21. - 23. 11. 2008 Vánoční svátky nanečisto

Hrochův ranč v Otročíněvsi může být bezesporu označen za venkovské detašované pracoviště SK Zlíchova. Z loňské sestavy zbylo jen to nejtvrdší jádro, ale zároveň nás svou přítomností prvně obohatil Ferda s Tomášem. Vyjmenovávat všechny ostatní účastníky by bylo moc komplikované vzhledem k nejednotnosti příjezdů a odjezdů (dělat si z ranče holubník... :o)?!), ale nejvíc nás bylo asi 16.

Možná jste na tom stejně jako já a rychlost, s jakou se na nás řítí vánoční svátky, vás při každém pohledu do kalendáře zaskočí. Abychom byli na Vánoce řádně připravení, rozhodli jsme se, že tento víkend oslavíme ,,zkušební“ Vánoce se svými kamarády. Od nápadu vytvářet cukroví jsme upustili, ale stejně jsme byli velmi dobře zásobeni jídlem a každá holka předvedla, co doma napekla. Já se například opravdu vytáhla s pohádkovým perníkem, který obsahoval příliš mnoho kypřícího prášku z obavy ,,abychom toho neměli málo“, tudíž vážil skoro tunu a dosahoval neuvěřitelných výšek (ano, myslela jsem tu Hrnečku vař!). Navíc na čtvrtině chyběla marmeláda, protože se mi bohužel nepodařilo otevřít novou sklenici zavařeniny ani s použitím nejhrubšího násilí, nožů a lžic. Radek měl za úkol odlovit a přesunout štiku z rybníčku...a úkol splnil doslova na 200%. Jen fakticky talentovanej rybář dokáže z rybníku, kde je jedna štika, vytáhnout takový ryby dvě! Celou neděli jsme manipulovali se stromečkama, i když jsme žádnej neozdobili - nejprve je rozřezat pilou na kousky, naskládat do auta, na dvoře vyložit, nasekat a dopravit do dřevníku. A prvně po několika letech jsme si tak mohli užívat skutečně bílé Vánoce, protože celý víkend občas chumelilo a sníh držel. Nejen na zemi, ale i nám v obličeji, ve vlasech, za bundou nebo kdekoli jinde, kam nám ho hodní kamarádi umístili...

Důležité je nepřepálit začátek a schovat si síly na později a v duchu této zásady se nesl poklidný páteční večírek s vodnicí. Jedinou jeho obětí se stal guláš, který podlehl nočnímu nájezdu hladovců. Ráno vyskakovali netrpěliví, nedočkaví pracovníci z pelíšků v krutě brzkých hodinách a ihned po konzumaci ,,home made“ pečivových výtvorů se venku dělili na nejrůznější pracovní čety.

Vařící četa se za víkend skutečně vytáhla - v sobotu byly naprosto nepřekonatelné meruňkové knedlíky, dojem z nedělního guláše s kolínky kazil snad jen fakt, že v něm byl zas někdo známej (telátko Gerald?), puding na sváču, pomazánková paštika k večeři...

Ale i my ostatní jsme se činily, abychom si jídlo zasloužili - smrdutý kozel i se svým harémem si může užívat opraveného Kozohausu, koníci se dočkali zatepleného stropu stáje a ovečky si pořídily na svátky nové domovní dveře.

Opět jsme měli na dva dny možnost proměnit se na venkovany a i když to byla dost vyčerpávající dřina, byla to hlavně úžasná legrace. Třeba když jsem balancovala na balíku sena, poprvé v životě v podstatě držela v ruce vidle a cílem hry bylo přetransportovat balík asi metr a půl nad mojí hlavu na jakousi ,,karisíť“, pletivo tvořící nově vznikající strop. Když se mi konečně podařilo přesvědčit seno, aby nepropadávalo mezi vidlemi a zvednout vidle nad hlavu, než jsem stihla náklad vyložit na onu drátěnku, sesypalo se mi to všecko na hlavu...a o pár sekund později jsem ztratila balanc a s jekotem a vidlema v ruce se zřítila z balíku :o). Po celodenní práci jsem byla večer zablácená až za ušima a seno jsem vytřepávala z nejnemožnějších míst. Doma bych určitě také tvrdě pracovala, nicméně bych si stírání prachu asi tolik neužila.

Intenzita a délka sobotního ,,štědrovečerního“ večírku byla až zarážející po tak náročném pracovním dni. Jak čas postupoval, lidé postupně odpadávali a zábava se čím dál více rozjížděla. Fotky zachytili první nevinné fáze večírku, kde Kuba hrál na kytaru a ostatní společenské hry-např. Carcassone nebo si volně povídali. O další divočejší fázi vypovídají fotky a videa Zuzčina mobilu, které jsou milosrdně nekvalitní:o), kde hlavní atrakcí byla vodnice a hrnec vodkodžusu s brčky a ,,teorie půlcentimetru“. Strhl se totiž spor o tom, zda je udržitelná vzdálenost půl centimetrů od rtů druhého člověka. Našlo se dost jedinců ochotných vyzkoušet experimentem toto tvrzení v praxi. Z výsledků sice nebyla sestavena žádná zpráva, nicméně se dokázalo, že hranice půl centimetru je NEUDRŽITELNÁ - buď se musí překročit nebo protáhnout. Zpívalo se, popř. křičelo do hry Kubovy kytary, předávala se vodnice nebo i jen kouř z ní, pilo se, tancovalo... O poslední fázi večírku již nejsou žádné záznamy, takže ať se stalo cokoli, uchová se to zřejmě jen v paměti účastníků.

Ranní vstávání už neprobíhalo zdaleka tak hladce jako v sobotu. Někteří fňukali, že se skoro vůbec nevyspali. Tomáš zpříjemnil romantickou noc Ájíka s Janou zvracením na podlahu v pokoji a ráno nejvíce skučel a odmítal vstát stejně jako Kuba, který musel být předtím donesen až do postele. Ti, kteří z večírku vyvázli bez nepříjemných ranních následků, se poměrně bavili, ve skrytu duše šťastni, že to s alkoholem nepřehnali a nejsou na místě těch chudáčků.

Ale ať s kocovinou nebo bez ní, všichni se svorně smáli opět MĚ!, protože mé čtvrteční bolení v krku a chrapot zmutoval a jen s problémy jsem ze sebe něco vyskřípala. Ani Hrochova specialitka (rum, vejce, čaj, mléko) mě nespasila a do večera jsem přestala mluvit úplně. Jinak když jsem něco řekla, všichni se smáli ještě více než normálně. Potom jsem byla vyhlášena ,,ideální holkou“, bohužel je platnost mého titulu jen na dobu určitou, a to do doby, než se mi vrátí hlas.

Dopoledne jsme pokračovali s prací okolo statku a odpoledne byla volná zábava. Zuzka vyrazila s Nohatou na vyjížďku, já jsem se šla dívat na sebevraha Zajíce, který se houpe na tenkých větvích v koruně brutálně vysokých borovic nad srázem a trhal jmelí pro holčičí osazenstvo výpravy a na loděniční výzdobu. Naproti mému očekávání díkybohu nesletěl.

A potom jen úklid, sbalit si věci a huráááá do Prahy. V případě našeho auta ještě adrenalin se sjetými letními pneumatikami, bez dálniční známky, řidič s integrovanou bicí soupravou v hlavě a zásobou benzínu tak na dvacet kilometrů...Ale dojeli jsme bez úhony...

Tenhle článek píšu v touze po nějakém sebevyjádření, protože zahrabat se po uši v peřinách a pít horký slaný perlivý mlíko není sice ideální stav věci, ale nejhorším trestem pro mě je nemožnost mluvení.