18. 6. 2016 Blanice

Můj poslední článek zveřejněný na zlíchovských stránkách byl z akce, které se konala přesně o 1.113 dnů dříve. Mám takové podezření, že tato skutečnost má jistou souvislost s mou koncipientskou praxí, kdy po celodenním psaní v kanceláři má člověk touhu dělat po večerech něco smysluplného (např. padnout vyčerpáním, vybírat nejvhodnější variantu „nude“ odstínu dlaždiček do koupelny, prchnout do lesů anebo něco ještě úplně jiného) a současně se tak drastickým způsobem promění jeho styl tak, že sebekratší písemný projev musí zahrnovat spojení „jsem s pozdravem“, „znamenám si lhůtu“, „v případě jakýkoli nejasností či potřeby doplnění jsem Vám k dispozici“ či „klient se rozhodně nebrání smírné řešení věci, ale…“.

Nicméně ve snaze oživit zlíchovské stránky a snad i loděniční život, jít všem názorným příkladem, získat nehynoucí slávu, obdiv a proplacené startovné jsem se rozhodla překonat tvůrčí krizi i časovou tíseň a pokusit se udělat z vyprávění o Blanici zajímavé čtení.

Vývoj počtu účastníků měl paradoxně klesající tendenci. Na valné hromadě jsme se všichni vzájemně ujišťovali, jak určitě vyrazíme a kolik dětí a kamarádů ještě přibereme, že se zdálo, že bude nutné zarezervovat autobusů aspoň pět. Týden před akcí nás bylo 10 a v sobotu ráno jsme v loděnici narazili jen na Jirku Myslivce, který s sebou naštěstí vzal ještě tři své přespolní kamarády.

Veškerou vinu za mizivou účast lze svést samozřejmě na organizátory! Ti mizerové totiž zajistili pouštění vody pouze na sobotu a současně zrušili možnost volného splutí. Spousta lidí měla evidentně ze závodění trému – ale tím lépe pro nás, na vodě bylo krásně prázdno. Připomínalo to loňský Hamerák, kdy Bohemka zabránila řadě zoufalců ve svetrech, aby se v průběhu závodů pokoušeli utopit svá nafukovací plavidla uprostřed kaskády…

Mám však podezření, že v případě Blanice se nejednalo prvoplánovitě o snahu zajistit perfektní podmínky závodníkům, ale o šílenost lidí z povodí. Nasvědčuje tomu zvláštní formulář přihlášky, ve kterém jsme deklarovali, že veškeré jezy budeme sjíždět pouze se souhlasem správce toku. Tento souhlas byl pak apriori vyloučen v případě dvou jezů, které se jezdili odnepaměti a nikdy s tím nebyl žádný problém. Letos by však problém byl, protože tyto jezy byly přísně střeženy a případný narušitel tak riskoval okamžitou diskvalifikaci (a možná by byl navíc za rozbřesku zastřelen, těžko říct…).

Skvělou vychytávkou bylo předchozí přihlašování přes internet. Stačilo pak dorazit na jedenáctou, kdy závod startoval a drze svými čísly předběhnout lidi, kteří si přivstali a poctivě si přišli vystát frontu. S převozem aut nám to vyšlo úplně přesně. Bohemka, která dorazila chvíli po nás a přihlašovala se až na místě, si pak poseděla na louce u startu o dvě hodiny déle než my.

Akorát jsme zmeškali tombolu, která se netradičně konala již ráno před startem. Aspoň jsem si ušetřila to zklamání, že bych zase nic nevyhrála…

Bylo krásně teplo a sluníčko, řeku jsme měli skoro sami pro sebe a závodní trať byla dostatečně lehká, aby se člověk cítil jako fakt husto-kruto- nejvíc-přísně- drsnej pádler. V cíli se jako již tradičně rozdávala ta zvláštní vlažná věc, kterou lze s trochou fantazie označit za nafouknutý párek anebo ošizenej buřt a čaj. I kvůli tomuhle zážitku je Blanice unikátní, protože už teď vím naprosto jistě, že podobnou věc si celej rok nikde jinde nekoupím :-).

Ve třech lidech jsme měli dokonce dvě varianty akce. Zatímco Jirka Myslivec po splutí Blanice vyrazil směr Praha, já se Zajícem jsme pokračovali v „oddílové“ akci. Namísto do kempu jsme s naším obytňákem zaparkovali na kraji nedaleké louky. Odpoledne jsme stihli ještě houby (a rozšířili si obzory ohledně hřibů, konkrétně koloděje, kováře, kříště a satana :-)), večer jsme grilovali a na večírek jsme se zastavili u Bohemky, která měla oheň, sud piva a kompletní country orchestr (asi šest kytar, basu, banjo a dokonce malého Paganiniho s houslemi). V Tescu u lahůdek jsme se totiž potkali s Milanem z Bohemky a když zjistil, že jsme všechno, co tenhle víkend ze Zlíchova zbylo, velkoryse nás pozval, ať večer přijdeme za nimi. Bohemka bůhví kde vyštrachala celých čtyřicet účastníků, vzala je na výlet kompletně zrekonstruovaným ŠDéčkem – které samozřejmě Zajíce zajímalo mnohem víc než celá Bohemka dohromady a kvůli kterému se zřejmě do kempu vůbec vydal – a v neděli přejeli na Otavu.

My jsme si druhý den dali výlet na kolech, druhou houbařskou výpravu a pak už hurá směr Praha.

A jak akci shrnout na závěr? Bylo to, jako jít sám do kina. Byli jsme rádi, že jsme se na to nevykašlali jen proto, že se nenašli další účastníci. A bylo to překvapivě mnohem lepší, než jsem čekala. Ale i tak budu ráda, když příští rok bude akce zase o něco oddílovější…

Lucka
Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz