7. - 8. 5. 2005 Ploučnice

Už ani nevzpomínám kdy jsem byl s oddílem naposled na vodě. Asi to bylo ještě před povodní. Je těch víkendu nějak málo do roka a na vodu je nejdřív moc zima a pak zas už není dost vody... Každé jaro si říkám "letos ale teda už opravdu musím". No a teď se to povedlo! Vytáhl jsem z krakorce svou starou singlovku, lodičku co jsem otloukal o šutry už v době, kdy se lodě ještě stavěli doma na zapůjčeném kopytě a z plastu se dělali akorát tak rezervní kanistry na benzín do Škody 100 MB. Při ohledání materiálu jsem zjistil, že náhradní pádlo se rozeschlo a štíplo, druhé už nevím kam jsem ho založil, guma ve špricdece je zteřelá skoro k nepoužití a podvěsy na loď, škoda mluvit. Naštěstí řeka Ploučnice je mírná, jetelná i na otevřené lodi, dcera si vzpomněla, že jedno pádlo je v ložnici za skříní a ty podvěsy se taky dají opravit.

V sobotu ráno jsem zaplesal, když se objevily u autobusu staré (mladé) tváře, několik podobných svátečních jezdců skoro jako já a mezi přeprškami májového deště vykukuje slunce. V autobuse bylo celkem příjemně, ještě jsme si koupili něco na zub cestou v samošce a těšili se. Pravda je, že když došlo k výsadku nahoře kdesi pod Ralskem za drobného deště a "ukrutné" zimy, trochu jsem zpanikařil, že nemám aspoň ještě jeden svetr a teplé kalhoty. Ale jak jsme natáhli na sebe "gumy" klekli či sedli do lodí a hupli do uzoučkého koryta, byla zas pohoda zpátky. Taková ta poklidná plavba, kačeny popolétávají před vámi zas a znova, občas drobný sjízdný práh. Za chvilku jsme dorazili k hlavní sobotní atrakci Průrvě, to je ručně tesaná soutěska ze 16. století, původně pro pohon hamru (vodní kovárny) a teď už jen pro nás vodáky. Na konci je takovej schůdek a tuším, že tam kdosi zaplaval. A pak ty meandry pod Mimoní. No to bylo něco! Samá vrba, občas se řeka i rozdvojila, aby to nebylo tak jednoduché, furt se to kroutí, jak řikali kluci "vidíš ten komín tady přes louku a on je tam za hodinu zas ani o kus se nepřiblížil". Já se tam odpoutal od hlavní flotily a užíval si sociální samoty, tady trochu zabrat, tuhle se protáhnout pod olšemi a vzpomínal jak že byla ta slova písničky "nezbejvá než si přát, aby nás voda nesla, aby nás voda nesla".

Vlastně pršet začalo až po dojetí na tábořiště u mostu u Hradčan. Část šla hledat večeři do vsi (hostinec prý nebyl špatný), děcka vařila na ohni, trochu jsme pokecali v drobném dešti, Žabičky na nás mluvily přes plachtu stanu aby neomokly. Noc byla chladná a vlhká. Ráno lepší, a protože na vaření snídaně nám nepršelo, popojeli jsme autobusem za deštěm až do České Lípy. Tam u starého jezu (technická památka) zas do hydro oblečení, před větrem a deštěm nejlépe chrání autobusová zastávka. Řeka pod Lípou, je teda dost zaneřáděná komunálním odpadem, ale jak se vzdalujeme po proudu, petflašek ubývá, řeka se rozšířila a sluníčko rozmrazuje prsty na rukou. V polovině cesty byl takovej mlein s jezem, brankami a cvičným terénem. Někteří borci nám tu ukázkově zacvičili v jazyku, někdo eskimoval, někdo ne. Pak se přehnalo drobné krupobití, začal docela foukat protivítr a nakonec jsme docela rádi vytáhli lodě u mostu s pozlaceným křížem, kde čekal náš autobus s vlekem.

Děkuji organizátorům i všem účastníkům za milou společnost a zas příště, určitě!!! ještě letos.