Na zahradě loděnice SK Zlíchov se asi nikdy nebude pást slibovaný velbloud. Přesto (nebo i právě proto) si myslím, že se nám výprava do Kazachstánu vydařila.
Pozornost a údiv vzbuzují především následující skutečnosti:
1) že jsem se vrátila já a nepřijel velbloud
2) že jsem se vrátila já i Zajíc, tudíž jsme se nikde nepozabíjeli
3) že jsem se já i Zajíc vrátili v pořádku, tudíž nás nikde nikdo nezabil, neznásilnil ani
nezavřel
4) že jsme se vrátili autem, tudíž že se žigulík nikde cestou neobrátil ve šrot
5) že i žigulík ujel bez podstatnějších závad bezmála 14.000 kilometrů
6) že jsme nejen stihli všechno podle plánu, ale zvládli i spousta věcí navíc, včetně výletu po
Nízkých Tatrách a pádlování na Čerťácích
7) že v státě plném zkorumpovaných policistů jsme na úplatcích zaplatili jen 112,-Kč
8) že žigulík měl skoro větší spotřebu oleje než benzínu! Spotřeba 7,25 litrů na 100 kilometrů
je hodně málo
9) že výškový rozdíl mezi nejnižším místem výpravy (- 22 m.n.m. u Kaspického moře) a
nejvyšším bodem (3.700 m.n.m. úbočí Mt.Tourist v Tian-Šanu) činil skoro čtyři kilometry!
10) že se nám tam opravdu líbilo!
Při shledání se sprchou, televizí, internetem či postelí jsme utrpěli pouze mírný kulturní šok, měsíc přeci jen není tak dlouhá doba. Vydrbali jsme z kůže zadřený prach kazašských stepí, shodili ze sebe cestovatelské hadry a začlenili se zpátky do pracovního procesu. Úklid žigulíčka byl o něco náročnější, ale i ten je již dokonale zbaven prachu cest a vypadá opět jako zánovní leštěnka. Musí, bude se prodávat, tak aby potencionálního majitele okouzlil.
Teď bych se s vámi ráda podělila o naše zážitky z cest, a to prostřednictvím fotek a článků. Skoro lituji, že těch zážitků není o něco méně, protože vůbec nevím, kde začít... Tak asi úplně od začátku, jak mi poradil brácha...
Po několikaměsíčních přípravách jsme se sešli v úterý 26. července navečer v loděnici. Nakládání aut na autovlak na Hlavním nádraží začínalo v osm hodin večer, tak jsme zbylý čas využili ke cvičné hádce. Důvodem byla látková taška o hmotnosti pár desítek gramů. Diskutovali jsme nad jejím využitím na výpravě a o tom, zda se skutečně jedná o zbytečný krám. Asi bych i vyhrála, kdyby Zajíc náhle neobjevil na zadním okně mojí plyšovou žirafu a já nedostala tvrdé ultimátum. Žirafa tak směla pokračovat s námi, zatímco taška zůstala v loděnici.
Na nádraží nás přišel vyprovodit Honza se Zubínou, motorkářská sekce kazachstánské výpravy, kterým zbývalo do odjezdu ještě pár dní. Nakládání auta do vlaku proběhlo hladce, jen jsme předtím museli podepsat papír, že je naše auto potlučené a poškozené ze všech světových stran (myslím, že zřízenec byl k našemu žigulíčkovi příliš kritický, a to sám taky nebyl žádný krasavec :o). Na nádraží jsme potkali ještě další motorkáře, jedoucí podobným směrem. Jeden z nich nás ujistil, že normální auto jede do Almaty tři týdny. Naštěstí se ukázalo, že my rozhodně nejsme normální auto a stihli jsme to za necelé dva týdny.
Že naše výprava by mohla být drsnější než víkendový výlet v Českém ráji mi došlo, když mě mamka na cestu vybavila hromadou smažených řízků a pečeným kuřetem. Něco takového se mi totiž v posledních patnácti letech nestalo.
Naše lůžkové kupé připomínalo japonský bonsaj. Líbilo se mi, kolik věcí a nábytku se dá nacpat do tak stísněného prostoru. A byla jsem ráda, že tam nemáme nacpaného ještě třetího cestujícího, protože ten by musel sedět leda u stropu v přihrádce na zavazadla. Zatímco jsme spali, vlak nás dovezl skoro na konec Slovenska, do Košic. Druhého dne v osm ráno jsme vyráželi z košického nádraží směrem k Malému Brezniji, kde jsme chtěli překročit hranice na Ukrajinu.
Před odjezdem jsem byla vystavena intenzivnímu strašení ze strany svých kamarádů, abych si pořádně uvědomila, do čeho to vlastně jdu (jedu). Jedno z oblíbených témat byl i „přechod hranic na východ“. Slibovaná korupce, zdlouhavé byrokratické procedury, buzerace, dlouhé čekání i prohlídky tub se zubní pastou se z neznámého důvodu nekonaly a po 45 minutách jsme se ocitli na Ukrajině. Asi nám pomohlo, že naší cestu považovali celníci za šílenou a vybrané vozidlo ještě za šílenější. Proceduru nám zpestřilo pantomimické vyjádření, k čemu jsou dobré jednotlivé léky v lékárně (jen pro pobavení – zkuste si předvést třeba alergickou reakci nebo cestovatelský průjem) a služební pejsánek k vyhledávání drog, který překvapil jednak svými kapesními rozměry, tak i větší vášní pro aport kamínků než pro práci.
Přejezd ukrajinských Karpat byl dobrou průpravou pro řízení v Kazachstánu. Postupně jsme si zvykli na cesty, kde je více děr než asfaltu a kde se v případě nutnosti jezdí v protisměru nebo po krajnici. Styl řízení nám ze začátku připadá dost divokej, ale není těžké přizpůsobit se a také řídit jako prase. Vždycky jsem si myslela, že mizící auta ze západu se záhadně objevují na Ukrajině (a v jiných východních zemích). Tady to ale asi neplatí, vozový park vypadá, že pamatuje snad ještě potopu světa. Největším hitem je náklaďák se zlomeným rámem, jemuž zadek odjížděl neustále mimo silnici.
V noci zkoušíme lůžkovou úpravu žigulíka. Ukáže se, že Zajíc považoval za jeden z nejdůležitějších předmětů pro přežití ve stepi pyžamo! Když Zajíc zjistí, že ležíme hlavou z kopce, vylézá ve svém nočním úboru ven a posunuje auto. Já sedím uvnitř a mám za úkol zatáhnout ruční brzdu vždy, když k tomu dostanu pokyn. Po několika pokusech je spokojen. A já se ráno nestačím divit, kolik jsme takhle v noci ujeli metrů.
Život na Ukrajině musí být těžký. A snad ještě horší než pro lidi je pro pejsky. I živí vypadají jako anatomická pomůcka, kdy z nich trčí jednotlivá žebra. Víc jich ale vidíme placatých uprostřed silnice i na krajnicích. Raději spím, protože se na to prostě nemůžu dívat. Psi mám totiž ráda a nesnáším pohled na cokoli mrtvého.
Jedno obědové místo vybíráme pod stromy u špinavého blátivého potůčku. Jediný stín v okolí si pro svou siestu vybral i obrovský had, dlouhý bezmála dva metry a tlustší než ruka od ramene dolů. Naše přítomnost ho sice vyplašila, ale skutečnost, že nás od něj neoddělují skleněné stěny terária nebo mříže, mě fakt znervózňuje.
V pátek přecházíme hranice do Ruska. Tady už se procedury blíží tomu, čím nás strašili. Shrnout se to dá asi tak, že pokud člověk neumí rusky, udělá nejlépe, pokud se Rusku vyhne obloukem. Po této zkušenosti udělám vše proto, abych se podle toho příště zařídila. Požádat celníky, aby nám své pokyny přeložili do angličtiny, je obdobně riskantní jako mávat rudým hadrem před býkem. Když však ani s pomocí mladého ruského řidiče nedokážeme vyplnit celní deklaraci v ruštině, celník se sice zatváří zhnuseně, ale někde vydoluje i anglickou verzi formuláře. Po dlouhém čekání jsme přeci jen v Rusku.
Byli jsme zvědaví na východní náhražku Sochy svobody, sochu Matka vlast volá ve Volgogradu. Jde o největší sochu ženské postavy na světě, měří asi 85 metrů a je vidět i z letadla. Proto jsme byli zaskočeni, jak těžko se nám Mamajevův pahorek se sochou Matky vlasti ve městě hledal. Člověk by nevěřil, že se tak obrovská socha skryje i za pitomým panelákem. Nakonec jsme to ale dokázali a našli jsme i perfektní místo k zaparkování. Šplhali jsme na pahorek, který byl za druhé světové války dějištěm bitvy u Stalingradu, prý nejtěžší bitvy v historii válek (což tvrdí sami Rusové, tak je asi nutné to brát trochu s rezervou). Rusové nemohli připustit, aby město nesoucí jméno jejich vůdce padlo. Namísto toho tam tedy padlo tolik tisíc vojáků, že zem byla do hloubky jednoho metru nasáklá jejich krví. Památku padlých vojáků Rusové uctili vybudováním obrovského komplexu právě na Mamajevově pahorku. Představte si mauzoleum na Vítkově, akorát několikanásobně větší. Přidejte obrovské sochy hrdinů s ostře řezanými rysy, věčný oheň, čestnou stáž a na samém vrcholu ruskou verzi Sochy svobody. Silně se tím apeluje na národní hrdost a hrdinství. Jediné, co ty obrovské kamenné bloky postrádají, je nějaká lidskost. Měla jsem pocit, že památník do nebe volá o tom, jak jsou ruští vojáci stateční a úžasní. Ale že si nikdo neuvědomuje, že ta úžasná armáda byla tvořena jednotlivými lidmi a že tito lidé jsou mrtví.
Volgogradu jsme přidělili přízvisko „město svateb“. Zhruba u desáté svatby jsme to přestali počítat a rozjeli jsme soutěž, kdo si jako první všimne dalšího svatebního průvodu. Odhaduji však, že jsme viděli více než padesát svateb. Zajíc tvrdil, že nechápe, proč se vůbec berou. Já jsem zas nechápala, kde se proboha berou. Ukázalo se totiž, že nejoblíbenějším místem pro svatbu je Mamajevův pahorek. Sice nemám ještě zdaleka jasno v místě konání své vysněné svatby, ale rozhodně bych nevolila obrovský hřbitov nebo mauzoleum.
Abychom nevypadali podezřele ve všeobecném svatebním nadšení, už od Ruska jsme také tvrdili, že jsem Zajícova žena. Při setkání s jakýmkoli domorodcem totiž bylo pořadí jeho otázek následující: 1. Odkud jste? 2. Lucka je tvoje žena? (se mnou se totiž málokdo bavil, všichni oslovovali jen Zajíce. Nebylo to dáno mým strašným účesem, ale tím, že v Kazachstánu byli převážně muslimové) 3. Kde jste byli? 4. Kam jedete? 5. A proč tu vlastně jste? Následně Zajíc získal takový cvik, že na tyto otázky odpovídal každému ještě předtím, než se dotyčný stačil vůbec zeptat. Nikdy nás však nenapadlo zkusit odpovědět protiotázkou a vyzvídat podobně na tazatelích.
Příští článek bude o tom, jak jsme se dostali do Kazachstánu a do Asie, setkali se poprvé s žádostí o úplatky, co všechno jsme museli podniknout, aby nás zaregistrovali k pobytu v zemi a o dalších zážitcích. Těšte se!
LuckaPředchozí díl - O žigulíkovi, další díly v Minulých akcích