13. - 17. 4. 2006 Slovensko

Nevím jak ostatní, ale osobně jsem byl už asi měsíc před Velikonocemi pořádně nažhavený, protože měla nastat první zásadní vodácká akce letošního roku. S vidinou agresivní jízdy burácejícími peřejemi jsem přibrousil hrany pádel, špičky kajaku a málem i sobě špičáky pro obzvlášť ostrý úsměv, s nímž jsem hodlal prořezávat zákruty drsných slovenských říček a potoků slibované obtížnosti WW II-III. Válečné barvy a aerodynamicky tvarované sluneční brýle jsem nakonec nedopatřením zapomněl doma. Nevadí, řekl jsem si, důležitější než povrchní zevnějšek je vnitřní síla vyzařující z osobnosti každého pravého Jezdce a v očích se mi uhnízdil nebezpečný svit.

První, větší část výpravy ve složení: Jirka Myslivec, Sváťa Ždímal, Martin Svoboda, Rišo Kops, Aleš Matějů, Pavel Kratochvíl, Luboš Suchý a moje maličkost, startovala už ve čtvrtek odpoledne, skupinka Jana Gazdy se měla připojit v pátek. Po mnoha hodinách usilovné jízdy, dlužno říci, že někdy i v kruhu, jsme po půlnoci dorazili do Čadce, kde jsme díky Janovým kontaktům přenocovali za flašku fernetu v tělocvičně místního učiliště. Druhý den časně ráno, odhaduji tak kolem 12 hodiny, už jsme za svěžího jarního deštíku, který některé z nás naplňoval mrazivým odhodláním, a pod dohledem za okny skrytých dalekohledů nastupovali ke splutí říčky Zázrivky nedaleko Žiliny. Kilometráž uvádí průměrný spád toku 12 promile a obtížnost WW III. To, co jsme jeli, byla vzhledem k nižšímu stavu spíš taková pěkná dvojka, místy se trochu vyčasilo, vody postupně přibývalo, mezi vrbičkami, kamínky a vlnkami zapráskala vousky i nějaká ta krysa, Sváťa si dokonce našel ve vodě děvče, zkrátka pohoda završená lehkou konzumací fernetu a borovičky při nakládání loďstva. Poté následovalo rozloučení bílých sáhibů s domorodými průvodci a přesun do Vlkanové poblíž Bánské Bystrice. Tam už nás očekával přátelský Gogo, další vyhřátá tělocvična a hospůdka v místním "vkusně" zrenovovaném zámečku, kde ke zklamání mnohých neměli ani halušky, ani slovenské pivo. Toho se nám pak naštěstí? dostalo v místní pivárni přiléhající k naší noclehárně. V noci, v průběhu mého bezvědomí dorazilo Gazdovo akční družstvo (Gazdovci a Petr Ptáček).

Vedoucí zájezdu Myslivec rozhodl, že se bude vyrážet v jedenáct, a proto jsme odjížděli o půl hodiny dříve, abychom mu udělali radost. Před odjezdem si ještě Rišo s Martinem vyzkoušeli nejlepší jízdu na ledu... eee... tedy... chci říci, nejlepší vlnu na Hronu, ostatním se zbaběle nechtělo namáčet pracně usušené hydro dříve, než to bude nutné. Aspoň měl kdo natáčet jejich odvážné kreace. Po krátké poradě jsme se rozhodli pro Starohorský potok, podél silnice prudce se valící se bystřinu, která nás zaujala už v pátek cestou do Vlkanové. Sebevražedné komando nevydrželo nečinně vyčkávat na parkovišti ve Starých Horách a rozhodlo se vynést si lodě pár set metrů výš, do Tureckej. Sluníčko svítilo, ptáčci zpívali a Rišo tak dlouho hledal v konároch schovanou krysu, až se mu to podařilo. Po návratu řidičů jsme odstartovali v kompletním složení a krysaříků přibylo, osvěžujícího se Roberta, který měl pro svou první jízdu po deseti letech zapůjčen Janův léty prověřený ponorný kajak, jsem přejel hned v prvním válci. Přenechal mi pádlo, které jsem si nejprve radostně vzal, ale když jsem zjistil, že je pravé a tudíž pro mne nevhodné, zahodil jsem ho zase na břeh. Podle kilometráže má sjížděný úsek obtížnost WW II+, což tentokrát zhruba odpovídalo, i když místy se obtížnost vyšplhala až na brutální WW V, kde V neznamená obvyklou římskou číslici pět, nýbrž VRBIČKY, v jejichž spleti jsem si po šikovném nájezdu nejen já ukázkově zaeskymoval. Po cca 6 km svižné jízdy se Starohorský potok vlévá do Bystrice (WW II/7,5 km), kterou se dá pokračovat až do Hronu, my jsme však vystupovali o něco dříve, protože ve městě to teklo už poněkud méně zajímavou regulací. Vzhledem k počasí, charakteru vody a dalším okolnostem pokládám tento den za nejvydařenější. Jinak ve všem skálopevný vůdce Jirka, který si u osádky našeho vozu vysloužil přízvisko Železná pěst, chvilkově zakolísal pod tlakem svého mužstva stiženého stále neukojenou haluškovou psychózou a přislíbil cestou zastavit při první vhodné příležitosti, která se téměř zázračnou shodou okolností naskytla až u motorestu v Nemeckej, v kteréžto dědince jsme nocovali. Po vyřízení formalit v nepříliš vzdálené ubytovně (tábořiště Dobrý Pľac, http://www.adventurio.com/) jsme provedli bleskový nájezd a byly vynikající. Na některé váhavce však nezbylo a tak si místo halušek museli dát jiné speciality, které si ovšem nijak nezadaly. Následoval povídavý večer na terase ubytovny, nějaká lahvinka zakolovala a tak jsem se unavil, že jestli následovaly nějaké zvrácené orgie ve vlhkých neoprénech, zanechaly mne beze stop spícího ve spacáčku.

V neděli nebylo tak hezky, ale pořád docela teplo. Jako každý den nás přijel vyzvednout místní průvodce, tentokrát tichý a sympatický klučina Adam. Rozvažovali jsme Jasenianský a nebo Vajskovský potok, jenže při obhlídce se oba jevily na hranici sjízdnosti, tak jsme podnikli mocný výpad na horní Hron, skoro až k Heľpě. Na místě jsme zjistili, že vody je sice dost, ale že takový olej se nikomu jet nechce. Vrátili jsme se tedy na Jasenianský potok, vyjeli ještě kousek nad Jasenie a šup do kamenitého řečiště deklarovaného jako WW II. Po chvíli to začalo vypadat více než jetelně, potůček se rozbublal v živou bystřinu, když tu nám kousek před Predajnou ukradla vodu místní vodní elektrárna. Erömü !!! Po několika stech metrech přenášení ji ve vesnici zase vrátila jsme ve vesnici opět nasedli do lodí, ale to byla labutí píseň naší jízdy, za dalším náhonem už probíhalo něco mezi kyblíkářskou paralympiádou, kayak cross-country a burlaky na Volze. Nakonec jsme říční koryto definitivně opustili a dovláčeli se až k Hronu, kde si někteří na vlnkách spravovali náladu. Bohužel, mně se nevedlo, kolemjedoucí mě vyráželi z každé vlnky, pak i z vracáků a když už jsem se někam dodrápal skončilo to eskymákem. V totální depresi ze své neschopnosti jsem v sobě dusil nadávky a pádloval do Nemeckej. Záhy po vylodění mne ukonejšila výborná fazuľová polievka a další porce halušek. Za ty peníze bych se v tom motorestu stravoval denně. V kempu Petr vybičoval mužské osazenstvo k nápodobě hry zvané jím mazlivě fotbálek, řekněme si upřímně, český výraz kopaná na to seděl případněji. Večer propukla nad mapou hádka, neboť zkušenost toho dne nikdo nechtěl opakovat a nebylo jisté, že plánovaná Revúca má ještě vodu. Vhodné alternativy se nabízely směrem na východ, jenže Jirka Myslivec spěchal domů. Vše vyřešil až telefonát Adamovi, který se podíval na vodočet na internetu. 19 cm nad minimální sjízdný stav nás uklidnilo, navíc v nejhorším jsme mohli dát ještě jednou Starohorský potok, který nám učaroval a byl po cestě. Dohodli jsme, že nazítří vyrazíme opravdu brzy, to jest v 7 hodin a pak už nic nebránilo družné zábavě.

Sváteční ráno nás přivítalo deštěm, který, ač nevlídný, živil naději, že si na Revúci spravíme chuť. Skrz Bystrici, Donovaly a Liptovskou Osadu jsme se prořítili až do Vyšnej Revúce, kde byl ještě sníh a kurevská zima. Místní se vraceli z kostela a nevěřícně hleděli na bandu zoufalců s loděmi na autech snažících se na autobusové zastávce co nejrychleji narvat do neoprénů a další podivné výstroje. Za okny a na balkonech přilepené obecenstvo vyčkávalo návratu řidičů možná ještě netrpělivěji, než samotný prokřehlý zbytek vodáctva. Luboš s Rišem tradičně nevydrželi a vynesli si lodě o pár metrů výš. Asi se jim nelíbilo startovací hnojiště, na němž na svůj sepičí harém přísně dohlížel bílý kohout. Říčka byla prudká, úzká a bez vracáků, proto jsme se rozdělili do trojčlenných hlídek a závěr jako Viktor Čistič jistil Petr Ptáček na svém Gumotexu. Kilometráž hovořila o WW III, ale brzy začalo husté WW V(rbičky) připomínající mangrovové porosty, občas jsme raději přenášeli. A občas taky ne. Hlodavčí populace opět vzrostla. Setkání s brodící se krávou bylo také zajímavé. Ó, jak se mi ulevilo, když jsem zjistil, že to není býk... a že uhne. Podjížděli jsme několik padlých stromů a pak nám na čele jedoucí Jano zajistil krátký naučný výlet lesem korytem dočasného bočního ramene plného větví, kmenů a nejrůznějšího chroští. Po spojení se Revúca začala rozšiřovat a přišly již nečekané trojkové peřeje s dostatkem vody, trochu to připomínalo Otavu. Užili jsme si vlnky, Jirka i poslední jez a spokojeně jsme dojeli do cíle v Liptovské Osadě. Opět jsme budili rozruch mezi domorodci, z auta na nás kdosi pokřikoval, že nám jebe, další podnikavý pán zase nelenil a nabízel ubytování, až přijedeme příště. Rychle jsme naložili a odsvištěli k domovu. Závěrem ještě dobrou radu: nikdy, opakuji nikdy, si nedávejte halušky ve slovenské nádražní restauraci. A taky pozor na zákeřné kávové automaty. Slovensko je země plná nástrah.

Mirek Janků
foto: Martin Svoboda
Zazrivka

Zazrivka

Zazrivka

Sváťovo děvče

Riso v peřeji na Hronu

Bystrica

Ubytovna Nemecka

Jaseniansky potok

Luboš v krizi

Revuca
Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz