Když se před naším odjezdem rozjela neoficiální tipovací hra, dávali všichni žigulíku ještě méně šancí na návrat než mě (a to si ta myšlenka s velbloudem získala překvapivě širokou podporu :o)! Zbylá část naší výpravy mu ale věřila, že se vrátí (i když v mém případě to bylo způsobeno spíš tím, že jsem si neuměla představit, jak daleko vlastně jedeme, jak strašné mohou silnice být a co všechno se může na autě rozbít). Autíčko však předčilo představy i těch nejzarytějších optimistů – po 13.905 kilometrech bylo zpátky doma a po několika hodinách důkladného usilovného úklidu vypadá úplně stejně jako dřív.
Protože doma používáme jiné dopravní prostředky (Zajíc má aut až až a já kvůli ceně benzínu raději přesedlala na kolo) a nějaký pátek se teď v Čechách zdržíme, pro žigulíka nemáme využití a tak se ho teď chystáme prodat. Třeba se i s novým majitelem podívá někam do světa... a nebo třeba bude jen vozit trávu králíkům, kdo ví ;o)!
Zpětně můžu prohlásit, že rozhodnutí jet zrovna žigulíkem bylo jedno z těch šťastnějších. Auto nám otvíralo cestu k lidem i v těch nejméně očekávaných situacích.
V Kazaších probouzela pocit národní hrdosti skutečnost, že jsme se rozhodli jet „ruskou mašinou“, tedy téměř „jejich“ autem. Každý z nich se tvářil tak pyšně jako by nám to auto sestavoval osobně. Zároveň je vždy pobavilo, když se dozvěděli, kolik se s tím autem chystáme ujet. Když jsme je chtěli rozesmát nahlas, řekli jsme jim ještě, kdy bylo auto vyrobeno (pozn. - v roce 1986, tudíž jsem já byla nejmladším členem výpravy). A tak nás policisté nechali pokračovat v cestě, aniž by nám zkontrolovali doklady, ochranáři nás pustili zadarmo na dva dny do národního parku a i na zavřené pumpě jsme dostali vodu.
V chudších regionech a na vesnicích jsou v Kazachstánu žigulíci stále rozšířeným vozidlem, ale ve městech, především v Almatě a Astaně, již byly vystřídány nablýskanými terénními auty luxusních zahraničních značek. Ale i vesničtí kazašští žigulíci, ač v mnohem horším stavu, byly většinou novější typy než ten náš. Tak se nám podařilo ochránit si svoje věci před pozorností zlodějů i úplatkuchtivých policistů. Jak to vyjádřil Zajíc, prostě jsme vypadali jako „strašný socky“.
Kdybychom jeli lepším (tzn. jako dražším a novějším) autem, asi bych trpěla spolu s ním při jízdě na cestách necestách, v závějích prachu a písku, přes nespočetné díry, hrboly a výmoly. Takhle jsme netrpěli provinilým pocitem, že bychom měli radši auto přenášet na zádech nebo ho každé dva dny uklízet a umývat. Většinu terénů žigulík zvládal srovnatelně nebo i lépe než ty nové teréňáky (ale možná to bylo spíš v rukou řidičů). Bavili jsme se tak dvěma provokativními hrami.
Zaprvé – na nějaké cestě o kvalitě tankodromu plné děr a výmolů jsme předjeli terénní auto. Většina řidičů nemohla unést potupu, že je předjel nějaký starý žigulík. A tak se začali snažit zrychlit, aby nás mohli předjet. Nechali jsme je a po chvíli jsme je zase předjeli. Sledovat jejich výrazy bylo někdy docela legrační.
Zadruhé – když někde začalo hrabat terénní auto nebo nedokázalo zdolat krkolomný výjezd z piknikoviště, hned jsme šli zkusit, zda to žigulíkem půjde. Většinou to šlo... jen se Zajíc bál, abychom pak nemuseli ty teréňáky tahat :oD!
Další důležitý poznatek: až někdy budu chtít pašovat deset kilo heroinu nebo kradené korunovační klenoty, rozhodně je budu přes hranice převážet v žigulíku! Když jsme dorazili na ukrajinské hranice a řekli, že jedeme z Kazachstánu, byli jsme ihned automaticky velmi podezřelí a čekala nás prohlídka věcí. Při otevření víka kufru se však na tváři celnice objevil zoufalý výraz a co nejrychleji ho zase zavřela. Uznáváme, že po měsíci v poušti nevypadal zavazadlový prostor příliš reprezentativně, když všechno bylo zašedlé pod vrstvou prachu a písku. Navíc jsme tam měli volně ložené Zajícovi pohorky a v rohu stály opřené jeho fusekle.
Po chvilce přišla druhá, statečnější kolegyně. I ta však nešťastně vykřikla: „Proboha, jak mám tohle prohlížet?“, chvíli situaci obezřetně obhlížela z uctivé vzdálenosti a nakonec také odešla. Ani policejní pes, jež se objevil v zápětí, to nedokázal...
Závěrem se ještě s vámi podělím se seznamem závad, které nás cestou potkali. Žádná z nich nebyla natolik dramatická, aby nás zdržela v dalším postupu, abychom museli vyhledat pomoc v servisu nebo abych si já vůbec povšimla, že se děje něco zvláštního:
Žigulíčku, měli jsme tě ráda! Mít králíky, necháme si tě alespoň na transport sena :o)!
LuckaPředchozí díl - Cesta z Prahy do Volgogradu, další díly v Minulých akcích