28. - 29. 5. 2005 Dvoudenní pěší výlet do Řetouně - Sluníčka

Kdo se díval v pátek na předpověď počasí a viděl, že teploty tento víkend mají vystoupit nad 30°C, asi si řekl, že dvoudenní pěší výlet není to pravé. To je tak počasí na opalovačku u rybníka!

Ale nikdo se nezalekl a v sobotu po osmé jsme se v sedmi sešli na Masarykově nádraží. V zápětí Pavel zjistil, že vlak, který si doma zjistil, prostě nejede. Hbitě jsme skočili na metro a dojeli na Holešovické nádraží, kde jsme chytli vlak v 9 mířící do Ústí nad Labem.

V Ústí jsme udělali nákup potravin na oba dny a po silničním mostě jsme došli k druhému ústeckému nádraží, počátku turistických cest. Tam začínala červená, která nás měla provázet po celý den. Opravdu jsme uvítali, že vedla většinou ve stínu, protože našich prvních šest kilometrů šlo stále do kopce (nastoupali jsme dobrých 420 m). Tak jsme se kolem hradu Střekova a rozcestí v Nové Vsi (kde jsme byli již celí mokří) dostali do Sedla.

Kluci nikdy nepromarnili příležitost si sednout a odpočívat, když se čekalo na posledního. Při tom stále hráli další a další "díly" a "modifikace" "dračáku." Na rozdíl od nich jsme my s Monou cvičily paměť při hře "Jede strýček do Afriky a bere si s sebou …" (kdy se doplňují věci, které si bere a každým tahem se jedno slovo přidá a celá řada slov se vždy musí celá zopakovat. Skončily jsme na 17 slovech, více se v tom vedru nedalo udržet), a vyměnily dobrých několik set slov při "tajné slovní kopané." Tak jsme v poklidu a zpocení došli do Čeřeniště a z červené přešli na žlutou směrem na Tašov. Ač si všichni vzali dost zásoby vody (minimálně měl každý 2l, Jirka s sebou táhnul dokonce 6 litů!), některým hladina tekutin rychle klesala.

Jak se den chýlil ke konci i my jsme se, díkybohu, "chýlili" k našemu cíli a přes Tašov a Proboštov jsme se dostali až na křižovatku nad Řetouní. Tam jsme dali poslední pauzu a vyrazili do posledního kopce.

V jedné zatáčce jsme narazili na Michala, na jehož pozemku jsme měli strávit dnešní noc. A že to byl pozemek! Starý statek, který vlastní s dalšími dvěma rodinami, v sobě skrýval dvě ohromná stavení, a neskutečně dlouhý lán pastvin. Tam jsme mimo jiné objevili i tee-pee, které pro nás bylo připraveno a, světe div se, bazén! S ukrutně studenou vodu! Jediný, kdo se do něj odvážil, byla Mona. Kluci se studené vody zalekli, Pavel je na skopičiny v bazénu již moc dospělý, a já jsem neměla plavky. Ale bylo to dost studené i na omočení nohou.

Když jsme absolvovali prohlídku po statku a ubytovali jsme se, pustili jsme se do večeře - francouzská polévka a špagety (trošku rozvařené) se španělskou omáčkou.

Kolem desáté jsme již zalézali do spacáku. Pavel využil stanu, který stál opodál tee-pee, a ostatní, kromě mě, se rozhodli spát pod širákem. Že prý je v tee-pee až moc zrzavých mravenců. S těmi jsem já, která jsem tedy měla celý stan pro sebe, problémy neměla. Jen ráno kolem kroužilo hodně čmeláků, ale to bylo tím, že v okolní trávě měli své "nory."

Ráno nás Pavel nekompromisně vzbudil v 7 hodin. Důvody měl dva: abychom ušli co nejdál ještě v relativně chladném ránu (ale už v 8 hod začínala teplota rychle stoupat), a také abychom se nějak rozumně dostali domů (nikdo nemohl vědět, jak rychle po včerejších 20 km půjdeme).

Povinně jsme se ráno museli všichni smočit v bazénu. Pro některé to byl takhle po ránu šok, jiní to moc neprožívali. Po snídani, kdy jsme mohli ochutnat nepasterizované mléko z nedalekého kravína, jsme si pobalili věci a vyrazili na cestu domů. Po zelené jsme opět prošli Proboštovem a přes Malečov a Sedlo jsme se opět ocitli na Střekově. Zde jsme dali sváču, zmrzlinu a koupili si turistickou známku.

Úplně vyčerpaní a opět mokří od hlavy k patě jsme došli do Ústí. Měli jsme to vypočítané tak, abychom se do Prahy svezli vlakem Pajdolino (tak to tedy nazvala Mona, jinak název zní "Pendolino"). Na nádraží jsme si dali oběd a čekali na vlak.

Nejdřív jsem si říkala, co může být na nějakém vlaku tak zajímavého, že se na něj kluci tak těšili, ale když přijel, už jsem to začínala tušit. Již z venku mě (a asi i každého jiného) okamžitě zaujal úžasným aerodynamickým designem. Na dveřích digitální nápis, kam vlak jede, otevírání dveří "na čudlík." A uvnitř! Dvě řady sedadel - vždy dvě a jedno odděleno uličkou, klimatizace, elektricky stahované záclonky, výklopný stolek a odpadkový koš, pohodlné sedačky. A co teprve při jízdě! Tak tichým vlakem jsem ještě nejela. Jde o elektrický vlak, zatím jezdí na zkušební trati Děčín-Praha, s naklápěním v zatáčkách, což z počátku bylo zvláštní, ale dalo se na to rychle zvyknout. Občas k nám promluvil strojvedoucí (asi), který nám kromě několika informací o vlaku také sdělil, že právě jedeme rychlostí 160 km/h. A jel na čas! Kdyby byla trasa z Ústí ještě o kousek delší, určitě bych usnula. Bohužel jsme po půl páté dojeli na pražské Masarykovo nádraží a museli vystoupit ven do vedra. Ale jízda to byla nezapomenutelná.

Za oba dny jsme ušli 36 km.

Míša
Balení

Chvilka romantiky

Kopec na Střekov

Kudy dál?

Na kopci

Odpočinek

Znaven

Už jsme blízko

Osvěžení v bazénu

Po 6 kilomentrech plný energie

Svačina

Svačina

Už půjdeme?

V tee-pee

Večerka

Výš už to nejde
Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz