7. 3. 2009 Konopišťský potok

Je už to tak 2 a půl roku, kdy se mi podařilo chytnout vodu na splutí Konopišťského potoka. Říkal jsem si, že tam je voda tak moc výjimečně, že jsem tam zřejmě naposledy. Nikoliv. Letošní tání sněhu, připravilo další možnost. Na Konopišťský potok jsme se po rychlé domluvě na valné hromadě klubu vydali s Lubošem Suchým. Výborně se k nám přidala jeho žena Lenka, která dělala řidičku auta.

Bylo asi dobře, že jsme na Konopišťský potok opravdu v malém počtu. Oproti předchozí jízdě bylo totiž o trochu vody a hlavně o poznání více napadaných stromů a jiných zátarasů. Co se však nezměnilo, byl úžasný klid podél celého toku a minimum lidí. Zvláště to bylo znát na začátku u zámku Konopiště, kde opravdu bylo úplně prázdno. Dobře jsem si pamatoval zátaras, ještě z před dvou let, asi tak kilometr po startu. Tentokrát však ještě před tímto zátarasem byl padlý strom. Než jsme dojeli asi po dvou kilometrech k prvnímu jezu, přenášeli jsme snad tři padlé stromy. Prostě potoční klasika. Vody bylo opravdu více něž před dvěma roky, a měla příjemný spád prakticky bez voleje. Asi tak 3 metry vysoký jez byl stejně jako před dvěma roky sjízdný akorát na půjčených lodích. Za jezem už začíná pasáž tekoucí lesem s napadanými stromy a hlavně s peřejkami, které nás nenechali nikterak odpočívat. Ne že by šlo o nějaké ohromné drama, ale úplně zadarmo Konopišťák, má-li stav, není. V některých peřejkách je třeba opravdu pečlivě vybírat cestičku. Už jsem si myslel, že chataři přes zimu odstranili lávky, které jsem si pamatovat pro jejich proklatou nízkost, když tu na mě jedna taková vykoukla. U kraje byla obtížně podjízdná, a tak jsem si na ní položil pádlo, že si ho z druhé strany zase vyzvednu. Proud za lávkou mě však začal přesvědčovat, že by mohlo být docela bžundou jízda bez pádla. Tento názor jsem s vodu nesdílel, a tak jsem si pádélko vybojoval a dosáhl na něj. Proud pokračoval dále v zásadě stejně, tedy tekoucí voda doplněná mnoha krátkými peřejkami nebo malými jízky. Peřejky byly občas zpestřen napadanými stromy. Opravdu bylo dobře, že jsme nebyly ve velké partě. Myslím, že na Konopišťák je optimální počet 2 až 4 pádlistů, ne více.

Konopišťský potok se vlévá do Sázavy v Poříčí nad Sázavou. Poslední úsek potoka je veden přes poříčí v kamené navigaci. Hned na začátku poříčí je menší jízek, který jsme si oba po prohlídce dali. Poslední jízek je hned u bytovek v pravo. Tenhle jízek jsme sice před dvěma roky jeli, ale tentkrát byl válec za ním přeci jen delší a tak jsme volili obtížné vysedání a nesedání na navigaci.

Vjezd do Sázavy byl opravdu nádherný. Proud jaký měla Sázava nám nedal, a zkusili jsme si jaký je na něm traverz a jaká je jeho rychlost. Těch sto metrů co jsme na Sázavě popojeli dolů, jsme bez hrábnutím pádlem sjeli snad za tři, čtyři sekundy. Voda měli opravdu sílu, která byla cítit. Sjetí Konopišťského potoka nám trvalo 2 hodiny.

Cestu zpátky jsme schválně nevolili nejkratší a kromě zastávek na oběd a v cukrárně, jsme se vydali ještě na prohlídku jezů spodní Sázavy. Chtěli jsme si je prohlédnout za povodně. Zvláště Káňov byl impozantní. Proud pohrávající si s kládou jako se sirkou dával tušit sílu.

Pokud zase někdy bude na Konopišťáku voda, opravdu ho doporučuji. Není to sice adrenalin, ale rozhodně běžné kajakáře nezklame. Vodu na vodočtu na internetu nezjistíte, protože tam není. Je tam však vodočet Vlašimské Blanice a Mastnému. Pokud tyto toky jsou výrazně sjízdné, můžete doufat i ve sjízdnost Konopišťského potoka.

Fotky dělala tentokrát řidička Lenka, proto nejsou fotky z nejzajímavější střední pasáže.