Předchozí díl: Jak se bloudí v horách Svanetie.
Kostely a hory. Považuji to za dva hlavní důvody, proč jet do Gruzie. Hory jsme si užili během pětidenního toulání ve Svanetii (jak jsme se tam měli už víte z předcházejících částí vyprávění, část I a část II) a teď přišla řada na kostely.
Do Gruzie přinesla křesťanství svatá Nino v roce 337. Gruzie se tak stala druhou křesťanskou zemí světa, v těsném závěsu za Arménií.
V předcházejících staletí Gruzínci nezaháleli a vybudovali neuvěřitelné množství kostelů, katedrál a chrámů. Zvenku to jsou většinou jednoduché, obyčejné kamenné stavby. Uvnitř panuje příšeří a pouze svíčky zapálené věřícími osvětlují fresky na stěnách. Narozdíl od katolických kostelů zde chybí buclatí prdelkatí andělíčci, lesk zlata, sochy i velkolepá výzdoba. Nevím, jestli je v gruzínských kostelech přítomen Bůh, nikdy jsem ho tam ani nehledala. Přesto na mě každý z těch kostelů zapůsobil svou tajemnou, mystickou atmosférou. Obzvláště ty nejstarší kostelíky jsou postaveny na působivých místech – na vrcholcích hor, kde tvoří přirozenou spojnici mezi zemí (vesničkou v údolí) a nebem.
Dalším cílem našeho výletu byla Mtskheta. Mtskheta byla v minulosti hlavním městem země. A poté, co v pátém století syn slavného krále Vakhtanga I. Gorgasaliho přesunul hlavní město do Tbilisi, zůstala Mtskheta alespoň duchovním centrem země.
Ráno jsme se probouzeli na břehu řeky u vesničky Mammi ve Spodní Svanetii a podvečer nás vysadila maršrutka na dálnici u Mtskhety. Museli jsme sice čtyřikrát přestoupit a strávili jsme valnou část dne v dopravních prostředcích, ale i tak cestování místní dopravou svou rychlostí a jednoduchostí dalece předčilo naše očekávání. Domnívám se, že kdybychom cestovali třeba z Liberce do Jihlavy, aniž bychom si dopředu zjišťovali konkrétní spoje, strávíme na cestě dvakrát tolik času, přestože jde o méně než poloviční vzdálenost. Cestou jsme opustili Slováky, kteří už byli z trmácení maršrutkami unavení a rozhodli se v Kutaisi přespat.
Obohatili jsme se o zkušenost s horkým katchapuri (něco jako sýrová placka) a o velký pytlík švestek (nebo blum, nedospěli jsme se Zajícem k jednoznačnému závěru), kterým nás obdaroval řidič jedné maršrutky. To katchapuri jsem si ale zas tak moc neužila… Řidič zastavil maršrutku na jednom odpočívadle a zapomněl nám sdělit, jak dlouhou pauzu máme. V kavárně sedělo několik desítek Gruzínců a před kavárnou parkovalo deset maršrutek. Všichni řidiči i všechny maršrutky vypadali stejně. Vždycky, když se nějaký z chlapíků zvedl ze židle nebo nastartovalo některé z aut, vymrštila jsem se v obavě, že se do Mtskhety dostanou pouze naše batohy a my zůstaneme tady na odpočívadle. To katchapuri jsem do sebe ládovala snad i nosem. Ale ani tak jsem nedokázala jíst rychleji než Zajíc…
Na výpadovce u Mtskhety se objevil první výraznější názorový nesoulad. Kvůli oblečení. Od rána jsem nedobrovolně testovala, jak dlouho přežiji v dlouhých softshellových kalhotách s podšívkou v třicetistupňovém vedru. Mé jediné kraťasy totiž v noční bouřce příliš neuschly. A teď jsme řešili, zda je ufňukanost chtít se převléci před tří kilometrovým pochodem do města nebo zda je naopak pitomost dobrovolně se pařit další hodinu. Zvítězila neufňukaná pitomost.
Naše místo na spaní rozhodně naší náladu nezlepšilo. Průvodce nám doporučovat stanovat v místním parku. Až na místě jsme zjistili, že označení typu „skládka“, „smetiště“ nebo „rumiště“ jsou přiléhavější než honosné označení „park“. V éře Sovětského svazu zde Rusové vytvořili obrovskou betonovou plochu s několika roztomilými betonovými odlitky, nazvali to určitě nějak ve stylu „Park oddechu a kultury Josefa Vissaroviče“ a věřili, že tím potěší místní obyvatelstvo. Místní si však k tomuto místo evidentně silné pouto nevytvořili, soudě podle toho, že nechali vše zpustnout, zřítit a místo zaplnili odpadky.
Nestavěli jsme sice stan na odpadcích, ale spali jsme na hromadě poměrně ostrých šutráků uprostřed mraveniště a výhled jsme měli na rozpadlou budovu a na smrdící blátivou stoku. Stan jsme nedokázali vůbec přikolíkovat, tak jsme ho alespoň zatížili několika cihlami. Mravenci a komáři evidentně soutěžili v tom, kdo z nich nás dokáže víckrát štípnout a víc vytočit. Zoufale jsem toužila ze sebe smýt prach a pot po celodenní cestě. Šla jsem k řece a byla jsem odhodlaná překousnout ten strašný smrad. Když mi noha zapadla do bláta až po koleno, zjistila jsem, že na půl metru bláta připadá tak pět centimetrů vody a že tedy půjdu spát špinavá…
Ráno bylo líp. Asi proto, že hůř mohlo být jen stěží. Prosadila jsem, že budeme věřit v poctivost místních a necháme stát stan s většinou věcí a vyrazíme na procházku po městě jen s penězi, doklady a foťákem. Naštěstí na nás po návratu čekaly všechny naše věci. Oddechla jsem si, že nebudeme muset dál cestovat jen s kreditkou.
Nejprve jsme zamířili ke kostelíku Jvari tyčícího se na kopci nad městem. Při pohledu zdálky byl kostel mnohem zajímavější než při prohlídce z blízka. Poprvé jsme narazili na „patriarchův dress-code“: šátek, sukně a dlouhé rukávy pro ženy a dlouhé kalhoty pro muže. Někdy bych si ráda nechala vysvětlit, co je účelem této šikany. Když napadám toto opatření argumentem, že jako turistku a zapřísáhlou ateistku mě zajímá výlučně historie a architektura a osoba patriarchy pro mě nemá žádnou autoritu, budu působit trochu jako netolerantní, omezený zabedněnec. Chápu, že bych měla respektovat zvyklosti země, v níž jsem cizinkou. Ale prostě mi uniká samotný smysl tohoto opatření. A velké části Gruzínců také a do kostela tak vstupují muži v dámské plážové sukni, paní omotaná reklamním ubrusem s nápisem Heineken nebo mladá holka v titěrných bikinách zakrytých průhlednou šálou. I já připomínám strašáka do zelí, když kombinuji pohorky a krosnu s růžovou květinovou maxisukní, kostkovanou košilí, vzorovaným šátkem po prababičce a slunečními brýlemi. Výsledný dojem není rozhodně důstojnější, než kdyby mohl každý vejít ve svých civilních šatech. A když si doma stěžuji své zcestovalé babičce, rozesměje mě historkou, jak prohlídku jednoho římského chrámu mohla ze stejného důvodu absolvovat pouze v – PLÁŠTĚNCE! Její letní šaty bez rukávu totiž byly na rozdíl od pláštěnky nevhodné!
Naše procházka po kostelech tím nekončí, ba právě naopak. Absolvujeme ještě tři další kostely ve městě (např. opatství Samtavro) a jednu obrovskou katedrálu (Svetitskhoveli Cathedral). Abychom si od kostelů na chvíli odpočinuli, hledáme místo, kde bychom se mohli vykoupat. Marně. Mtskheta sice leží na břehu řeky, ale nenacházíme žádné místo, kde bychom se dostali přes hluboké bažiny nebo hromady odpadků k vodě. Vzdáváme to a vydáváme se do restaurace vyzkoušet místní kuchyni. Zatím jsme se živili jen katchapuri, chlebovými plackami a ovčím sýrem a teď chceme zkusit „pořádné jídlo“. Zajíc si objednává tradiční knedlíky „khinkali“, já jsem v jídle strašně konzervativní a dávám si vyzkoušený gyros. Jídlo je zklamání. Zjišťujeme, že gyros neznamená vždy gyros a že popis jídel v průvodci je lákavější než realita. Masová náplň v knedlících je příšerně ostrá – Zajíc je sní s určitým přemáháním všechny. Já jsem ochutnala jediné sousto a až do večera se nemůžu pachuti ostrého koření v puse nijak zbavit. Můj „gyros“ byl větší čevapčiči s omáčkou tvořenou naředěným kečupem, ostrým kořením (jako v knedlících khinkali) a cibulí. Bez přílohy i zeleniny. Nevím, jaké zvíře to bylo předtím, než se to dostalo namleté na můj talíř, ale nechutnalo mi to. Zajíc to naštěstí snědl s větším nadšením než své khinkali knedlíky. Restauraci jsme opustili s předsevzetím, že odteď zůstaneme u osvědčeného katchapuri. Náladu mi zlepšilo, když se mi v pekárně přes ulici podařilo sehnat za pár tetri (drobné gruzínské mince, 100 tetri je 1 lari, což je 13 korun) sladký šáteček s tvarohem a konečně poobědvat.
U katedrály jsme se zúčastnili gruzínské svatby. Oproti Kazachstánu, kde jsme byli na pohřbu, je to určitě zlepšení. Zábavná byla část, když se kočí snažil dostat koně s kočárem obsazeným nevěstou, ženichem a družičkami nahoru po schodech. Do schodů se nechtělo ani koňům, ani kočáru. Kočí se odmítal vzdát a zkoušel to pořád dokola. Při každém pokusu se kočár hrozivě naklonil a vážně hrozilo vyklopení nevěsty, převrácení kočáru nebo ulomení kola. Po pátém pokusu ztratila nevěsta odvahu, opustila sen o princeznovské svatbě a došla na radnici radši pěšky. Zajímavé bylo, že gruzínská svatba je záležitostí nevěsty a jejích kamarádek-družiček. Ženich i rodiče novomanželů jsou zcela odsunuti do pozadí. Nevěstě nikdo neřekl, že když mluví oddávající, má mlčky stát a poslouchat – namísto toho se otáčí na družičky a vesele s nimi konverzuje. Představy gruzínských družiček o vhodném outfitu na svatbu se překvapivě shodují s představami českých sexuálních pracovnic o vhodném outfitu na silnici E 55.
Po obřadu zjišťujeme, že se schodiště u katedrály způsobuje problémy i ovcím. Jejich majitelé však dokáží veškeré problémy překonat tím, že chytnout zvíře za uši a stáhnou ho po schodech dolů. Ještě mě zajímalo, co bude dělat stádo ovcí v katedrále, ale to už se nám zjistit nepodařilo.
Vrátíme se do parku a prohlédneme si ještě starou pevnost nad městem (Bebris Tsikhe). U vstupu je značka zakazující vstup kvůli nebezpečí padajícího kamení. Nahoře zjišťujeme, že varování nebylo nikterak přehnané – z pevnosti se dochovali pouze tři stěny, pod tou čtvrtou se utrhl svah a sesunula se dolů do údolí.
Z pevnosti je pěkný výhled, zaujme nás především, že směrem vzhůru proti proudu se v řece koupe skupina místních výrostků. Navečer se na to místo vydáváme s ručníkem a věcmi na vyprání. Vodu to smrdí o něco méně a dno je kamenité. Stačí, aby ze sebe člověk pořádně nesmyl mýdlo a zápach vody se tak snadno přetluče.
Druhý den ráno se vydáváme na cestu za dalším kostelem, kostelem Tsminda Sameba (Nejsvětější Trojice) nad vesničkou Kazbegi pod vrcholkem Kazbegu. Ale o tom zase příště…
Fotky: http://luczyk.rajce.idnes.cz/Gruzie_tour_de_kostel_v_Mtshete
LuckaDalší díl: Mezi Kazbegi a Kazbegem