29. 12. 2006 - 1. 1. 2007 Silvestrovská akce na ranči

Každého určitě nejednou při průchodu vesničkou pobavil pohled na ,,vesnické vidláky", kteří se uprostřed návsi snažili usilovně napodobit ,,pražské zevláky"... Ale pořádná sranda teprve nastává při exportu panelákových děcek na venkov, kde se snaží působit jako ostřílení ,,statkáři"...:-)A když je to tak profláknutá ,,sqadra" jako Sk Zlíchov, je jasný, že na nudu nějak čas nezbyl.

Páteční večer byl věnován aklimatizaci na venkovský vzduch a prostředí spojený s nostalgickým vzpomínáním na nedávno odezněné svátky a konzumací beden cukroví. Razantněji nám do toho zasáhly snad jen ,,čapsi" (kožený pásek z něhož visí dva dlouhé a široké pruhy kůže s třásničkami). Po hodině jsme, díky užitečných rad ze strany Ájíka, pochopily s Markétou, že to opravdu není zavinovací korzet....

Někdo nasál atmosféru venkova natolik, že vstal již v půl osmé...ale my, správní pražáci, jsme nevyměkli a před devátou nás z postele nikdo nedostal. Celý den jsme byli všichni tak hrozně akční a přesvědčeni o své vlastní užitečnosti . Upřímně, možná že Hroch po našem odjezdu bude mít co napravovat. Kde chybí znalosti, pomůže dobrá nálada nebo síla...jen se nebát. Díky tomuto heslu např. skupinka elektrikářů ,,vylepšila" dálkově ovládaná vrata. Původní závadou bylo to dálkové ovládán ,avšak po jejich zásahu nešli nejprve zavřít vůbec, a později šly otevřít pouze krumpáčem:-). I když vypotřebovat na umytí košíku nádobí něco k 200l teplé vody, chce už taky talent. Dekorativní výbor složený z několika dívek vyrazil směrem k velmi vzdálenému lesu pro chvojí. Hrochovu radu na cestu (přes 2lávky a doleva do borovic) jsme pustili velmi rychle z hlavy, daly veškerou svou důvěru naší ,,téměř-místní" průvodkyni Nohaté a po tříkilometrovém výletě skončili za 4.lávkou vpravo v smrčkách:-). Dálkové tahání větví je ideální úkol pro tažného mezka, ale nikolivě už pro skupinku mladých dam, ale co bychom neudělaly pro kamarády? Tudíž jsme se zas o nějaký zážitek obohatily.

S koncem roku se přiblížil i konec ,,darmožrouta beránka Béďy" a všichni museli překotně asistovat. Věřím, že si přál skončit takhle v kruhu nejbližších, kteří ho měli vskutku rádi jako my. Pro snadnější svlečení z kůže se nejprve nafoukl kompresorem a tím získal šílené rozměry (hlavně některé jeho tělesné partie-nicméně zelení,prchající pánové nevypadali, že mu to jakkoli závidí). Městské slečny, které pomalu nesnesou pohled na mrtvého holuba v parku, chvilinku fascinovaně přihlížely, ale netrvalo dlouho ,než se samy s nožem a entusiasmem vrhly na svlékání z kůže. I vlastní rodiče by měli zřejmě problém poznat svou dcerunku v tom tvorovy zmazaném od krve, který kuchá ovci a studuje se zájmem jednotlivé vnitřnosti.

Bylo půl šesté večer, venku absolutní tma a mráz, když se vynořil návrh zajít na večeři do 16km vzdálené restaurace. Sedm statečných to vzalo doslovně a pěšky vyrazili. Otázku, proč to vlastně dělám ,jsem si položila více než jen jednou, když jsme ,,lehce tápali" v lese, klopýtali přes sníh a trní na loukách nebo se bořili v poli...Promrzli jsme, pořádně se unavili, užili si koulovačku a zábavu, i strach ,že se ztratíme a po třech hodinách dorazili k restauraci. Úplně plné restauraci. Hroch s autem a zbývajícím osazenstvem ranče nás vysvobodili a zavezli na večeři jinam. Hlad jsme měli všichni ,ale jen někteří dokázali vyluxovat kompletně asi pět talířů. Výsledkem nedostatečné kapacity aut byl fakt, že se nás v teréňáku těsnalo osm. A ležet napříč zadní sedačkou přes Áju, Kubu a Davida z vlastní zkušenosti nedoporučuji. Vážně není přece vtipný někoho 5km v kuse lechtat a čekat, jestli se dřív udusí smíchy nebo Kubovým rukávem:-)

Večer jsme měli sílu jen na malinkatý večíreček s Kubovou a Markétinou kytarou a společenskou hrou Rumikub, pak nás čerstvý vzduch umořil a my zapadli do svých pelíšků.

Na Silvestra se konečně objevili i dlouho očekávaní ,,Zajíc a spol." a na programu byl hromadný, slavnostní výjezd s hnojem. Hnůj měl celou eskortu- teréňák, ,,áááro" a konečně traktor s valníkem. Každý si jízdu zpestřil po svém- ,,áááro" si dalo terénní výjezd na hnojník a ,,cross" přes pole, jiným ke štěstí stačil i obyčejný traktor. Vždyť takový doma nemáme!

Pietně jsme poobědvali Béďův guláš, a vyzdobili místnost větvemi. Ihned získala takový příjemný,intimní charakter...jedinou nevýhodou byla nutnost pohybovat se v předklonu větvemi a obratně se vyhýbat všude přítomnému jehličí. Udělali jsme všechny další nezbytné přípravy a nás večírek mohl začít. Dále je to nepopsatelné... snad jen že oblíbená pomazánka byla česneková a pop-corn byl lehce zpopelněn. No a nový rok jsme šli přivítat na místní hřiště, kde už bujně slavila Červená Karkulka se svými přáteli.

Ráno už všichni byli ve svých postelích a všem se povedlo vstát do oběda, dokonce i s nepříliš velkými šrámy přes fasádu. Likvidovali jsme následky oslav, uklízeli, balili si své věci a potom se všichni zase rozjížděli do svých domovů.
Co se týče shrnutí:,,Akce se vydařila". (btw-napsat to hned na začátek, ušetřím stránku textu a půl hodinu času).

Poslední, nepříliš optimistická zpráva na závěr: Na Nový rok se koně při nakládání do vozíku splašili. A ocelové lanko nešťastně omotané kolem ruky připravilo o článek prstu kamarádku z ranče- Nohatou (Terezu). Průšvih je to tím větší, že chodila na hudební školu a již hrozně dlouho a hrozně hezky hrála na violoncello. Nohatá se ale s tím odmítá smířit a rozhodla se zkusit pokračovat alespoň v hraní na klavír. Myslím, že ji ani nemusíte znát, abyste s ní mohli soucítit a obdivovat ji. Zkuste se, když je ten nový rok, trošku zamyslet. Nad tím, jak stačí zlomek vteřinky a váš život se převrátí naruby. Že i něco jako hrozně nepravděpodobná,hloupá shoda náhod existuje. Že je vážně potřeba dávat si neustále pozor (taky to říká vaše maminka???). A i když máte dojem, že ze života vám zbyly jenom ruiny, nemá smysl sednout si a brečet- musí se jít dál a NEPŘESTÁVAT BOJOVAT!!!

Luckaa
Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz