17. 11. 2006 - Jak oslavit 17. listopad

V práci fofruju. Termín projektu se nezadržitelně blíží. Ruce ale také svrbí a pádlo by to chtělo. Jasné je, že eskymáci mohou být jen hodně slabou náplastí. Koukám na pokec ačkoliv jiný server ukazuje na první pohled, že sucho je všude. Ríša je ale jiného názoru a snaží se dát dohromady nějakou akcičku. To by mě zajímalo kde. No nic dám mu vědět můj zájem kdyby náhodou přeci jen něco vyšlo. Vrhám se do další práce, protože na vodu fakt teď čas nemá. Situace se vyvíjí a padá i jméno Kamenice. Ještě jsem na ní nebyl, a tak by zajímavá byla. Vždy jsem jen slýchal, že je krásná obtížná. Večer přichází rozhodnutí sraz v 7 ráno, jede se na Divokou Orlici. Váhám. Večer jdu na Brutus, a že by se mi po něm chtělo vstávat někdy před šestou. Volám Ríšovi zda to bude opravdu ta Orlice. Dovídám se změnu plánu - Kamenice. Je jasný, že musím vše zkombinovat tak, abych jel.

Do loděnice dorážím první, vařím čaj, potkávám Zajíce se seakajaky jedoucího do Budějovic. Za chvíly už vyráží i naše půl skupina, zbytek potkáváme na Proseku. Za 2 hoďky jsme na břehu Kamenice. Překvapuje mě, nevypadá vůbec náročně, je mi ale jasný, že očistec na sebe nedá dlouho čekat. Po chvíli už vjíždíme do nádherného kaňonu. Peřejky v něm jsou krásné, sem tam nějaký ten váleček. Jsem ještě nerozjetý. Docela si libuju, že jsem si vzal nosnější ze svých dvou lodí. Úsek je opravdu pěkný. Občas průjezd úzkým místem, občas hupík do valečku. Včera mě Martin Svoboda varoval před padlými stromy u části zvoucí se Okýnka. Při příjezdu ke stromům už první partička vynáší lodě z vody a přenáší. Koukám zhora, těhle 50 metrů vodou opravdu nejde. Za chvíli sedím opět v lodi. Před námi pokračují zase krásné peřejky jako nahoře. Docela se mi daří jet dobrou stopu. Teď prý přichází Prádelna. Slyším nejdřív přednášku o tom kudy jet. Trošku se během jízdy ztrácím v tom kde vlastně právě jsem. Jo tohle bude asi ten kámen uprostřed. Mělo se jet zprava? Jo myslím že jo. Nakonec se dostávám do nějaké laguny. Ptám se zda jsem již za prádelnou. Potěšuje mě, že ano. Stejně jako nahoře opět pokračují peřejky, abychom neusnuli na vavřínech. Stále nás udržují v provozní teplotě až přijíždíme k místu o němž se až večer dovídám, že se jmenuje Navarovská soutěska. Vypadá opravdu pěkně. Odfláknout to asi nepůjde. Jako vždycky zapomínám trochu srovnat náklon pod malým sešupem, a dole už jdu pod vodu. Ještě dva dny si v hlavě přehrávám, kde se stala chybka. Zkouším zvedat, nedaří se. Srovnávám a znova. Hm zase nic. Tahám za špricnu a jdu ven. No a krysička je na světě. Nejsem jediný. Po vylití vody pokračujeme dále. Na chvilku se kaňon rozestoupí, ale pak opět pokračuje. Opět příjemné peřejky nás nenechávající spát. Nejsou sice nějak výjimečně obtížné, ale číst si při nich časák už opravdu nejde. Opět zastavujeme, a jsme u místa jménem tobogán. Nějak se mi do něj nechce, opět nejsem jediný. Další sjíždějí různě, někteří překvapivě s přehledem, jiní s problémy, někdo dokonce pro zvýšení obtížnosti pozadu. Nebo že by to nebylo kvůli zvýšení obtížnosti? Zbývá ještě pár skůčků v posledních peřejkách a je konec. No ještě přichází bonbónek nakonec v podobě skočného 4 metrového jezu. Pod jezem špička lodi zjišťuje, že tam úplná hloubka není. Práskám se, ale tentokrát bez ztráty kytičky zvedám. Za jezem už opravdu není nic významného a je to jen takový dojezd, kde si všichni v klidu popovídáme.

Po cestě zpátky se stavujeme ještě pizzerství. Pokud se tu stavíte tak vězte, že Pietro Tommato je dobrá pizza.

Jirka Myslivec
foto: Ríša Kops
Kde to len je

ešte prepudrovat

tak fuknete pane

dumam

no way

let's Rock N roll

no proste v pohode

pripravena prezit

alebo nie

letiiiim

kamikadze

diskuze

Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz