Jak jsme se měli v Kazachstánu – část III.
Když v srpnu napadne sníh ... aneb hory Tian-Shanu

Nejvyšší a nejkrásnější hory Kazachstánu se tyčí nad bývalým hlavním městem, Almatou. Nehostinné vrcholky hor a ledovců severního Tian-Shanu tak představují přirozenou hranici mezi Kazachstánem a Kyrgyzstánem.

Cesta probíhala doposud natolik hladce, že jsme se mohli v národních parcích okolo Almaty zdržet bezmála týden. Překonali jsme problémy s počasím (jakmile jsme se přiblížili k Almatě, zjistili jsme, že i v Kazachstánu někdy prší...co prší, leje jako z konve! Po třech dnech se pravděpodobně nahoře rozhodli odložit potopu světa na jindy a na obloze se opět objevilo slunce), plánováním výletu (trvalo chvíli než jsme se smířili s tím, že turistické mapy hor prostě neexistují. Stejně tak neexistuje turistické značení. Neexistují ani turistické stezky. S nadsázkou se dá prohlásit, že v této oblasti neexistují v horách ani sami turisté :-)! Samotní Kazaši totiž nikam pěšky nechodí, pokud to není nezbytně nutné. Do přírody vyjíždí terénními auty. Pak si vedle auta položí deku, vyndají piknikový koš a po příjemně prozevlovaném dni se autem vrací zpět. Ve specializovaném knihkupectví jsme přesto pár map našli. Po jejich prozkoumání jsem došla k závěru, že horami se v dobách sovětského svazu musela prohnat ruská kartografická výprava, jejíž členi pak doma po paměti vyhotovili několik náčrtků. Této teorii odpovídá použitá azbuka a ruština, místo vydání Moskva roku 1987 a naprostá nepřesnost, co se týče orientačních bodů i měřítka. Leda by se za poslední dvě desetiletí zcela změnily tvary horských hřebenů. Kdybychom ale nešli podle plánku staženého z internetu a měli tak nějaký odhad vzdáleností a převýšení, nikdy by jsme neušli to, co jsme zvládli onoho dne!) a zažívacími problémy (větší část noci před výletem jsem strávila venku opřená o strom a v duchu proklínala jídlo z tržiště) a vyrazili do hor!

Ráno jsme byli vzhůru tak brzy, že v Čechách bych byla JEŠTĚ vzhůru (v 6 hodin místního času, tj. ve dvě ráno SEČ). Město ještě spalo, tak jsme se vyhnuli rušné a nepřehledné dopravní situaci. Vjeli jsme do Národního parku Ile Alatou (hlídač usoudil, že zasloužíme slevu a platili jsme jen 500 tenge – tj. cca 60,-Kč) a vyjeli k druhé hydroelektrárně. Řídili jsme se pokyny průvodce a dopravní značky a dále jsme pokračovali pěšky. Cesta měla být sjízdná výlučně pro terénní čtyřkolky. Stoupali jsme serpentinami vzhůru po hladké asfaltové silnici a auta, jež nás předjížděla, byla důkazem, že jsme jediní, kdo věří v nesjízdnost cesty. Naštěstí se mi podařilo jedno z aut stopnout. Řidič rozhodně nebyl typický Kazach, protože mluvil perfektně anglicky a po horách běhal jako kamzík. Měli jsme štěstí – vyvezl nás mnohem výš než jsme doufali, plánovali a kam bychom se kdy dostali žigulíčkem. Vysadil nás nad astronomickou observatoří a doporučil nám, ať seběhneme dolů k Velkému almatinskému jezeru. Když jsem mu sdělila, že se chystáme naopak vzhůru do průsmyků, vrhl na mě poněkud nedůvěřivý pohled a popřál nám hodně štěstí.

Asfalt na cestě nahradila silná vrstva rozježděného bláta a voda z tajícího sněhu. Po této cestě jsme došli k Observatoři umístěné v průsmyku Jusali-Kezen ve výši 3.340 m.n.m. Nahoře v průsmyku stál bagr a kolem něj se koulovala partička kazašských dělníků. Dělníci na nás koukali dost vyjeveně, pravděpodobně se na svém pracovišti nikdy nesetkali s turisty. Zajíc s jedním z předáků česko-rusky-pantomimicky konzultovat, kudy máme pokračovat v cestě. Cesta se totiž záhadně ztratila. Na našem plánku vypadalo vše jasně – vystoupáme ještě pár set metrů do Alagarského průsmyku (3.600 m.n.m), seběhneme zpátky k Velkému Almatinskému jezeru a pak se uvidí, co s volným odpolednem :o)! Nakonec jsme tuto trasu skutečně zvládli s vypětím všech psychických i fyzických sil po 13 hodinách pochodu...

Z konverzace s dělníkem vyplynulo, že si musíme dát pozor, abychom náhodou nepřeběhli až ke kyrgyzským sousedům. Nemusel nám to ani zdůrazňovat, ani my jsme nechtěli spoléhat na pochopení kyrgyzských pohraničníků a deportaci jsme také nepotřebovali zažít za každou cenu. Dále nás ujistil, že cesty v horách jsou. Posmutněle dodal, že nyní jsou bohužel skryté pod několika desítkami centimetrů sněhu a proto je nemáme šanci najít. Mávl rukou vzhůru směrem k jednomu hřebeni a vyzval nás, ať se vydáme „okolo gory“, že snad dříve nebo později na cestu narazíme.

Pozor, důležitý poznatek: Pokud se někdy ocitnete ztraceni v kazašských horách, nikdy neočekávejte radu od Kazacha! Na vlastní kůži vyzkoušeno, že 5 z 5 dotázaných Kazachů Vás pošle naprosto blbě!

Stoupali jsme stále výše zasněženou plání. Když jsme obešli kamenný hřeben na úbočí hory, zjistili jsme, že nemůžeme pokračovat ani po vrstevnici, ani dolů. Druhá strana hory byla mnohem skalnatější a prudší. Vracet se nám přišlo zbytečné a tak jsme se vydali jedinou možnou cestou – kolmo vzhůru. Věřili jsme, že z vrcholu by mohla pokračovat cesta přímo do Alagarského průsmyku. Výstup nahoru byl skutečně drsný. Obzvlášť pro lidi, kteří se bojí výšek tak jako třeba já. Hora byla hodně kamenitá a jednotlivé kameny byly skryty pod sněhem. Každý krok připomínal ruskou ruletu – člověk s hrůzou čekal, zda mu zapadne noha do spáry mezi kameny (lepší případ) nebo zda se po došlapu uvolní sníh i kamínky a noha mu sjede přinejmenším o půl metru níž (horší případ) (nejhorší případ by byl sletět až úplně dolů, ale na to jsem raději nemyslela). Zajíc se vydal nahoru napřed, aby obhlédl situaci a zjistil, kudy bude možné pokračovat. A já jsem stoupala za ním. V hlavě jsem měla úplně prázdno, soustředila jsem se vždycky jen na krok, který mě čekal. Našlapovala jsem opatrně, šla jsem ve stopách vyšlapaných od Zajíce, opírala se rukama o kameny a lezla téměř po čtyřech. Sníh mě zábl do prstů u rukou, strašně to bolelo, ale strach byl pořád silnější než bolest. Na posledních metrech zmizely i kameny a všude byl jen sníh, který strašně klouzal. Zajíc se vrátil, abych měla za zády oporu, a občas mi i přidržoval nohy.

Dokázali jsme to! Nahoře byl nádherný výhled na ledovce a zasněžené štíty velehor. Neviděli jsme ale ani cestu dolů, ani průsmyk. Bylo jasné, že nás čeká delší a náročnější cesta než jsme očekávali. Prohlásila jsem, že stejnou cestou se dolů nevracím. Byla by to téměř zaručená sebevražda. Jako rozumná holka jsem chápala, že nahoře zůstat nemůžeme a dolů nějak musíme, ale moje ustrašenější část odmítala udělat jediný krok směrem, odkud jsme přišli. Při odpočinku se Zajícovi povedlo mě přesvědčit, že cesta po druhé straně hřebenu nebude tak prudká a nebezpečná.

Zjistili jsme, že jsme se neúmyslně vydrápali na hřeben vedoucí k nejvyššímu vrcholu v okolí, Mt. Tourist s výškou 3.900 m.n.m. Naši výšku jsme odhadli na nějakých 3.700 m.n.m. a výš už jsme lézt rozhodně netoužili. Napadlo mě, že kazašský dělník u Observatoře porozuměl v Zajícově projevu jen slovu „turist“ a to si vyložil tak, že toužíme vyšplhat na stejnojmenný ledovec o nadmořské výšce bezmála čtyřitisíce metrů.

Pomalu, obezřetně jsme šněrovali horu dolů křížem krážem a při otáčení jsme se pro jistotu drželi za ruce. O tolik mírnější ta stěna totiž rozhodně nebyla. Klesli jsme níž a ze sněhu vykukovaly zelené stonky rostlin. A nad sněhem létali motýli, asi zaskočeni náhlou sněhovou nadílkou uprostřed parného léta. Dále jsme sestupovali korytem horského potoka. Když jsme přeskakovali z jednoho obrovského kamene na další, občas se nějaký z nich uvolnil a kutálel se směrem dolů. Necítila jsem se o moc bezpečněji než když jsme se škrábali nahoru. Celý sestup nám zabral více než hodinu a byl ještě o něco únavnější než výstup nahoru. Už jsem byla se silami téměř u konce, ale ještě jsme za sebou neměli ani polovinu výletu. Řekla jsem proto Zajícovi, že chci pokračovat dále do průsmyku, že to přeci nemůžeme vzdát. Navíc návrat by nebyl o moc pohodlnější.

Mírně jsme stoupali po louce podél potoka. V protisměru jsme minuli šestičlennou turistickou výpravu. Odděloval nás potok, tak jsme s nimi nemluvili. Povšimli jsme si ale, že jsou mnohem lépe vybavení než my (kraťasy, tričko a botasky – existuje snad něco lepšího na vysokohorskou turistiku?). Konečně jsme měla pocit, že nejsme úplně ztracení, že zase trochu víme, kde jsme a kam jdeme. O tento pocit jsem pak přišla při drsném stoupání do Alagarského průsmyku. Od potoka se zdálo, že je to jen kousíček. Pak jsme vždycky vylezli na hranu a zjistili jsme, že kopec pokračuje – a tak pořád dokola. Po dosažení asi patnáctého „falešného vrcholu“ jsem už propadala pesimismu. Měla jsem pocit, že neujdu více než tři kroky a zároveň mi zbývaly minimálně tři hodiny chůze. Být to v Krkonoších, existuje pět zkratek, dvě cesty zpět a čtyři zastávky autobusu v okolí. Tady to bylo něco jiného a mě nezbývalo, než překonat promáčené boty, lezavou zimu, hustou mlhu, občasný déšť a šílenou únavu a dojít zpátky do civilizace.

Nahoře v Alagarském průsmyku jsme ve sněhu objevili několikery stopy – jedny patřili medvědovi nebo nějaké větší šelmě, ale druhé určitě člověku (nebo medvědovi v goretexových pohorkách). Brali jsme to jako potvrzení skutečnosti, že jsme skutečně ve správném údolí a že po několika hodinách klesání nás čeká Velké almatinské jezero. Opět jsme si museli samy vybírat vlastní cestu. Několikrát jsme se museli kousek vrátit, neboť jsme se objevili nad strží, jež nešla překonat nebo uprostřed trnitých keřů.

Poslední zkoušku odvahy představoval přechod horského potoka. Od druhého břehu nás oddělovala masa ledové prudce tekoucí vody z hor. Brodit nebo přeskakovat přes kameny bylo vyloučeno. Ale byla tam „lávka“! Mezi dvěma břehy ležel starý velký kovový „žebřík“, jednotlivé šprucle s rozestupem víc než metr. Kolmo přes šprucle ležela dvě dřevená ztrouchnivělá prkna a místo zábradlíčka měl oporu rukám poskytovat tenký drát. Pomníčky na druhém břehu museli patřit těm, kteří přechod přes tuhle „lávku“ nedali... , což mě příliš neuklidňovalo. Zajíc lávku hravě překonal a povzbuzoval mě z druhé strany s foťákem v ruce. Než jsem mu stihla předvést nějaké akrobatické kreace na laně, foťák radši zahodil a šel mi poskytnout záchranu. Oba jsme se tak dostali živí a zdraví na druhý břeh.

Když jsme došli k břehům jezera, padal akorát soumrak. Pohled na jezero byl úchvatný. Kdybych byla romantickým básníkem, rozhodně bych se vyřádila na barvitějším a rozsáhlejším popisu. K autu nám ještě zbývalo 8 kilometrů po silnici a zanedlouho byl impresionistický soumrak nahrazen romantickým úplňkem. Měsíc byl tak obrovský, že se zdálo, že snad plave přímo v jezeře. A my dva, jak Jeníček a Mařenkou, jsme cupitali lesem a tmou směrem k domovu. Náš plán stopnout si auto ztroskotal na zoufalém nedostatku aut. A když už někdo jel, evidentně se bál stavět za temné noci stopařům. Když nás poslední tři kilometry popovezl mladý Kazach, přišlo mi to jak zázrak.

K autu jsme dorazili v půl desáté večer, po třinácti hodinách chůze. Po rychlé večeři jsme zalezli do spacáků a usnuli zaslouženým spánkem. Před usnutím mi ještě Zajíc řekl, jak moc se mu výlet líbil a že je hlavně rád, že jsem ho takhle naplánovala já. Že kdyby s tak náročnou trasou přišel on, remcala bych po prvních patnácti minutách a půlce cesty bych ho přizabila... A ráno jsem ke svému překvapení zjistila, že mě nikdo nebudí se svítáním, že nádobí od večeře se zázračně umylo a že i snídaně za mnou dorazila až do spacáku...

Lucka

P.S.- Pokud můj popis vyvolává dojem, že šlo jen „o přežití“, není to pravda. Byl to jeden z náročnějších výletů, co jsem v životě zatím podnikla, ale bez pochyby i jeden z nejkrásnějších. Nikdy předtím jsem nebyla tak vysoko v horách, v blízkosti ledovců a tak nepatrná mezi vysokými horskými štíty. Příroda byla krásná tím, jaká byla – divoká a bez lidí.

Fotoalbum na Facebooku

Předchozí díl - Kazachstán, další díly v Minulých akcích

Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz