10. - 11. 5. 2003 Sjezd Labe z Herlíkovic a pod Vrchlabím

(pozn. Jícha: Kuba je zřejmě postižen psaním SMS a podobných komunikačních vynálezů. Proto se taště na počtení bez hacku a carek...)
Pro me osobne je nejzabavnejsi akci roku spojena s prijemnym pohoupanim na vlnach a jednim hezkym skokem. To vse bez nebezpeci ujmy na zdravi.
Jako pokazde byl smluvený odjezd posunut zhruba o pul hodiny, coz je po dlouhych zkusenostech v planu. Co v planu uz zapocitano nebylo, byl nosic spatneho pocasi Martin. Temne mraky se stahly nad kolonou tri automobilu a provazely ji az k Mlade Boleslavi, kde jen misty prosvitajici modre nebe zabranilo obetovani Martina bohum pocasi. Na brehu Jizery nas trochu zmatl smer, ktery nabral vedouci velbloud karavany Jicha. Nejakou tu chvili jsme hadali, ze budeme placat blato v jarni Jizere, ale nastesti se ukazalo, ze Jicha jen zvolil mene znamou vyhlidkovou trasu po mesteckach, jejichz mistni kolorit (skladky srotu a na nevestince prebudovane pastousky) mimo zimni sezonu nezaslouzene unika pozornosti turistu.

Po dojezdu do Herlikovic, zpomalenem o zastavovani u kazde pereje a kontrolou jestli je na spravnem miste a o spravne velikosti, jsme se stastne setkali s Honzou. Toho do techto mist jako na potvoru zavedly pracovni povinnosti a jelikoz si jako spravny skautik pribalil do chlebniku kajak a neopreny, mohl s nami vyrazit dolu po proudu.
Prvni zazitky z vody byly ze A) voda je studena B) hodne tece. Ze je voda studena jsme se dozvedeli od Honzy, ktery nam zrejme chtel ukazat, jak lze silou vule prekonat chlad a horni cast reky sjizdel v sedivem triku. Ze voda hodne tece jsme se dozvedeli od Skinnyho, ktery proplaval prvni perej hlavou dolu a ode mne. Rozhodl jsem se pro totez, vylepsene o trik s hazeckou omotanou kolem krku. Vysledkem bylo potvrzeni pravidla, ze po cvaknuti ve valci je nejlepe odplavat a lod ponechat zivlum. Bez dalsich problemu jsme dopluli az pod posledni most, kde nam v nasledujicich perejich zvedl naladu Jicha paradni krysou. Ukazkovym znakem doplul sto metru nad Vrchlabskou soutesku, kde zaseknutim o vysunuty koren stromu pripravil houf raftarskych cumilu o zabavne spluti soutesky pouze v plovaci veste. Chvilku zabralo schaneni Jichova materialu, ale jiz za okamzik mohl s vetou "ja su tak stastny" naskocit a vyrazit k modremu obzoru (cti k protejsimu brehu).

Presun k dolni casti reky by se zdal celkem standartnim, ale nemohu vynechat Honzuv utok do vlastnich rad. Rozlozil si vybaveni pred kola sveho automobilu a jal se prez ne prejizdet, to vse s usmevem. Pokladali jsme jeho chovani za nasledek soku z chladne vody, protoze vypadal v tu chvili velmi stastne. Kdyz jsme na nej mavali mavani nam s usmevem opetoval a az kdyz vystoupil, ukazalo se, ze mu slo nejspise o upravu uhlu padla. Kdyz spokojeny Honza padlo nalozil, nechal na ceste lezet vestu. Pres okno auta jsme se ptali, zda ji snad mame vlozit pod zadni kolo automobilu, ale on se rozhodl, ze vesta mu celkem vyhovuje tak jak je a nalozil ji bez dalsich uprav. U dolni casti reky jsme dvouetapove postavili tabor. Prvni, pokusna etapa se odehrala pod sloupy vysokeho napeti (cca 6m vysky), coz nekteri mene otrli jedinci (Jirka, Svata, Jicha) neunesli presunuli sva doupata o dva metry vedle. Liny zbytek se radeji rozhodl riskovat zivot...

Druhy usek reky probehl bez vetsich prekvapeni, az na Jirkuv provosjezd "Velblouda" (vysokeho jezu zakonceneho korytem bublin), kde predvedl prvni pulku eskymaka (tu kterou jsem ho naucil nad Babiccinym udolim v Ratiboricich) a jednou pekne dlouhou krysou od Mateje. Ten nam zase ukazal, ze na hladke dno je lepsi nez kopacky na nohou zustat sedet v lodi.
Vecerni siesta probehla klidne. Snad bych jen rad upozornil na libove parky prodavane v Carrefouru - Kefiru. V ramci setreni uz neni pridavana praseci kuze, alebrz kuze synteticka, coz se vysoce projevuje na kvalite horeni dotycne uzeniny, mene uz na chuti. Po vycepavajici debate o vyhodach a nevyhodach plastovych a drevenych oken, jsem odesel upadnout do komatu, ze ktereho me az kolem sedme rano probudil pleskot husteho deste o stanovou plachtu.
Tabor se zacal probirat za spokojeneho Jirkova popisu, jak je uzasne mit dva oddelene vchody do stanu, ze u jednoho lze mit kramy a u druheho varit, na coz rezignovane reagoval Svata tim, ze on se nemuze pohnout, protoze by se mohl dotknout platna a zacalo by na nej tect.
Husty dest pokracoval a prinutil vsechny taborniky rychle sbalit stany jeste mokre, byt to pro mnohe znamenalo pribalit par hlemyzdu a ostatniho velkomesta chtiveho hmyzu. Cast vypravy se po vcerejsi zkusenosti s nastrahami horniho toku rozhodla radeji nechat tuto cast odvaznejsim. Tak jsme nastoupili jen ja, Matej, Martin a Honza. Uz oplachovani blata z bot na, nam ukazalo, ze dnes reka stoupla o vice nez 40 cisel. Honzova krysa v prvnich vetsich perejich toho byla jen dukazem a nasledne Matejovo cvkanuti jen jeho potvrzenim. Po uzasne dramatickem pul eskymovem prujezdu prvni pereji se mu tesne pred druhou podarilo zvednout a stastne ji bokem proplout, coz byla bravurni ukazka Bertovy stability . Honza uz takove stesti nemel, takze mu nezbylo, nez pred pokracovanim lod vylit. Netrvalo dlouho a dalsi zlomyslna perej prekotila Honzuv svet vzhuru nohama a Honzu hlavou ke dnu. Vzhledem k situaci nezbylo Honzovi nic jineho nez vystoupit a lod dobehnout po silnici. U panelaku jsme vyslechli dojemnou historku od mistniho chlapce, kterak, byt clenem mistniho vodackeho oddilu nemohl jet, nebot vedouci jim kratochvilne splouvani Labe zatajil a jak vsichni doufame, v Labske o vybaveni prisel. Vyuzil jsem prihodne situace a po par otazkach z hocha vypacil, ze Rainbow Circus XL (moje lod) je hezci nez Noah Innuendo (Martinova lod). Uspokojen odpovedi pokracoval jsem v ceste.
Ovsem jak uz to tak byva, pycha predchazi pad a jelikoz jsme na vode, tak krysu. A ma pycha byla tak velka ze se sotva vesla do lodi. Jez pod poslednim mostem jsem projel uzasne hladce a uz to melo byt varovanim. Dole v perejich musel cihat osud, nebot jinak si nedovedu vysvetlit rychlost s jakou se ma, jinak uzasne stabilni lod otocila dnem vzhuru. Mocny proud mnou smykl a kamenem uderil do me hlavy. Tedy mozna, ze to bylo naopak, ale jak vam povidam, vse se sebehlo velmi rychle. Vystoupil jsem z lodi a odtahl ji ke brehu, kde jsem rozbitou hlavu zkonzultoval s Matejem a po kratkem krvaceni (nebylo casu nazbyt) jsme pokracovali v ceste. Konec jsem jeste opepril jednim vylodenim do proudu reky, ale pak uz nasledovalo stastne pristani. Jakmile jsem vystoupil na breh, zacali se okolo me hlavy sletat supi. Ac jsem se branil statecne, podarilo se Jirkovi nalit mi Jodisol do oka a castecne i na ranu, kterou prelepil naplasti. Samozrejme ze Jicha nemohl prenest pres srdce, aby byl z teto taskarice vynechan a strikl mi Jodisol do druheho oka a ranu prelepil isolepou.
Pak uz jsme mohli pokracovat dolni casti ta probehla hladce. I Jirka se dostal na velbloudu o dva metry dale nez vykrysil predesly den. Jizdu jsme zakoncili u prvniho mostu a po prevazani me hlavy (nahrada isolepy za naplast) jsme odjeli do Prahy.
Jedine na co jsem si zapomel postezovat bylo blokovani valcu a vracaku premyslivymi jezdci, ale to uz bylo podle pravidla, ze kazda reka je pro vic nez jednoho kajakare moc mala.

p.s. na cele mam jeden steh a v zadku protitetanovku...