Jak se bloudí v horách Svanetie (2012)

Předchozí díl: První dny v Gruzii aneb z Prahy do Svanetie.

Trek ve Svanetii jsme zařadili na začátek naší dvoutýdenní cesty ze strategických důvodů. Jednak proto, že na počátku budeme mít nejvíce sil, nadšení i zásob instantního jídla, ale i proto, abychom měli dostatečnou časovou rezervu na bloudění.

Neprobloudili jsme nakonec ani jeden den navíc. Což znamená, že se už umíme ztrácet chytře.

Místní turistické značení je větší pastí na turisty než medvědi, laviny a vysoká nadmořská výška dohromady. Vyrovnají se mu snad jen veksláci a prodejci nemožných chlupatých beranic.

Když jsem byla menší, věřila jsem tátovu vyprávění, že turistické značení malují medvědi, kteří chodí po horách vybaveni kyblíčky s barvou. Teď už tomu nevěřím – ale skoro jsem litovala, že to těm medvědům nikdo nesvěřil...

Představovala jsem si, že ten gruzínský značitel tras vyrazil na výlet a zamyslel se natolik, že na malování značek dočista zapomněl. Když si po dvou až třech kilometrech uvědomil, proč tady vlastně je, chopil se barvy a aby splnil kvótu, nakreslil v okruhu patnácti metrů alespoň dvacet značek. A pak v hlubokém zamyšlení pokračoval dále...

Jednou jsme našli na kolíku, na němž byla nakreslená značka, naraženou plechovku od barvy. Brali jsme to jako symbol apokalypsy v oblasti turistického značení... :o).

Pohybovali jsem se v nejrůznějších nadmořských výškách v rozpětí od 1.000 m. n. m. do 2.900 m. n. m. Se změnou nadmořské výšky se samozřejmě měnila i okolní příroda. Z vlastní zkušenosti můžeme teď říct, že nejhorší bloudění je v rododendronové džungli a jen o něco málo lepší je bloudění po dobytčích stezkách. Po gruzínské rododendronové zkušenosti nás asi nikdo dlouho neuvidí v průhonickém parku. Kdyby alespoň kvetly a vypadaly hezky, člověk by jim leccos odpustil, ale takhle? Házet někomu pod nohy rododendrony je mnohem strašnější než mu pod nohy házet jakékoli jiné klacky. Jistota, že skončíte na zemi s odřenýma a oškrábanýma nohama, je téměř stoprocentní.

Pokud se přeci jen vymotáte z džungle rododendronů, dojdete na rozlehlá travnatá úbočí hor, obývaná krávami. Zásluhou krav je na stráni dvacet až třicet souběžných pěšinek. Naštěstí platí zákony schválnosti a značená cesta je většinou ta nejméně zřetelná.

Od vesnice Zhabeshi, kde nás vysadil KAMAZ, jsme stoupali zhruba šest až osm hodin čistého času (s pauzou na přespání). Došli jsme do sedla, kde stál vyvrácený rozcestník, bagr, dva Gruzínci a stádo koní. Vyložili jsme si to jako znamení, že přeci jen jdeme dobře.

Nesli jsme si všechny potřebné věci na zádech a na horských vesničkách jsme tak nebyli vůbec závislí. Proto jsem si mohli každou doporučenou denní etapu vždy o kousíček natáhnout, abychom byli skutečně unavení a abychom zvýšili časovou rezervu pro případy bloudění.

Veškeré úsilí unavit Zajíce bylo marné. A že jsem vyzkoušela nejrůznější triky! Například jsem k němu postupně přesunula skoro polovinu svého batohu (ale navrhl to vždycky sám, vážně! Bohužel nikdy nenavrhl, že ponese na zádech i mě :o(). Pokaždé, když jsme ztratili cestu, běžel Zajíc napřed s tím, že dokud ji nenajde, nevrátí se. Naštěstí vykazoval větší spolehlivost než australské bumerangy a vždy se vrátil. Vždycky ráno jsem mu nemilosrdně snědla celou půlku společné snídaně, protože v extrémních podmínkách se snaha být za dámu rychle vytrácí s rostoucím vyčerpáním a přibývajícími nánosy bláta a potu. Ve stanu jsme spali tak namačkaní, že bychom mohli poskytnout sardinkám pár cenných rad do života :o). Ale nic z toho k utahání Zajíce nestačilo.

Na mě to bohužel zabíralo spolehlivě. Nemohla jsem se smířit s tím, že ráno se probouzím zničenější, než když jsem šla večer spát. Nejhorší bylo, že jsem ten trek vymyslela já. Takže jsem byla zbavena práva na jakékoli stížnosti, remcání a fňukání.

K šílenství mě dováděly nepřesnosti map a popisů treku. Jednou jsme se trmáceli přes tři hodiny hnáni zoufalou snahou dojít k jezírku, jež mělo být pouhé tři kilometry od sedla. Když jsme konečně došli k tomu zpropadenému jezírku, spočítala jsem, že pokud je v mapě vše zakresleno správně a my jsme šli tak maličký úsek přes tři hodiny, dojdeme zbytek etapy až za dalších dvanáct hodin. Když jsou tři hodiny odpoledne, nejsou to příliš povzbudivé vyhlídky.

Největší zkouškou odvahy bylo brození ledovcové řeky. K řece jsme došli až pozdě odpoledne, tak jsme se utábořili na louce kousíček pod ledovcem. Museli jsme počkat, až voda přes noc trochu klesne. Večer jsme se chtěli v řece umýt a vyprat prádlo. Prádlo jsme se strašným přemáháním vyprali, i když nás z ledové vody hrozivě štípaly a pálily prsty. Koupání v řece nepřipadalo v úvahu, tak jsme se za pomoci ešusu vyráchali v kaluži, která byla o něco málo teplejší.

Přes noc voda v řece sice klesla, ale ohřát se nestihla. Usoudila jsem, že vhodným modelem pro přechod řeky jsou ponožky v sandálech. Zajíc brodil bos. Nikoli snad z odporu k ponožkám v sandálech, ale protože si sandály zapomněl doma. Zážitek to byl natolik intenzivní, že se nám nadlouho vryje do paměti. Vždycky jsem si myslela, že jsem poměrně otužilá, ale ledovcová řeka mě vyvedla z omylu. Neexistuje ledovější voda než voda pod ledovcem!

Voda měla pořádnou sílu, a proto jsme museli jít pomalu, opatrně a dělat malé krůčky. Praktická realizace byla obtížná, neboť jakmile jsem cítila, že se mi do nohou zapichuje tisíce jehliček, intuitivně jsem se chtěla rozeběhnout co nejdříve ke břehu. Zabránil mi v tom Zajíc, který šel jako první a držel mě za ruku. Z dálky jsme museli připomínat bizardní žížalu, protože jsme šli v předklonu, aby nás nepřevážily batohy, a pozvolna se sunuli vpřed. Ale dokázali jsme to! Trvalo ještě několik minut, než nohy přestaly pálit a my jsme pokračovali dál.

Čtvrtého dne dopoledne jsme dorazili do Ushguli, místa, kde většinou všichni trek končí. Ti, co si chtějí šetřit nohy i podrážky, si rovnou pronajali v Mestii jeep. V Ushguli se cítíte jako při návratu do středověku – kamenné domy, vysoké kamenné věže, dřevěné ploty, úzké blátivé uličky. V uličkách volně žijí celé rodinky prasat. Celkový dojem kazí zástupy turistů. Až bude v ulicí Ushguli více turistů než prasat, nebude mít vůbec význam tam jezdit.

My jsme z Ushguli pokračovali přes Svanetský hřeben do oblasti Nižší Svanetie. Cesta je málo frekventovaná a tak se výrazně zhoršila její kvalita i značení. Obzvláště napínavý byl jeden traverz nad hlubokou skalní průrvou. Plazili jsme se napříč strmým úbočím. Všude byl jen štěrk a drobné kamínky, které se nám drolily pod nohama a pak se dlouho a hlasitě kutálely dolů. Lezli jsme sice po čtyřech, ale nebylo vůbec čeho se chytit. A batohy na zádech nám to rozhodně neusnadnily. Ale zvládli jsme to!

Poslední část treku jsme šli s párem Slováků. Alespoň se nám tak lépe hledali značky, když každý vyrazil na jednu světovou stranu.

Po celou dobu výletu mě štvalo, že se neustále plahočíme jen do kopce. Nyní přišel okamžik sestupu. Čekalo nás klesání o 1.500 výškových metrů. Po několika hodinách chůze mě tak bolely paty a kolena, že bych dala nevím co za nějaké stoupání.

Večer pátého dne jsme sklesali do vesnice Mammi. Potřebovali jsme chleba i benzín na vaření. Žádná z malých polorozpadlých chaloupek nevypadala ani jako pekárna, ani jako benzínová pumpa. Odložili jsme shánění zásob na následující den a uvařili si večeři na ohni. Oba kluci pobíhali svlečení do půl těla kolem ohně, nevadil jim ani silný déšť a se zaujetím přikládali dřevo a vařili večeři. Vypadali dočista jako večerníčkoví pračlovíčci. Když nás bouřka zahnala do stanu, měli jsme již uvařeno. Ráno bylo jedinou připomínkou noční bouřky přemáchané oblečení na šňůře a zhruba litr dešťové vody v mé pohorce. Navrhla jsem, abychom ji použili na čaj, neboť voda v řece byla po dešti kalně hnědá. Návrh byl zamítnut. Vodou jsem tedy zalila kytičky za stanem a mohla strávit zbytek dne hledáním alespoň trochu rozumného vysvětlení, jak mohlo takové množství vody propršet skrz stan do předsíňky.

Podle průvodce měla okolo vesnice Mammi vést nová „highway“ až do Tbilisi. Došlo asi k nějakému nedopatření, neboť jediná úniková cesta z vesnice byla blátivá polňačka plná hlubokých výmolů. Vydali jsme se pěšky směrem k patnáct kilometrů vzdálenému Lentekhi, odkud jsme předpokládali, že máme větší šanci dostat se do civilizace. Vzhledem k nulovému provozu na naší blátivé highway jsme se pomalu smiřovali s tím, že nás očekává další celodenní pěšák.

Asi po hodině chůze se na obzoru se strašným rachotem objevil žlutý flek. První auto tohoto dne! A nejspíš maršrutka. Přestože jsem mávali rukama jak větrný mlýn, něco se pokazilo a maršrutka projela kolem nás, aniž by alespoň přibrzdila.

O kousek dál však maršrutce zablokoval průjezd traktor a my jsme ji tak zase došli. Dostali jsme druhou šanci přesvědčit cestující v přeplněném vozidle, že se jim tam ještě dovnitř vejdeme. A povedlo se! A tentokrát to bylo pro moje krásný oči... :o). Gruzínci vysvětlili řidiči, že bez nás prostě neodjede a chlápci na přední sedačce mi hned udělali mezi sebou místo. Kdybych měla tak o metr dvacet a padesát kilo míň, byl by to dostatečný prostor. Takhle jsem se pokoušela o šílené akrobatické kreace, jen abych nemusela sedět žádnému z Gruzínců na klíně. Vždycky když maršrutka poskočila, moje snažení bylo marné.

Zajíc cestoval bez nároku na přední řadu. Dostal místo vedle staré korpulentní venkovanky. Později líčil, že také strávil většinu cesty naplácnutý na dveřích. Ale jeli jsme a to bylo hlavní. Nedá se to popsat, to se musí zažít. Ale je naprosto úžasnej pocit: mačkat se s domorodci v maršrutce přeplněné až po střechu, roztřískaná a obouchaná maršrutka s rozpraskaným předním sklem, mizerná cesta plná výmolů a z radia řve na plné pecky gruzínská hudba.

V Lentekhi už měli asfalt. Zato se nám nepovedlo ani s asistencí celé vesnice sehnat katchapuri. Dárkem jsme dostali švestky, znovu potkali Slováky a přesunuli se do Mstkhety. Ale o tom více v příštím vyprávění.

Fotky: http://luczyk.rajce.idnes.cz/Gruzie_petidenni_trek_ve_Svanetii

Fotky z hor vydají za tisíc vyprávění, protože jsou věci, které se slovy popsat dost dobře nedají.

Lucka

Další díl: Tour de kostel.

Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz