27. 4. - 6. 5. 2007 Putování po Evropě

Správně by se to mělo jmenovat Piemont 2007, ale v Piemontu jsme moc nebyli, takže se to tak nejmenuje. V pátek 27.4. jsme se večer sešli v loděnici – Zajíc, Kriplík, Cyril, Ájík, Rišo a já (Tomáš) a vyjeli směrem na Ötztaler Ache, říčku, nebo spíš řeku, kterou jsem vybral jako ideální na „rozjetí“ ;-)

Co jsme který den jeli, jaký úsek a obtížnost, můžete okouknout v itineráři, který je spolu s obsáhlejší fotogalerií na H2Omaniaks.com. Výběr Ötzu jako první řeky se zdál ideální. Dostatečně nás rozhýbal, rozpádloval a Cyrila i rozplaval. Ale to byla jen taková řeka, abychom se cestou do světa nenudili, a tak jsme pak pokračovali dál na jih, na Švýcarskou lahůdku - Verzascu.

Říká se o ní, že je to jedna z nejkrásnějších řek v Evropě, že i kdybyste těch tisíc kilometrů jeli jen kvůli ní, že to zato stojí. A je to pravda. Průzračná absolutně čistá voda, stoupající obtížnost od WW3 až do WW6, laguny s několika metrovou hloubkou (a dost často s potápěči) a pro kameny, ve kterých si voda vyhlazuje svou cestu mě nějak nenapadá žádné přirovnání. Ovšem kromě nebezpečí, které skýtá voda těchto obtížností, tu čeká ještě jedno nebezpečí. Pokud k tomu všemu je krásný počasí, na březích se opalujou holky nahoře bez a pádler by se na některých místech měl přeci jen soustředit na řeku… My sice krásně měli, ale holek tam moc nebylo, zato jsme tam potkali focení nějaké modelky. Ovšem, shodli jsme se, že to bylo pro reklamu na boty, protože slečna, co jim tam držela zrcadlo kvůli světlu, byla podstatně hezčí než samotná modelka. A samotná řeka a pádlování? To co se o ní říká, to naprosto platí. Je úžasná.

Střední úsek jsme jeli všichni, dolní pak ve čtyřech, Rišo s Cyrilem fotili. Z toho si vybavuju dvoje krysení a svůj boof ze skály. Nejdřív k tomu boofu, z loňska jsem si pamatoval, že po přenášení nesjízdného vodopádu se dá naskákat do vody tzv. „Alpskym startem“ z celkem velké výšky. Ale za prvé si nejsem jistej, jestli jsem si pamatoval to místo a za druhý, loni jsme se dolu strkali. Tentokrát jsem se strčil sám a posledních cca 5 metrů jsem letěl čistě na placku. Pak se ozvala rána jako z děla, tlak z nárazu mi strhnul šprajdu a rozhodil komplet všechny opěrky. Naštěstí jsem se předklonil (i snowkayakingem se něco natrénuje) a záda zůstaly úplně v pohodě. A hlavně, Cyrilovi se z toho povedla úžasná fotka! (jezdim pro radost, ale pro fotky taky ;-). A krysení? Končí se u takových dvou skůčků, pod kterýma se to docela vaří. Přemluvil jsem ostatní, že si je ještě dáme a pak lodě ten kousek vynesem k autu. Nejdřív vytáhnul z lodě druhej stupeň Kriplíka a pak první vykoupal Áju. Ale všechno jsme vylovili, i kluky, takže bezva zábava.

První květen jsme oslavili v autě. Protože jsme pořád nemohli narazit na pramen, kterej by měl víc vody, než vysaje moje neoprénka, když při nasedání stoupnu do vody, rozhodli jsme se přejet k Innum. Teda Inn je jen jeden, ale je snad ještě delší než tejden, tak se to tak říká. Stylem i všim ostatním je to uplně něco jiného než Verzasca. Je to ledovcová řeka, takže voda má nepříjemně studenou barvu i teplotu a má sílu. Nic zvláštního se během jízdy myslim nestalo. Jen jsem ten den vlastně získal trochu důvěru k automatickým pumpám. Strčíte u ní kartu do automatu, zadáte pin, pak vám jí to vrátí a můžete tankovat. Zprvu mi dělalo trochu starosti, jestli na mou kartu pak nebude tankovat celá vesnice, ale naštěstí to maj tak vychytaný, že jsem zaplatil jen naší naftu. Myslim.

Dál jsme sešplouchnuli Saalach přes městečko Lofer. Takzvaný Teufelsschlucht. Je to sice jen kousek, ale stačilo to. Doufám, že tam bude podobně rozumná voda i 26.5., protože to se na tomhle úseku jede závod…

A hurá na „Talbachy“. Opět se to tak říká, ale tentokrát jich je víc. Talbach vzniká soutokem Obertalbachu a Untertalbachu, další legendární a úžasnej potok (mimo jiné i ve filmu Sick line 3). Abych nepředbíhal, nejdřív jsme jeli Obertalbach, což se podobalo spíš průzkumu a expediční jízdě. Díky napadaným stromům jsme asi tak půlku těžkých míst přenesli. Ale ani přitom jsme se nenudili. Nasedání na skále, kde nás Zajíc podržel (jeli jsme to jen tři, ostatní šli na výlet, nebo na válet), než jsme se zašprajdovali, mělo jednu nevýhodu. Posledního neměl kdo držet. Ale nevadí, Spunt je přeci nosná loď, tak mi Zajíc sednul na špičku a že ho převezu. Vracák nás pořád nechtěl pustit tam kam jsme chtěli my a ještě k tomu se loď třepala jak rosol po píchnutí vidličkou. Ale nakonec jsme to zvládli. Další super přenášení bylo, když se Kriplík spustil dolu k vodě, ale zjistil, že je malej a zůstal viset za ruce metr nad kluzkým kamenem a nad vodou. Naštěstí ho Zajíc opět zachránil. Podal mu pádlo, že ho na něm spustí dolu. Kryplik se důvěřivě chytil a Zajíc důvěryhodně pádlo pustil :-)) (teda prej ho neudržel, nevim no) Takže Martin sletěl dolu, nohy mu ujely po kluzkym kameni, narazil si holeně (nebo kolena?) a spadnul do vody. Haha. Nejsem škodolibej…Bohužel jsem to neviděl, ale i při vyprávění jsem smíchy brečel. Jojo, byla to veselá řeka, ale víckrát na ní nemusíme.

Vodácké zážitky a požitky ale vyrovnal Untertalbach. Je hodně z kopce, plnej skoků, slajdů, splazů, vodopádků a dalších sympatických věcí. Ovšem co nebylo vůbec sympatický, byla ženská u vstupu do soutěsky Lammeröfen u našeho dalšího cíle, řeky Lammer. Vstup a prohlídka se tu platí. Od 8:00 do 18:00! My tam šli v 19:00 a ona vylezla ze svý chýše a s tupym vysmívavým výrazem nám ukazovala, že chce zaplatit. Sice jsme se celou dobu řídili heslem „na korunku nehledíme“, ale tohle bylo moc. Asi nepoznala že jsme Češi, takže netušila, že nás napadne její budku obejít druhou stranou a jít bez placení. Soutěsku jsme prohlédli, zjistili, že máme ideální vodní stav, stromy že tam taky nejsou a další den tam můžem naskákat s loděma. A udělat babce atrakci pro turisty, který půjdou ze shora a zaplatí jí (a možná i těm, co půjdou zespoda a bez placení).

Nájezd je opravdu jedinečný, řeka široká typuju tak 20 až 30 metrů se sevře do dvoumetrový škvíry mezi skálami. Jsou tu trochu válce, ale žádnej extrém. Jak je tu velká hloubka si netroufám ani přemýšlet. Každopádně pohled to byl opravdu úchvatnej. No, a Lammerem (s lamou v chýši) naše desetidenní putování po Evropě (Rakousku, Švýcarsku a Itálii) končí. Každopádně vodu jsme našli, a myslim, že jsme si užili ažaž. Uf, šel bych pádlovat…

Fotogalerie na H2Omaniaks.