Mezi Kazbegi a Kazbegem (2012)

Předchozí díl: Tour de kostel.

Napište do vyhledávače Google heslo „Tsminda Sameba“ a podívejte se na první tři stránky nalezených obrázků. Pak už není třeba vysvětlovat, proč jsme tohle místo zařadili do svých cestovních plánů.

Tsminda Sameba je kamenný kostel ze 14. století, který leží pod vrcholem Mt. Kazbegi v nadmořské výšce 2.170 metrů. Když se na kostel díváte z vesnice Kazbegi v údolí, vypadá to jako by kostel stál na jednom z nejvyšších vrcholů hor. Když se na kostel díváte zepředu nebo výše z kopců, naopak to vyvolává dojem, že kostel stojí na hraně samého okraje světa.

Už v Tbilisi při nástupu do maršrutky jsme si uvědomili, že nejsme jediní, které kostel uchvátil. Hustota turistů byla srovnatelná se Staroměstským náměstí v době vánočních trhů, kdy navíc v nejbližších minutách začne odbíjet orloj. Ze 17 cestujících bylo v maršrutce 15 cizinců, zatímco doposud jsme se setkávali s opačným poměrem.

Cesta vedla z velké části po Staré vojenské silnici (Georgian Military Highway), která je atrakcí sama o sobě. Stará vojenská silnice je známá již od antiky jako stezka spojují hlavní město Gruzie (Tbilisi) s ruským Vladikavkazem. Zpevněnou cestu začali budovat v roce 1799 carští vojáci. Zajímalo by mě, kolikrát od té doby byla rekonstruována nebo opravována, ale netipují více než pětkrát.

Pokud budete mít možnost se po téhle silnici svézt, rozhodně neváhejte. Za pouhých 10 lari (130,-Kč) vás čekají tříhodinová jízda na horské dráze spojená s ruskou ruletou o váš život. Průvodce je mizera, neboť opomene čtenáře upozornit, že by neměli alespoň tři hodiny před jízdou nic jíst a pro všechny případy si přibalit pár igelitových sáčků. Samozřejmě „lehce“ přeháním, jako vždycky... Ale vražednou rychlostí se řítíme úzkou horskou silničkou, všude jsou díry a krkolomné ostré zatáčky. Vezmeme-li do úvahy styl jízdy našeho řidiče, není vůbec vyloučeno, že maršrutka vyletí ze zatáčky a zřítí se ze skály. Vlastně se to zdá docela pravděpodobné. Brrr. Jen mi tato myšlenka proběhne hlavou, míjíme auto, které podvozkem leží na svodidlech a jeho přední část se houpe (HOUPE!) nad propastí. O přežití tu evidentně rozhodovaly centimetry.

Epizoda zapůsobila i na našeho řidiče a zpomaluje na 120 km v hodině. Nicméně už za zatáčkou zase suveréně předjíždí na plné čáře v kopci kamion a řítí se do zatáčky v protisměru.

Zatímco u všech ostatních silnic jsou nejrůznější restaurace a bistra a pauza na jídlo je pravidlem, na vojenské silnici se na stánkách prodávají pouze otřesné filcové čepičky, vlněné fusekle a „gruzínské snickersky“. Myslím, že to o něčem vypovídá... Zkoušíme tedy „snickersky“ – na provázku navlečená jádra ořechů obalená sladkou gumou (snad je to prý šťáva z hroznů) – a chutná nám to!

U lyžařského střediska Gudauri se najednou ztrácí asfalt a přichází prach, kamení a šotolina. Nostalgicky vzpomínáme na Kazachstán. Překonáváme nejvyšší bod trasy – průsmyk Jvari ve výšce 2.379 m. n. m. Naše maršrutka se už dávno nežene jako splašená – v prudkém kopci ji došel dech a jedeme určitě o stokilometrů v hodině pomaleji, než na začátku.

Ve vesničce Kazbegi očekávají místní obyvatelé netrpělivě náš příjezd. Jako hejno supů. Nenechají nás vystoupit, namísto toho se nacpou do maršrutky a snaží se nám za každou cenu něco nacpat – jeep, průvodce, ubytování. Když se vydereme ven z maršrutky, pronásledují nás ještě přes náměstí a pak už za námi jen křičí své neodolatelné nabídky.

Nahoru ke kostelu stoupáme po široké prašné cestě vinoucí se v serpentinách. Druhá možnost byla kolmo vzhůru lesem, což by bylo s batohy na zádech o hodně náročnější. Vybraná cesta má však i svá úskalí – především slouží i jako silnice pro jeepy vyvážející nahoru líné turisty. A bohužel se zdá, že všichni turisté kromě nás dvou jsou líní :o). A tak každou chvíli uskakujeme do škarpy a necháváme se zasypat hromadami prachu.

Poslední část cesty se stoupá velmi prudce vzhůru po úzké pěšince. Když vylezeme nahoru, přestože byl kostel původně hlavním cílem naší cesty, zase tolik už nás nezajímá. Nejdříve se natáhneme na trávník, odpočineme a uděláme si piknik. Nejbližší okolí kostela přetéká věřícími, kteří se snad předhání v tom, kdo bude výrazněji manifestovat hloubku své víry. Někteří líbají futra vstupních dveří, jiní podlahu kostela nebo kříž před kostelem. Všichni zapalují svíce. A především se u toho neustále fotí. Zaujala nás sotva pětiletá holčička v šatičkách, která se nechává rodiči fotit před kostelem v poměrně vyzývavých pózách. Docela by nás zajímalo, kde to odkoukala...

Zajíc do kostela nejdříve vůbec jít nechce, je otrávenej jak z množství turistů a jejich chování, tak i z požadovaného dress-codu. Nakonec jen rychle nakoukneme dovnitř – za delší návštěvu to ani nestojí. Nejkrásnější je pohled na kostel zvenčí, ideálně z větší dálky a stranou od všech těch lidí.

Na louce před kostelem postavíme stan a necháme v něm všechny věci. Zaprvé to klaplo už v Mtskhetě, za druhé by nás mohla ochránit blízkost kostele a nakonec komu by se chtělo tahat naše krámy tak daleko do civilizace?

Udělali jsme si menší výlet do hor směrem k Mt. Kazbegi. Kdo se orientuje v starořecké mytologii, ví, že ke Kazbegu byl připoután Prometheus jako trest za to, že lidem daroval oheň. Každý den přilétal v rámci výkonu trestu orel, jenž mu vyklovával zaživa játra. Pokud si příběh nepamatujete z povinné školní četby a zajímá vás skrytý význam prstýnků nebo další osud Promethea, zkuste Petiškovy Staré řecké báje a pověsti.

Bez batohů se nám šlo nádherně. Pořád jsme proto posouvali cíl – „vylezeme ještě na támhleten kopeček“. Až na vrchol Kazbegu jsme se přesto nedostali – potřebovali bychom pro to ledovcovou výbavu a nejméně dva dny času.

Když jsme s večerem sešli dolů z kopců k našemu stanu, turistický ruch už opadl. Auta odjela a kolem kostela už se nikdo nehemžil. Naopak se na louce objevilo více stanů – a tím mizí naše obava, jestli se to smí a jestli to není přinejmenším divný. Jsou tu horolezci z Kazbegu, trekkeři z okolních kopců i mladí lidé z vesnice.

Když si dost užijeme výhledy na kostel Tsminda Sameba a zapadající slunce, jdeme spát. Tedy Zajíc jde spát. Já jsem se pořád ještě nenaučila usnout před půl devátou večer. Zbytek večera si střídavě čtu knížku, píšu cestovní deník a snažím se přinutit čelovkou ke svícení. Je mi líto Zajíce budit kvůli opravě čelovky, tak si musím poradit sama. Volím universální řešení technických problémů – vytrvalé mlácení o zem. Je to překvapivé, ale skutečně to vždycky na chvíli zabere :-)!

Ráno nás budí východ slunce dříve, než ke kostelu dorazí první výletníci. Všude panuje klid a cesta dolů je příjemná, neboť se nás žádní blázni v jeepech nesnaží zasypat prachem. Průvodce tvrdí, že po deváté hodině ranní jezdí maršrutka do Tbilisi každou hodinu. Přicházíme a na náměstí skutečně stojí maršrutka a za pár minut odbijí zvony devět hodin. Na cedulce v maršrutce je odjezd psán až 11:00. Znervózní mě to a řidič Zajícovi vysvětlí, že pojedeme, až bude auto plné. A pak čekáme. A čekáme. A čekáme. Každého příchozího doslova hypnotizuji pohledem, z dálky se snažím podle oblečení nebo zavazadel odhadnout, jestli se chystá do města a netrpělivě sleduji, jestli skutečně hodí své zavazadla do kufru naší maršrutky. Čekání je zdlouhavé, úmorné a k nesnesení. Jen co si chci začít stěžovat, odepře mi Zajíc i právo na stížnost. Vysvětlí mi, že je to v zásadě moje vina a že kdybychom s sebou měli žigulíka, nic podobného by se nám nestalo...

Nakonec odjíždíme až po jedenácté. Nejhorší bylo zaplnit poslední prázdné místo. Všichni cestovatelé přišli vždy v páru a sedli si do sousední maršrutky. Už jsem se vážně obávala, že i ta vedlejší maršrutka pojede dřív...

A náš řidič byl na místní poměry podezřele zpomalenej. Dokonce jsme zastavili hned ve vedlejší vesnici a dali si neplánovanou čtvrt hodinovou pauzu, aby si on mohl zařídit výměnu plynové bomby.

Do Tbilisi jsme dorazili ve dvě odpoledne a naše šance, že bychom ještě dnes stihli Gori nebo Uplitsikhe zvolna klesaly pod bod mrazu. Ale najednou nás zachránil bezkonkurenčně nejlepší dopravní prostředek - kříženec maršrutky a taxíku. Auto pro sedm lidí, o hodinu a půl rychlejší než maršrutka a dražší o pouhý jeden lari (13,- Kč). Řidič si vezme od nás batohy a tenkým motouzem je připevňuje na střechu. My zatím provedli bleskový nákup na přilehlém tržišti. Teplé chlebové placky a rajčata jsme nakoupili v rekordním čase dvou minut. Jedním z našich spolucestujících je kněz – bereme to jako určité ujištění, že a) náš řidič není o nic mafiánštější než obvyklý řidiči maršrutek a b) že snad řidič pojede se „svatým mužem“ obezřetněji. Byla to skutečně rychlá jízda – naše rychlost neklesla za celou dobu pod 120 km/ h bez ohledu na dopravní značení.

Zase jsou tři odpoledne, když vystupujeme na náměstí v Gori. Teď náš čeká návštěvu u Stalinů doma a potom skalní město s názvem jako jazykolam (Uplitsikhe). Ale o tom zase v příštím vyprávění...

Fotky: http://luczyk.rajce.idnes.cz/Gruzie_Mezi_Kazbegi_a_Kazbegem/

Lucka

Další díl: Na návštěvě u Stalina a ve skalním městě Uplitsikche

Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz