Jak jsme se měli v Kazachstánu – část III.
Prach, písek a sůl okolo Aralského moře

Jednou z plánovaných zastávek na naší cestě Kazachstánem, bylo i městečko Aralsk a Aralské moře, tedy spíše to, co z něj zbylo. Dorazili jsme do bezpochyby do jedné z nejzaostalejších oblastí země. Je to místo, kde prudký sluneční žár, rozpálený písek a vítr rozfoukávající po zemi prach a sůl znemožňují jakékoli snahy obyvatel regionu o budování, pěstování nebo lepší život.

Strastiplná cesta pouští. Putování k Aralskému moři byl zážitek sám o sobě. Jestliže do té doby byly cesty v hrozném stavu, tady už se ani o cestách mluvit nedalo. Sledovat násep bývalé silnice jako orientační bod a jet vedle v poušťostepi byla jediná přijatelná alternativa. Také to bylo spojeno s jistými nevýhodami – jakmile jsme trochu zpomalili, zvířená mračna prachu nás dohnala, předehnala a zasypala. Prach byl úplně všude – vevnitř v autě, vevnitř v kufru, vevnitř v krosnách... takhle nějak si představuji, že muselo vypadat okolí Pompejí po výbuchu Vesuvu! Do prachu na palubní desce i na haubně jsme si zvykli psát poznámky a kreslit obrázky (např. rok výroby žigulíka, když se nás někdo zeptal). Pak se naskytla jedinečná příležitost lépe se seznámit s pouští v poledním žáru – to když se nám žigulík zahrabal do písku. Běhali jsme kolem něj a Zajíc vymýšlel, jak bychom ho mohli vyprostit. Natahali jsme spousty kamení. Muselo jich být tuny. Pak i nějaký štěrk. Pečlivě naskládali pod kola. Hrabali jsme. Tlačili ze všech sil. Ale všechno to úsilí bylo marné, žigulík seděl na břiše a ani se nehnul! Potřebovali jsme odvážlivce se silným terénním autem, který by nás vytáhl. Více než hodinu jsme stáli u silnice na prudkém slunci než kolem jelo první auto. Co byste také chtěli, v poušti... Řidič byl strašně obětavý a asi i trochu lehkomyslný, takže to chvilku vypadalo, že už jsou v písku uvězněná auta dvě. Ale nakonec se přeci jen povedlo žigulíka vysvobodit!

Večer jsme mohli podobnou laskavost prokázat zapadlému Kazachovi. Nepřekvapilo nás, že neměl ani lopatku ani lano ani jakékoli vybavení na boj s pískem. Jen manželku s tchýní, které se usilovně snažily auto vyhrabat rukama. Jako bludička nás neustále lákal do hlubokého písku, abychom ho mohli lépe vytáhnout. Jedna podobná zkušenost nám ale bohatě stačila a tak jsme odmítli opustit zpevněnou cestu. A i tak se Zajícovi podařilo jeho auto vyprostit. Za odměnu nám prozradil, kudy se jede do Aralsku – značení na silnicích chybělo a naše mapa byla s ohledem na své měřítko naprosto nepoužitelná.

Doporučená cesta byly dvě vyjeté koleje v písku, vysypané většími kamínky. Pochybovali jsme, že jedeme správně, ale nepotkali jsme jediné auto, abychom se mohli ujistit. Obzvláště když padla noc, vypadala cesta i poušť zlověstně. Báli jsme se, že když zapadneme, bude trvat mnohem déle, než pojede kolem někdo ochotný nás osvobodit. Raději jsme tedy zastavili a přespali tam. Ráno jsme se rozhodli vrátit se zpátky do města, kterým
jsme projížděli včera večer, a vydat se do Aralsku po hlavní červené silnici, i když to představovalo asi 120 km zajížďku.

Benzín? Není! V okolí Aralsku se objevili problémy s tankováním. Síť benzínek byla hodně nerovnoměrná – tzn. v jednom městě deset pump skoro vedle sebe a pak následujících třista kilometrů ani jediná. Žigulík měl poměrně malou nádrž, takže jsme měli dojezd zhruba 400 km. Vždycky jsme upřeně sledovali tachometr a výhružně svítící hladové oko a v duchu škemrali:“ No tak pojeď! Vydrž! Ještě aspoň dvacet, třicet kiláků, no tak...“. A stejně upřeně jsme sledovali i silnici před námi a pro změnu si říkali:“Bude tam benzínka! Hned tady za kopcem, určitě už budeme u nějakého města...“. Když jsme dorazili k vytoužené benzínce, zjistili jsme, že: 1/ mají zavřeno 2/ nepracují, protože se zrovna něco rozbilo 3/ nemají benzín 4/ benzín mají, ale pouze na přídělové lístky (talony). Nechápu, jak je možné, že v zemi, která patří mezi největší světové těžaře ropy, musejí mít benzín na příděl. Jasně že v autoritářském režimu prezidenta Nazarbaeva je možné všechno, ale skutečně se dá vyvézt všechna ropa do Ruska a Číny bez ohledu na zájmy obyvatel vlastní země...? Zjistili jsme, že když si vybereme úplně nejstarší hliněnou boudu a spokojíme se s osmdesátkou (o patnáct oktanových čísel víc nebo míň, to přece nemůže být rozdíl :-)!), úspěšně natankujeme. Když ale stejnou oblastí projížděl pár dní po nás Honza se Zuzkou, benzín došel i na těchto pravěkých pumpách a jim nezbylo, než využít černého trhu.

Ekologická katastrofa Aralského moře. Ještě před půl stoletím bylo Aralské moře čtvrtým největší jezerem na světě a obyvatelé přístavního města Aralsk se živili rybolovem. Že břehy jezera byly zelené a klimatické podmínky oblasti mnohem příznivější, si člověk jen nesmírně těžko představí. Pak se objevil Sovětský svaz, který ideologii a megalomanské projekty nadřadil vysoko nad životy svých obyvatel a jejich životní podmínky. Chruščov a jeho soudruzi rozhodli, že v aridních stepích a pouštích střední Asie budou pěstovat bílé zlato, bavlnu. Pole s bavlnou byla zavlažována vodou z Amudarji a Syrdanji, které ústí do Aralského moře. Šílení sovětští plánovači dokonce zamýšleli přivést do této oblasti zavlažovacími kanály ještě vodu ze sibiřských veletoků! Nápad vést vodu přes půlku kontinentu jen proto, aby se ukázalo, že nic není nemožné, mě svou bizarností fascinuje.

Bohužel to není jediná šílenost oné doby... Ještě horší je, že k vyschnutí Aralského moře nedošlo chybou v plánech Sovětského svazu – ba právě naopak! Oni s tím počítali! A bylo jim to úplně jedno! Vždyť co také znamená jedno jezero ve srovnání s bavlnou...? Aralské moře tedy začalo postupně vysychat a v roce 1987 došlo k jeho rozdělení na severní a jižní část. Aralsk, kdysi přístavní město, se ocitlo 100 kilometrů daleko od břehu Aralského moře.

V jezeře rapidně vzrostla salinita, což nemohla přežít zvířata a rostliny, které v něm žili. Lidé z Aralsku tak přišli o svůj jediný způsob obživy. Ale vysychání Aralského jezera není považováno za globální ekologickou katastrofu jen proto, že pár rybářských vesnic nemá kde chytat ryby. Okolí Aralsku se změnilo na nehostinnou poušť, sůl a jedovaté pesticidy jsou všude – ve vodě, v půdě a ve vzduchu. Ročně se prý z tohoto místa dostane do atmosféry přes 100 milionů tun slaného toxického prachu. A tento prach usedá na vrcholky ledovců v Himalájích a způsobuje jejich tání. Stejně tak byl nalezen i v peří antarktických tučňáků a v lesích v Norsku. Kvalita života obyvatel Aralské oblasti dramaticky poklesla, potýkají se s problémy s nedostatkem pitné vody a všude přítomnou solí a nemocemi s tím spojenými – žloutenkou, tyfem, tuberkulózou, rakovinou hrtanu apod.

Naděje se vrací do Aralu! V roce 2005 postavil Kazachstán ve spolupráci se Světovou banku přehradní hráz Kokaral, která by měla představovat záchranu pro severní část Aralského moře. Hráz zabraňuje odtoku vody ze severní části jezera do jižní a tak hladina Aralského moře zase pozvolna stoupá. V současné době je město Aralsk asi 25 kilometrů daleko od břehu jezera a obyvatelé města věří, že jezero se jednoho dne do města vrátí. Větší jižní část Aralského moře je však tímto opatřením odsouzena k rychlejšímu zániku. Odhaduje se, že zanedlouho se jižní část jezera rozdělí na východní a západní část. Západní část po čase vyschne úplně, zatímco z východní části se stanou tři menší jezera napájená Amudarjou.

V současné době je na tom tedy hůř Uzbekistán, na jehož území vysychající jižní část jezera leží. Navíc se uprostřed Aralského moře se nacházel Ostrov znovuzrození (Vozrozhdeniya), na němž Sovětský svaz , právě pro jeho odlehlost, testoval biologické zbraně jako třeba antrax, mor nebo cholera. Vysychání Aralského jezera způsobilo, že toto místo už není ani ostrov, ani odlehlý – stal se součástí pevniny. A asi už ani nikoho nepřekvapí, že Rusové nepovažovali za důležité Uzbekistán informovat o tom, co všechno se na ostrově testovalo a co se třeba tak úplně nepovedlo... :o(. Teď snad ale už Uzbekistán ve spolupráci s USA pracuje na zneškodnění těchto vražených bakterií.

Ale ten Aralsk není zas tak strašnej! Na mě osobně městečko Aralsk působilo zaostale a chudě, ale rozhodně ne o moc depresivněji, než všechny kazašské vesnice, kde mají na cestách místo asfaltu udupaný prach, domky z hlíny a vodu jen u studny na návsi. Aralsk se svým smutným příběhem proslavil natolik, že teď tam jde spousty peněz od mezinárodního společenství i neziskových organizací, a nemají se tedy zas tak špatně. Zašli jsme se podívat do přístavu na rybářské lodě, které na břehu pomalu reznou a chátrají. Zajíc využil toho, že jedna z nich měla o bok opřený žebříček, a než jsme se vzpamatovala, už na mě mával seshora z paluby. Než jsem si stihla rozmyslet, jestli lezu taky, vynořil se odněkud přátelský
stařík v montérkách a vylezl na palubu se Zajícem. Z vlastní iniciativy se tak stal naším hrdým průvodcem po lodi. Vysvětlil nám, že pracuje na této lodi a že ji předělávají na muzeum. Pak nám ukázal všechny prostory a předváděl nám, kde budou provedené jaké úpravy. Protože drmolil jen rusky, moc jsme mu nerozuměli a hodně věcí jsme si museli domyslet, ale i tak to bylo milé. Poděkovali jsme mu, rozloučili jsme se a vydali se směrem
k přehradě Kokaral. Rozhodli jsme se, že nás totiž více zajímá nadějná budoucnost Aralského moře než jeho ponurá minulost a vypustili jsme hřbitov lodí v Zhalanghashi (místní nám řekli, že bez terénní čtyřkolky tam nemáme šanci dojet a doma nám Honza se Zuzkou tohle tvrzení potvrdili).

Kokaralská hráz. Přestože jsme k přehradě jeli po cestě, kterou naše mapa ani neznala, paradoxně nás čekalo několik desítek nového hladkého asfaltu, asi tak pětkrát lepšího než mají ve městě. Z ničeho nic ale asfalt vystřídala šílená roleta (do té doby jsem opravdu neměla asi pořádně představu, jak to vypadá!) a náš žigulíček vydával tak děsivé zvuky, že jsem myslela, že ho za chvíli nameteme na lopatku a půjdeme dále pěšky! Když mu upadl vejfuk, brali jsme to jako znamení, že je na čase se utábořit :o)! I když břehy Aralského moře byly ještě v nedohlednu, všude ve vzduchu bylo velké množství soli, které štípalo do očí, na kůži, všude... Když jsme druhého dne dorazili po dlouhé cestě k přehradě, nejprve nás překvapilo, že tam vůbec nic není. Vlastně ani ta přehrada. Byla to jen nízká zeď, která spíše připomínala hráz venkovského rybníka než dílo postavené společnými silami několika organizací, jež má zachránit Aralské jezero. V Aralském moři jsme si vykoupali nohy a já jsem si nasbírala
několik mušliček na památku. Hodně nás pobavil betonový čtvereček na pláži o rozměrech tak 2 x 2 metry. V průvodci jsme se dozvěděli, že je to helioport vybudovaný u příležitosti návštěvy prezidenta v roce 2005. Nemohli si asi dovolit ani natřásat svého prezidenta dlouhé hodiny po té mizerné cestě, ani postavit nějakou silnici, tak to vyřešili takto.

U přehrady jsme se zdrželi jen krátce, protože už jsme vážně chtěli pryč z této depresivní slané pouště...

Lucka

A ke čtení - k problematice následků vysychání Aralského moře na ekosystém skvělý článek na Lidé a země zde a k testování biologických zbraní na Ostrově znovuzrození (anglicky).

Fotoalbum na Rajčeti

Předchozí díl - Když v srpnu napadne sníh ... aneb hory Tian-Shanu, další díly v Minulých akcích

Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz