15. - 16. 9. 2007 Teplá, Střela

Psáno s odstupem (se zpožděním). Z paměti vylovím jen ty nejvýznamnější, leč subjektivní informace.

Víkend pro mě začal již v pátek. Dětský oddíl (v počtu pěti – Dan, David, Tomáš, Lucka a já) společně navštívil boulder na Smíchově. Potom jsme šli nakupovat jídlo na víkend do velkého bordelu (velký bordel - obecný název pro velkoobchod).

Spát jsme šli do loděnice. Kromě klasiky (kde Drbža pije u ohně, nacpává se buřtem a vypráví historky ze svého bujarého mládí, Zajíc přihodí nějakou k dobrejm z vojny), jsme si mohli vyzkoušet báječný Honzův cyklotrenažér. Myslím že se může výborně hodit lidem, kteří by rádi jezdili na kole po zahradě, ale žádnou nemají. Stačí plocha dvakrát jeden čtvereční metr na položení několika spojených válečků, kolmých na dráhu kola. Na ty se kolo položí a když na něm potom jedete, nehne se z místa. Kuba s Honzou se frajersky předháněli kdo pojede rychleji. Viděla jsem, že je to tak snadné a musela jsem to taky zkusit. Kromě toho, že se musí nastupovat z lavičky (první překážka), není žádná pravda, že se kolo nehýbe. Jakmile přejede první váleček, sviští si to pryč docela rádo a mě se na to neptá. Začínala jsem být nebezpečná a kluci pištěli, že chtěj taky jezdit, přenechala jsem tedy kolo jistě talentovanějším.

Hned zrána začalo být v loděnici hemžení jako v mraveništi. Malí mravenečkové mají pouze dvě cestičky (venkovní a skrz halu) kudy nanosit svoje věcičky (svoje helmičky, lodičky, šprajdičky, pádlíčka, vestičky, baťůžky) do autobusu. Chce to trénink, ale zvládáme to skvěle.

V autobusu jsem si všimla toho maximocgigantického počtu externích mravenečků. To je skvělé, že mají cizí a noví mravenečkové chuť jezdit s námi na vodu.

Nastala otázka kolikrát a co pojedem. (Měli jsem na výběr a)Teplá a poté Teplá závod (ČPV), nebo za b)Teplá nezávodně a poté Lomnický potok. Já se držela davu a zvolila možnost A Naštěstí jsme i ten Lomničák stihli. Zubína má totiž kontakty z jednoho mraveniště z Rakovníka a my měli tu možnost nacpat se k nim do kárky. Vřelé díky.

Rakovničtí nás odvezli až do kempu ve Žluticích. Byli jsme tam skoro první, takže jsme využili možnosti spaní na jevišti a místa jsme si rezervovali rozložením našich lodí po celém prostoru.

My, dětský oddíl, hrdě se ke jménu hlásící, jsme dokázali naši vnitřní spojitost a přátelsky jsme se separovali na večeři (měli jsme lahodné těstoviny, které chutnali ještě i Hujerovi ráno a jestli ta halda těstovin neumřela, leží tam v trávě dodnes). Nacpali jsme se tak, že už se nám nikam jít nechtělo. Uvařili jsme si čaj a přešli k zákusku, ke koláčům, upečeným vlastnoručně Luckou. Ta se onehdá vsadila se Zajícem a prohrála. Její prohra byla k všeobecnému blahu nás všech. V příjemném klidu a tichu, povídali jsem si u ohně ještě nějaký čas a šli spát. Ostatní byli v hospodě a na zábavě, měli se asi taky prímově, prý se i tancovalo a kdoví co ještě. My beránci děti tou dobou už dávno spali. A všem nám bylo dobře.

V neděli Střela. Zub vezla nějakou slivovici, ale údajně byla tak odporná že se nedala pít (měli ji myslím s sebou už v Mongolsku). Tak jsem ji smíchala na Zubovu radu s trochou vody a balíčkem Tangu (to je ten sladkej prášek, co dělá dojem šťávy, když se smísí s vodou). Zajícovi teda chutnala najednou náramně, Zub taky nepohrdla, ale přihnul si i Dan Kop a já (teda já vlastně ne). Nakonec si ti dva pošuci vyměnili lodě, tedy Zajíc jel na Zubínině lodi a Zub na singlu. A jak pořád tankovali, Zubína neustále tvrdila že „tahle loď je najednou taková vratká a já si na ní připadám taková rozevlátá“ a Zajíc vyskakoval a pravil že „na týhle lodi už nikdy nepojedu, vždyť se pořád potápí“. Tak jsme po několika hodinách dojeli do výdejny buřtů a sušenek. Myslím že nějací externí mravenečkové dokonce vyhráli v tombole, od nás nikdo nic moc, jen Myslivec pořád vykřikoval, že má výherní los, ale nakonec z něho vylezlo že má číslo právě opačné, jinou barvu, nebo prostě úplně jiné.

A cestou zpátky všichni pochrupávali, na znamení úspěšné víkendové mise.

(Někde jsem zapomněla přiznat, jak jsem si nepřivázala loď. Ta pak po cestě vlála a drhla skoro po zemi. Nechám to na jindy. Napíšu třeba jednou monografii, ve které uvedu všechny trapné omyly. Bude se jmenovat Tragédi tragédům a bude obsahovat stovky podobných příběhů. Zapsat můžu také jak jsem jela na Vavřinečák bez vesty.)

Markéta

Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz