15. 5. 2005 Labe

Původně jsem měl být o víkendu úplně někde jinde, tatínek povzbuzen mým opatrným příslibem oprášil smělé budovatelské plány, maminka napekla buchty, ovšem z dosud a patrně již navždy neujasněných příčin mi v sobotu ráno ujel vlak. Další spoje z Prahy do onoho zapadlého koutu Jeseníků, kde se mají rodiče chaloupku, připomínaly ze všeho nejvíc Švejkovu cestu do Budějovic, a tak nezbylo než zamáčknout slzu a z nedostatku jiné příležitosti vyrazit alespoň na řeku.

O Labi, resp. o úseku, na němž jsme se měli sjíždět, jsem měl jen kusé a protichůdné informace od Zuzky, která se doma už od středy střídavě zmítala mezi prohlášeními: "Dyť je to jenom vévé trojka, to je v klidu" a hororovými vizemi zabijáckých válců na horní části, které jí naočkoval "starostlivý" Jícha. Mé sebevědomí rychlokvašené právě minulou třídenní akcí v Rakousku Jíchu ostentativně neposlouchalo, ten si přece bere creekovku i do bazénu a k tomu nás uráží svými nepodloženými domněnkami, že neumíme zajíždět do vracáku.

Ráno jsme s pro nás nezvyklým předstihem navázali lodě a vydali se směrem k Zpěvníčkovic doupěti, kde jsme odložili výsledek jedné ze Zuzčiných náhlých příhod v krajině břišní (přijde den a taky tě přinutíme hubnout, Jícho), naložili stepující Vraníky a vyrazili v závěsu za Ájíkovou Astrou JZD, vedenou samotným Mistrem volantu, plynu i spojky a Nejvyšším navazovačem v jedné osobě. Cestou nám guru v zatáčkách předváděl náklony, slalom kolem středové čáry a přejezd v protiproudu u benzinky. Z každého pohybu vozidla před námi čišela dravá radost, bujnost a bravura rodeového jezdce, což po čase začalo malinko kontrastovat s postupně houstnoucí atmosférou v naší posádce. Vraníci nám totiž poutavě popisovali, co nás čeká, kdo se tam kdy, kde a jak prásknul, krysil, plaval, případně skoroutonul, a zvlášť Lucčino zaujetí a smysl pro depresivní detaily způsobily, že na místo srazu v Herlíkovicích už jsem dojel nervózní jak bezruký šachista, se zadkem sevřeným obvyklou katastrofickou představou "vlny jako domy, válce jako kráva, karfióly jako sloní uši - maminko, do čeho já to zase lezu". Pohlédli jsme si se Zuzkou do očí s neodbytnou otázkou, proč nám bylo spolu dopřáno tak málo času, a poté se odevzdaně odebrali sundávat kajaky s vidinou nadcházející sebevražedné mise.

Mezitím dorazili Zajíc s Kečupem a Blážou a nakonec i Bubínek s doprovodem. Za lehkého mrholení jsme se převlékli do hydra a pak proběhla tajemná a mnou osobně dodnes nepochopená akce se svážením aut, která by zejména díky Bubínkovi mohla znamenat dost zásadní průlom v oblasti logistiky.

Skupina rychlého nasazení, tuším, že ve složení: Ájík, Tomáš, Kečup a Kuba, odjela ve výsadkovém vozidle, aby si vychutnala esíčko nad Herlíkovicemi, zatímco my ostatní, méně odvážní, jsme nejprve čekali připraveni při břehu a po chvíli jsme se postupně odhodlali nebo jako v mém případě byli pomocnou rukou odhodláni k bočnímu skoku loďmo, přičemž někteří svědomití jedinci, řídíce se Kosatkovou radou, že na začátku každé akce je nutno osmělit se eskymákem, ihned otestovali dostatečnost hloubky toku a teplotu či spíše chlad vody. Tlak a rosný bod se podle zpráv, jež mám k dispozici, touto metodou upřesnit nepodařilo.

Ale to už k nám přikvačila sjezdem mírně rozjařená ekipa akčního komanda a povzbuzeni jejich nadšením jsme odrazili. Držel jsem v bezpečném odstupu za Vraníkovic Luckou, o níž jsem se domníval, že mi díky své důvěrné znalosti terénu dobře najede ony tak nebezpečné úseky. Hned za druhým mostem, kde podle děsivých skazek měly být za sebou v rychlém sledu dva obrovské kousající válce se Lucka na vrcholu takové na první pohled nevinně vyhlížející vlnky zastavila a za urputného pádlování se šnečím tempem, píď za pídí, sunula doleva. Řekl jsem si tedy, že víc vlevo asi bude správně, ovšem to už jsem ji na rychle tekoucí vodě dojel a při mírném náklonu na "překážku" jsem zlehka zavadil lodí o loď, třeskla pádla, což ji na rozdíl ode mne vyvedlo z konceptu a už tam šla. Když jsem se podíval, kam se vlastně propadá(me), pousmál jsem se - "to, že mají být ony příšernosti? S tím na mě nechoďte, vždyť to nic není, dva válečky jako malina, hups, jeden už mám za sebou, Lucka stále bojuje, hups, druhý... a jsem venku, ještě záběr - a sakra! Kouslo mi to zadek, zaber pořádně... Práááásk!" Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Eskymák zchladil mou rozkvétající zpupnost skoro stejně rychle, jako jsem jí nabyl. Nebohou Lucku ještě při eskymování převálcoval ledoborec Kuba a tak se urodila první krysa akce.

Na další vypečené místo mě upozornil Zajíc, který na břehu předváděl něco jako oživlý větrný mlýn přepadený rojem včel a tak jsem nakonec pochopil - zase a tentokrát hodně vlevo. Přemohl jsem nechuť přiblížit se k nevlídně vyhlížející zdi navigace a následoval čerstvou stopu Tomášova, na můj vkus až nechutně ledabyle se klouzajícího Iga. Při bočním pohledu na mlýnici vodní masy vpravo se to asi vyplatilo. Teď mě napadá, že Martin možná neukazoval směr, ale umělecky pohybově ztvárňoval, jak to tam právě vypadá. Slavný francouzský mim Marcel Marceau by mohl závidět. Zuzka neměla tolik prostoru k úhybným manévrům kvůli překážejícím lodím a tak si vystřihla eskymáka, se kterým si dávala tak načas, až jsem myslel, že tahá krysu za šprajdový ocásek. Údajně si poctivě rovnala pádlo, děvenka moje přepečlivá. Pak už si ze zajímavostí horní části pamatuju jenom, jak Zpěvníčková se Zajícem ostudně hazardovali se svou reputací a eskymovali na nevinně vypadajícím rozhraní, což všem do té doby zvedajícím spravilo náladu, jak jsme Lucce lovili plavající pádlo, a jak jsem si podle vesty na chvíli zaměnil Ájíka s Bubínkem, kterého Kečup schválně špatně naváděl na posledním výživnějším jezu nad Vrchlabím, což jsem postřehl, až jsem tam taky zapadl až po uši, a to tak, že doslova. Naštěstí už mě Ája stačil zocelit a naučil čekat nečekané. Vrchlabskou soutěsku si sjel jenom Kečup s Kubou (doplněno na žádost Kuby a poté co si Míra vyrval všechny vlasy i vousy:-)), ostatní s výmluvami a nebo i bez nich zbaběle vyměkli. Kuba navíc sjel bez cvaknutí, pouze na konci stylově vylejzal a přitom si umyl nohy a loď (doplněno na žádost Kuby, Míra trvá na břehulákovi a že by to napsal jinak).

Při suchozemské přepravě přes Vrchlabí se ukázalo, že Nejvyšší Pan Navazovač zřejmě užil nějakého špatného zaklínadla, protože se mu lodě na střeše začaly sunout na stranu, jako by chtěly zastřešit protisměrný pruh. V okamžiku, kdy maličké Igo dospělo téměř k levitaci a chystalo se překonat hranice dosavadních představ o air figurách, zachytil konečně Velekněz Modrého Popruhu naši zuřivou signalizaci a zastavil, takže na asfaltový cartwheel už nedošlo. K nápravě stačilo pár znuděných gest a skoro neslyšných magických formulek uvádějících nejbližší okolí v posvátnou bázeň.

Dolní část byla také živější, ale pohodová. Všude se nacházelo dost vlnek lákajících ke hraní, na jedné z nich jsem se opakovaně přesvědčil, že mé přesvědčení o tom, že umím zvedat pouze na pravou stranu je vlastně pomluva. Jeden jez jsme přenášeli, před dalším jsme byli vyzváni, ať nevysedáme, že se nám ukáže kudy. Ájíkův dotaz, jestli mám kolíček, mne neuvedl v dostatečnou ostražitost, ačkoliv bych už měl mít dostatečně na paměti jeho oblíbený způsob zocelování vodáků metodou náhlého, nečekaného stresu. Na lávce nad jezem rozkročený Zajíc v mírném předklonu zase dělal jakési lascivní pohyby soupaž, čímž uváděl své oběti do transu a ty pak poslušně mizely v neznámu. Bezstarostně jsem srovnal loď požadovaným směrem a na hraně jsem pak nesměle špitnul: "To si děláte prdel". Avšak pamětliv toho, že strach je jen stav mysli a že už je stejně na cokoliv jiného než na jízdu dolů pozdě, jsem naposledy hrábl pádlem a zaklonil se v pádu do hlubiny. Pověstný Velbloud mě měkce vyplivnul a v nose jsem, na rozdíl od očí, neměl ani kapku vody. Byla to vlastně úplná legrace (zvlášť pro přihlížející), ale kdybych vylezl z lodi a šel se podívat, možná bych přenášel. Dál už to byla spíš poklidná turistická jízda, s výjimkou posledního jezu, který kvůli delšímu vývařišti přenášela valná většina, samozřejmě s výjimkou akčního komanda. Tomáš na Igu ukázal, že pokud vaše loď nemá záď, nemá vás to za co chytit. Pak s Vraníkem pilně nacvičovali nástup saltem přes hlavu, osobně jsem zvolil méně náročný sešup ze břehu, akorát jsem zapomněl sevřít pořádně pádlo, a tak jsem byl nucen vylehávat na prázdnou pravačku. Po třetím neúspěšném pokusu, kdy jsem musel vypadat asi jako zhulený bobr v extázi, jsem tam šel a tentokrát jsem si také dal před zvedáním práci s pečlivým rovnáním listu. O něco dál se končilo. Extrémní jezdec Kuba zakončil jízdu efektním břehulákem a zařadil se tak mezi krysaříky.

V cíli jsme pojedli namoklé tatranky, buchty, chleba z paštikou, zkrátka co kdo měl. Bubínkovi děkuju, že mi zachránil v chvatu zapomenutý nůž. Po převlečení do suchého a navázání lodí jsme totiž nečekaně rychle vyrazili na stíhací jízdu do cukrárny, volbě vyhlídkové trasy kolem náměstí v Hostinném jsem na kloub nepřišel. Po krátkém občerstvení se náš kolektiv rozdělil, cestu domů jsme opět absolvovali v závěsu za Mistrem volantu, spojky a plynu a Nejvyšším navazovačem v jedné osobě, kterému jeho automobil odmítal přejít na únikovou rychlost, a tak cesta probíhala bez většího vzruchu, nepočítáme-li nečekanou loupež z okénka vystavené obuvi a její přesun mezi vozidly v dopravní zácpě před Prahou. Dveře bytu jsme rozrazili právě včas - těsně před začátkem finálového útkání MS v hokeji.