilku ještě trvalo, než ho napadlo zastavit. Když "věc", která mě slušnou rychlostí transportovala po dálnici plné svištících aut začne vydávat podivné zvuky a vyhrožuje, že pokud se nepřeklopí, tak se aspoň rozsype, nedělá to dobrý dojem a vši jsou zvědaví, co tak náhle ohrožuje jejich životy. Slovo "prasklý protektor" mi nic neříkalo, ale vážně bát jsme se začla chvilku poté, co nás při jízdě opustilo jedno kolo a zůstalo ležet uprostřed dálnice. Nezastavili jsme kvůli opravě, jak jsem se naivně domnívala, ale jen kvůli naložení kola, přemístění všech lidí na relativně bezpečnější stranu busu a instruktáži, co dělat až to bouchne... uklidňující. Zbývajících 30km do Prahy jsme jeli pomalým krokem a po hodině cesty jsme za sebou vytvořili pár kilometrovou kolonu aut. V loděnici si všichni pořádně oddechli, rychle prchajíc z busu, aby si to snad Vlček ještě nerozmyslel a nechtěl někam popojíždět.

Přes všecky komplikace nelituju rozhodně své účasti, vzhledem k tomu, že jsem vyloženě typ na katastrofy a podobné věci mě rozhodit fakt nemůžou. Teplá a Střela jsou báječný řeky. Z celého zájezdu a i z naší ,,dětské" výpravy jsme se poučila, co znamená slovo "vedoucí"- je to člověk, který udělá skoro všecko za ostatní, většina toho co řekne zůstane bez povšimnutí, ale zas se na něj dá svést úplně všechno.

Na konci každého literárního díla se prostě nemůže neobjevit poděkování, které nikdo nikdy stejně nečte, ale abych se držela formalit, tak:

"Obdivuju Drbžu za neuvěřitelné sebeovládání a trpělivost, nejenže nikoho nepřetrhl, ale ještě vše zařídil, co nejlépe to šlo. Obdivuju Vlčka, že má dost odvahy vydávat tu "plechovou zrezivělou věc s koly" za autobus. Obdivuju "plechovou zrezivělou věc s koly", že i bez správné životosprávy se dožila tak požehnaného věku. Obdivuju lidi, kteří jsou schopní ihned po skončení akce přijít s kopou stížností a nápadů, jak se to prostě mělo udělat, přestože na místě neřekli ani slovo. A obdivuju i sebe, že jsem se při tak nudné hodině fyziky zvládla soustředit na něco takhle smysluplnějšího...

Luckaa :-)

Výsledky (formát PDF 145KB)

Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz