29. - 30. 3. 2003 Jela se Doubrava, XII. ročník

29.-30.03 2003 Jela se Doubrava, XII. ročník
Vodáků a vodaček bylo asi nejen díky krásnému počasí k vidění opravdu hodně, někteří vypadali, že slaví otevírání řek již od jejich podzimního zavírání (bohužel na rozdíl od nás), a to včetně všude přítomného vodníka.

“Nevodačka” tam byla, co já vím, pouze jedna. I přesto, že jsem neovládala techniku jízdy, netušila že neopren se musí zapnout, nevěděla jak se drží pádlo, tápala co mám dělat v podstatě za jakékoli situace, byla jsem všemi ubezpečena, že to je “fakticky” jednoduchý a “prý” bude veselo.

Hned po pár metrech, kdy na mě Zpěvníčková křičela, že musím přistát u břehu, že je v zatáčce nějaký průser, bylo jasný, že je to opravdu Průser. Absolutně netuše jak se taková věc jako přistání dělá, jsem velmi duchapřítomně zvolila jedinou možnou variantu: místo kotvy hodit do řeky přilbu (i s hlavou) a zadrhnout o dno, což jsem taky vzápětí bravurně předvedla. Drobnosti, jako že jsem nedokázala vylézt z lodi a pustila pádlo, pomíjím. Díky Slimovi se loď za chvíli vylila (já až večer) a byla schopná provozu (na rozdíl ode mě), pádlo nějací dobrovolníci také brzo chytli.

Musím uznat, že ostatní členové výpravy zvládli moji první jízdu opravdu skvěle, duchapřítomně a s nadšením (to kdy na mě hulákali, co všechno dělám špatně). A proto ještě jednou poděkování všem pomáhajícím, šprajdu-zandávajícím a vodu vylévajícím kamarádům.

Poprvé tento ročník se jela Doubrava i v neděli, a proto jsem se na tento den hrdě přihlásila k převozu a hlídání aut, opalování na břehu a pozorování vodáckých nadšenců. Musím říct, že i já jsem byla z nedělní dřiny tak nadšená, že uznávám, že sport je to opravdu na oko krásný a na duši povznášející ;-)