10. - 11. 6. 2017 Dětská voda na počátku léta aneb jak přežít mezi vodáky

Je šest hodin ráno 10.6.2017,zvoní budík,do oken svítí slunce a zdá se,že nás čeká hezký víkend.Všechny bágly jsou zabalené,snídaně na stole a náš hoch se ne a ne probrat.Ani se mu nedivím, nechce se mu, z loňska si pamatuje, jak seděl dva dny v lodi a z celého víkendu ho bavila jedině trampolína v kempu, ovšem rodič je rodič, nedá se nic dělat a jede se tužit svaly.

Do slavného SK Zlíchov přijíždíme jako poslední, došlo jaksi k chybičce a tak jsme centrem pohledů všech vodáků,což má drahá polovička špatně nese, ale komu se povede stát na výsluní, nakonec je jedno na jakém. Autobus se rozjíždí pod dokonalým vedením řidiče, kterému všichni říkají Zajíc a který v průběhu obou dní bude řídit nejen bus, ale také kolo a loď a naše případné hygienické zastávky.

Po dvou hodinách jízdy a nákupu v supermarketu dojíždíme do cíle vylodění. Zastavuje se uprostřed ničeho a začíná jasný systém. Lodě jsou sesunuty na zem, všichni se rychle převlékají, zasouvají potravu a oděv do lodí a ty se stahují na řeku.

Aby si rozuměl, můj drahý čtenáři, řekou se myslí Radbuza, západočeská řeka pramenicí pod vrcholem hory Lysá na Domažlicku, jejíž soutok se řekou Mží vytváří v Plzni řeku Berounku. Její tok je dlouhý 112 km a velkou povodeň zažila v roce 2002. Přečetla jsem si, že ji vodáci používají k nenáročné plavbě z Horšovského Týna do Plzně. A tady nastupujeme my, blízko Týna už sedíme všichni v lodi a může se začít.

Dostávám tradiční přednášku, co je veslo a pádlo, kdy mám zabrat, kdy naopak ubrat, kam se naklánět a kam ne, moje dítě sedí uprostřed jako hříbeček a čeká, co bude. Vyrážím. Dnes nás čeká necelých 20 km, zabírám a střídavě sleduji okolí a množství vody.

Plavbu bych rozdělila do tří vrstev. Ta první nás vede nádhernou krajinou bez lidského zásahu s dostatkem vodstva, bahnitou barvou, množstvím komárů, nádherných letitých stromů dotýkajících se vody a leckde okousaných od bobrů, což mi připomíná filmy o jižní Americe a připadám si jako v kině. Ta druhá už je jiná, v místech bývalých mlýnů a současných elektrárniček jaksi chybí voda a my se dřeme jako v sibiřském gulagu a posunujeme lodě po mělčině trhavými pohyby. Je vedro, všichni jsou polonazí a s estetikou si tu nikdo nehraje, ale parťáctví nastupuje hlavně ve třetí rovině, kdy přichází jez. Na netu jsem se dočetla, že splav se týká vody stojaté a jez naopak tekoucí. Náš případ je neznámý. Jsme totiž na řece, která podle mě stojí a my ji tlačíme… Na každém jezu se vodáci domluví a lodě jsou stahnuty do další etapy.

Přes Staňkov dorážíme v podvečer k Holýšovu, kde na pronajaté louce s jednou kadibudkou vystavíme naše stany, ohřejeme rychlojídla a připravuje se zábava. Nejsem moc kolektivní tip, ale snažím se, soused našeho pozemku zalévá zeleninu a tak mu chválím neuvěřitelné množství křenu blízko našeho stanu, překvapivě mi nabízí, abych si ho vytrhala domů, což odmítám, ale zvedá mi to sebevědomí na nastupující večer. Pak se jde družit, ale to se nechytám. Prohodím pár slov, ale vodáci k sobě nikoho nechtějí, je těžké se mezi ně prodrat. Ještě že tu mám příbuzné a ženy vodáků, které jsou velmi milé. Po sklence vína sezdávám, že bude lepší odejít do stanu k synovi a do noci slyším bujarý smích a trampské písně. Proč ne? Určitě mají mnoho společných zážitků i zájmů.

Druhý den se po snídani vyráží, ale tentokrát jedeme poloviční cestu, která je už více civilizovaná. Občas někoho potkáme, začínají se objevovat chatky, větší i menší, dřevěné i luxusnější a já jsem už chytřejší. Se švagrovou jsme si vzaly do lodě lahev vína a vše se zdá krásnější, už se nedivím občasným poznámkám i soulodím, můj chlapeček dnes pádluje, nebo si zpívá a nebo nám počítá tempo a viditelně ho to baví. A tak celkem spokojeně dorážíme do Stoda, malého městečka, odkud pochází moje kolegyně houstlistka a o kterém jsem si celou dobu myslela, že je to malinká tradiční pohraniční vesnička. Opak je pravdou a my po nalodění a závěrečné zmrzlině vyrážíme vstříc naší matičce Praze.

Co tedy na závěr dodat z pohledu nevodáka? Čtenáři, zkus to i ty, i když nejsi přírodní tip. Budeš se chvíli děsit, chvíli nenávidět, proč jsi do toho šel, ale v závěru se budeš kochat a radovat nad krásou naší země, byť s občasnými plastovými odpadky, a nad partou lidí, kteří jsou sice kažký jiný, ale spojuje je láska k vodě, přírodě a fyzické námaze. A to je vlastně nejvíc obdivuhodné…