28. 9. 2007 Napříč Prahou

Již před nějakým časem jsme s Kriplíkem začali uvažovat o akci zvané pražská pramička. S otevřenou pusou jsme slýchávali bájná vyprávění starců, kterak sváděli boj s přírodními živly i s ostatními posádkami na tomto pramicovém marathonu (trať dlouhá 6,5 km!!) za svých mladých let. Je pravda, že jsme ještě do naší privátní pramičky nestačili namontovat čtyřtaktní motůrek ze sekačky a tak z naší strany zůstalo jenom u úvah. Nicméně Zajíc se začal tímhle tématem zabývat trochu intenzivněji a když mě před třemi týdny ve slabé chvíli přepadl, neprozřetelně jsem mu slíbil svou účast. Kriplíkovi se podařilo s neuvěřitelnou přesností naplánovat expedici Romania tak, že se tomuto závodu obratně vyhnul a včera zmizel i s Ájou směrem do Karpat (je to jenom náhoda?). Každopádně já už nemohl couvnout. Když jsem dneska ráno přemýšlel co na sebe, vzpomněl jsem si na úterní předpověď počasí, kde říkali, že v pátek už bude hezky a s naprostou jistotou jsem zavrhl moiru, neoprén a podobný blbosti. Přeci se tam ještě nebudu potit v nějakým hydru, kraťasy a tričko stačí! Poté co jsem v sedm přijel do loděnice, napadlo mě při pohledu na oblohu, kde střídavě poprchávalo a střídavě lilo, že se asi jednou rosničky spletly. K mému údivu nikdo jiný nedal na úterní předpověď a místo toho se všichni koukli v pátek ráno z okna a hydro si vzali. Při pohledu na všechny ty gumou obalené lidi jsem přehodnotil situaci a vzal si ještě slabou mikinu.

A pak to začalo. Po zhruba hodině a půl nesmyslného pobíhání dvaceti lidí po loděnici jsme vyndali naše majestátní pramice na trávník, čímž jsme od skautů sklidili první z dlouhé série posměchů na náš účet. Zajícovi se ještě podařilo narychlo vyžebrat od skautů jednu „normální“ pramici pro posádku dorosteňkyň. Pak už jsme se přesunuli ke startovní věži, kde nás čekal výklad trati a programu. V deset hodin začaly startovat jednotlivé kategorie. Naše elitní posádka se elegantně naskládala pod stříšku a nervózně vyčkávala až přijde naše chvíle (startovali jsme samozřejmě jako poslední). Dlouhé chvíle jsme trávili každý po svém. Hokejka se po každém výstřelu startovní pistole hrozně lek. Zajíc dělal po startu trenéra našim dorosteňkyním a běžel s nima až na konec Císařského ostrova (po cestě našim krásným děvčatům vysvětloval která strana pádla se namáčí do vody, kde je špička lodi a kterým směrem se závodí – a světe div se, děvčata si po závodě jeho rady pochvalovaly :-)). No a já se marně pokoušel vysvětlit Ráďovi (našemu kormidelníkovi), že na palubě je nejvyšší hodnost kapitán, to znamená, že by mě měl poslouchat i kormidelník (stejně dělal, že to nechápe a po celou dobu závodu si jel kam chtěl). V jedenáct konečně přišla na řadu třída open. Naskládali jsme se na start a po výstřelu jsme vyrazili takovou rychlostí, že s toho spadla Hokejkovi kapuca. To ho rozhodilo natolik, že už si ji po celou dobu nenandal a jel prostě bez kapuci!!! Z dalšího průběhu si pamatuju jen to, že to bylo strašně daleko, po cestě jsme museli několikrát vylejvat a celou dobu vydatně pršelo. Ještě si vzpomínám na strhující bitvu, kterou jsme sváděli s jednou posádkou skoro celý závod. Naštěstí ke konci už neměli nárok a tak jsme zaslouženě skončili třetí (pro ty co to nechápou - to znamená na bedně!;pozn.autora). Drbžova posádka nakonec skončila na skvělém pátém místě. V cíli jsme se ještě dozvěděli, že našim děvčatům uniklo jen o kousek třetí místo a tak na ně nakonec zbyla bramborová medaile. Tento výsledek v žádném případě nesráží ani fakt, že jejich kategorie nebyla příliš početná (tuším, že tam bylo něco kolem čtyř posádek).

Další program byl jasný. Sníst buřta, naložit lodě na auta a tradá domů. A tak jsme snědli buřta, ale najednou… Kdosi poznamenal, že tady nemáme žádná auta. Že by někdo ze zásobování udělal chybu? Co naplat, zpátky do pramic a hurá zpátky tam, odkud jsme ráno přijeli. Po cestě jsme se ještě pokusili zdolat slalomovou trať na štvanici proti proudu. Nakonec se jednohlasně usoudilo, že je to blbost a místo toho jsme se svezli zdymadlem. Do loděnice jsme dorazili něco mezi polednem a pátou hodinou odpolední (tuším tak kolem třetí). Poté co se všichni převlékli do suchého a zahřáli horkým čajem, přestalo pršet a začalo dokonce svítit sluníčko. Ani mě to na našich akcích nepřekvapilo. Akci vesměs všichni kladně hodnotili a slibovali si, že příští rok pojedem určitě zas. No, když je po všem tak má každej velký oči :-).Uvidíme…. Ahoj na Vavřinečáku

Radek

Problematika dorostenek

Nemohu jinak než reagovat na Radkův článek, drze se dotýkající pramice dorostenek. Sehnat v dnešní době a v naší loděnici pět dorostenek, tedy holek od 15 do 18 let, není žádná legrace. Konkrétně to nejde vůbec, pět takových holek se prostě u nás nevyskytuje. V době, kdy se začínal plánovat závod (tedy době kdy leželi stoleté pramice venku na trávníku na dešti, lidé do nich kopali a děti přes ně běhaly), bylo předběžně přihlášeno pět osob ženského pohlaví. S Luckou jsme došli k závěru, že čtyři z nás jsou dorostenky, můžeme tedy spadat do nižší kategorie a mít tak větší šanci na výhru. Situace se změnila, když jsem si uvědomili, že Zuzka Trnkovic už je velká holka a do kategorie dorostenek již nespadá. A ejhle, sehnat dvě dorostenky je sakramentsky velké sousto. Zajíc přislíbil nejlepší pramici, když ty dvě žáby seženu. V čele s ním jsme všichni věnovali mnoho času a sil spravování pramic. Bohužel i tak působili ve srovnání se závodními bleskovými pramicemi ostatních závodníků více než hybridně. (Ale na Vánoce se nám budou hodit perfektně.)

Sehnali jsme ještě dvě holky, Terku Polzovku a Máku z Bohemky. Máka je externí posila, v naší loděnici prostě pět dorostenek neexistuje. Jeli jsme tedy já, Lucka, Míša a zmíněné dvě.

Měli jsme štěstí a sousední skautíci nám ještě v pátek ráno půjčili jednu skvělou, nadprůměrnou, rychlou, neděravou, krásnou pramici (jednu z těch jejich vyřazených). Galantně ji obě mužské posádky věnovali nám.

Jakkoliv však jsem nebo nejsme zvyklí pádlovat, čtyři z nás několik minut před závodem přiznali, že na pramici jaktěživ neseděli. Lucka říkala, že už asi jo (myslím že to mohlo být tak někdy na jejím prvním táboře,?).

Takže jsme to krásně začali trénovat na závodě. Dělali jsme začátečnické chyby – krátké, neúčinné záběry, nepádlovali jsme stejně, brzo jsme se unavili a podobně. (Ale směr jsme měli správný a pádlo taky nikdo neměl obráceně.) Naštěstí nám prvních několik minut dělal významnou posilu Zajíc. Nezdá se, ale pomohlo nám to velice. V průběhu cesty se naše technika stále zlepšovala. Myslím, že na konci cesty jsme byli dokonce rychlejší než první tři pramice, nicméně byli již daleko před námi a dohnat je v tak krátkém úseku nebylo možné.

Atmosféra na naší lodi byl neuvěřitelná. Zápal a nadšení pro hru se vůbec nedá srovnávat s ostatními dvěma mužskými posádkami, kteří se nám po závodě svěřili, že si „prostě povídali.“ Tak na to u nás nebyl čas. Pádlovali jsme jak divý a po celou dobu cesty jsme křičeli. Buď do tempa „raz, dva, tři, čtyři“, nebo rady jako “natahovat se pro záběr“ a povzbudivý řeči „holky dobrý“, „zvládneme to“, „už jenom kousek“, „skvělý, doženeme je“. Vyhecovalo nás to do maximálních výkonů. Myslím, že nikdo z nás takto ještě nepádloval. Já teda určitě ne, ale já možná nikdy nepádlovala 6 kilometrů v kuse. Z  hlavy se vytěsnili veškeré rozumné myšlenky. Křik spolu s deštěm a vysilujícím pádlováním byl jako běsnění podobající se šílenství. Nikdo z nás nevnímal okolní krajinu. Nikdo se nesmál. Málokdo by v nás v ten okamžik poznal pět gymnaziálních studentek, kterými jsme. Teprve cestou zpět jsme si prohlíželi místa kde jsme projížděli a divili se, kolik míst jsme projeli bez povšimnutí. Naše vytrvalost byla špičková. Jsem si jistá, že rychleji jsme jet nemohli.

Skončili jsme na čtvrtém místě. Na posledním místě. Tento závod byl pro nás úspěšný.

Jménem posádky pramice dorostenek

Markéta – levý háček

Něco málo fotografií:

Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz