Když jsem se před pár lety dozvěděl o nově otevřených nouzových nocovištích v Národním parku Šumava, zdálo se vše jako jasná volba a já prakticky okamžitě začal plánovat pořádný výlet, pěšky i s kolem, na jaře i na podzim, s čelovkou i bez ní. Léta ale plynula a já své plány nedokázal realizovat, naštěstí převážně díky dostatku zajímavých alternativ. I letos na podzim pak došlo na tradiční odložení na jaro s tím, že už začne být moc velká zima a že přeci nebudeme na jaře mrznout, ne? Ještě někdy v půlce listopadu ale venku bylo celkem rozumně a i se sluníčkem jsme si občas zamávali, a tak se „šumavský plán“ rozhodl odsunout zimní spánek na neurčito. Zeptal jsem se tedy kamaráda Džavyho, jestli by nejel se mnou a on mě místo toho rovnou doporučil Lucku Procházkovou, která měla víkendový výlet na Šumavu zrovna organizovat. A jelikož zrovna byla po ruce, rovnou jsem se přihlásil, abych se z toho už opravdu nemohl vyvléct.
Vyráželo se 23. 11. a já dostal za úkol přijet na večer k loděnici, kterou snad každý čtenář tohoto článku zná lépe než já, naštěstí ale nedaleko staví přímý spoj ze Spořilova a ještě k tomu jsem dostal parádní popis místa, takže jsem se na těch 150 metrech od zastávky ani neztratil a po chvíli jsem tak mohl nasedat do auta, kterým jsme se ve složení Lucka, Zajíc, Čikina a já vydali směr Strakonice. Cesta ubíhala velmi svižně a poklidně i přesto, že jsme ve zcela klíčovém momentu Lucčina rozboru aktuální situace v oblasti důchodového pojištění ani já, ani Zajíc pořádně neposlouchali, tak to chudinka musela opakovat. Kromě toho jsme si sdělili i pár mikulášských příhod a podělili se o zkušenosti s vánočními večírky a najednou jsme se ocitli ve Vimperku s tím, že nikdo nevzal mapu a na cestu na internetu jsme mrkli jen tak jedním očkem. Zkusil jsem tedy najít ručně nějakou cestu v telefonu, a tak jsme se vydali na průzkum romantických zákrutů šumavských lesů dříve, než jsme mysleli, přeci nám nevyberu rychlejší cestu po státovce, že? Zajíc si ale mnou vybranou variantu celkem pochvaloval, a tak jsme se spokojeným řidičem v čele dorazili na Modravu jen o chvíli za prvním autem. Okamžitě mi tak byli představeni další tři lidé a jeden pes a někdo prohodil, že si to v sobotu ráno budeme muset zopakovat, protože jinak nemám šanci si to zapamatovat. Cha, žádné opakování nebylo potřeba, celý víkend jsem jména v hlavě udržel, zato teď mám trochu problém... Ale jo, snad to zvládnu: Jana, Markéta s Honzou a Pika (tím si jsem jistý nejméně, tak snad mě nesežere, jestli jsem ho zkomolil).
Po uvítání jsme se vydali hledat nouzové nocležiště, ze kterého jsme nejprve objevili pouze dvě kadibudky s tím, že poblíž sice byla rozumná loučka, ale žádné zvláštní označení. Po chvíli se ale zadařilo a my se tak mohli roztáhnout na ohrazeném plácku nedaleko Modravského potoka. Jana se Zajícem se po malé svačince vydali přemístit jedno z aut do cílové Nové Hůrky, my ostatní jsme se zatím navečeřeli pořádně a začali stavět stany, což samo o sobě nebylo až tak náročné, jenom kolíky pak do země nešly bez jejího předchozího tepelného zpracování zapíchnout ani s použitím nadměrné síly. Zaimprovizovali jsme tedy pomocí kamenů a bylo. Jana se Zajícem se pak asi po hodině vrátili a všichni jsme zalezli do stanů s myšlenkami na krásy, které nám Šumava po ránu určitě ukáže. Ještě si pamatuju, jak jsem si před zachumláním do spacáku dával mikinu jako improvizovaný polštář pod hlavu – přeci si ji nebudu brát na sebe, když je mi vlastně pohodové teplo... ...jenže to k ránu vystřídala až moc vlezlá zima, z polštáře se tedy velmi rychle stala další vrstva a po chvíli jsem si bral ještě kalhoty a ponožky navíc. A stejně už jsem se nezahřál. Asi to bude chtít nový spacák!
Když jsem pak po ránu zaslechl první hlasy zvenku, byl jsem vlastně rád, že můžu vstávat, což už se mi dlouho nestalo. Venku mě navíc kromě ostatních přivítal i teplý čaj (tuším, že ho uvařila Jana, díky!), a tak se mi podařilo aspoň trochu roztát. Chodidlům ale stále byla zima, a tak skoro vyskočila radostí ve chvíli, kdy jsme úspěšně sbalili všechny saky paky a vyrazili na cestu. A protože jsme na cílový Poledník vyrazili zkratkou přes Filipovu Huť, čekal na nás hned za Modravou parádní kopec, díky němuž se mi teplo rozlilo i do prstů u nohou. Hurá! Konečně jsem si tak mohl užívat krásně prosluněné okolí a i díky tomu jsem si poměrně rychle uvědomil, že jsem tu nedávno byl – bez sněhu to tedy nebylo okamžitě patrné, ale vždyť jsem tu běžkoval zrovna vloni na Silvestra! No nic, tak snad půjdeme aspoň trochu jinudy, ne? (Nešli, tedy až do odpoledne, kdy jsme začali stoupat na Poledník, ale to bych trochu předbíhal.)
Kousek před Filipovou Hutí začalo první odkládání přebytečných vrstev (a zároveň se Honza s Markétou rozhodli udělat Pikčovi letecký den, což je možná někde na fotkách), na mé podvlékačky pak došlo v Huti samotné, dále do odkládání prádla ale raději nebudu zabíhat, to se raději vydejme po Zlaté stezce, kolem stáda buvolů, až k Hammerskému potoku, kde se prý dříve zlato skutečně dalo rýžovat. My jsme to ale nezkoušeli, zase takové teplo nám sluníčko nenadělilo, navíc jsme to hned stočili po modré přímo podél potoka do lesa, kde jsme potkali i daleko zmrzlejší tvář zdejší vody, když se na nás ledově šklebila zhruba půlka kamenů, které z potoka vyčuhovaly. Krásné pokoukáníčko a zároveň vzpomínka na to, jaká zima byla v noci, brrr! Ale přes den bylo dobře a navíc jsme po chvíli došli až k Antýglu, kde jsme poobědvali a chvíli poseděli, abychom nabrali dostatek síly na kanální cestu... teda, na naučnou stezku podél Vchynicko-Tetovského kanálu, kolem kterého jsme šli opravdu hódně dlouho, ale stálo to za to, protože přes něj vedly pěkné kamenné mosty, v jednom místě byl navíc zcela zakrytý pro zvýšení naší bezpečnosti v místech, kde kanál celkem pěkně klesal, což vyvolalo reakce typu „Jé, to by se krásně sjíždělo!“. V neposlední řadě jsme pak potkali i skupinu tatínků s dětmi, které jsem si okamžitě překřtil na „S tebou mě baví svět“. Děti si hrdě nesly solidní truhlu, tatínkové nám pak nabízeli něco k pití na zahřátí a vybízeli své ratolesti, aby se pochlubily svým úlovkem. Prckové tedy dlouho neváhali, vysvětlili nám, že to je poklad nalezený v lese a pochlubili se jeho obsahem. Takových sladkostí, to svět neviděl, ještěže jsme zrovna byli po obědě – i tak nás ale rychle napadlo, jestli bychom to v lese také neměli trochu prozkoumat. Místo toho jsme navštívili Hauswaldskou kapli, resp. její zbytky, v nichž se Zajíc odmítal vyfotit s místními srdíčky, ale hlavně jsme si mohli nabrat vodu z blízké studny, která přeci jen vypadala důvěryhodněji než samotný kanál.
Poté jsme odbočili k Zelenohorským chalupám, čímž začal samotný výstup na Poledník, před kterým jsme byli předem varováni, a tak jsme se připravili na pořádné šlapání do kopce. Možná i proto se samotný výstup nezdál až tak náročný, spíš celkem dlouhý, nakonec jsme se ale tak akorát před tmou dostali na vrchol Poledníku, kde kromě samotného nouzového nocoviště stojí i rozhledna (v listopadu už samozřejmě zavřená) a vedle ní i podlouhlá stříška zakončená parádním krbem, na který nás Lucka během organizace upozornila, a tak jsme se všichni předem zásobovali, díky čemuž mohlo po stavbě stanů a prohřátí polévkou dojít i na parádní oheň a opékání buřtů, to všechno uprostřed národního parku! V tomhle ohledu se navíc ukázala snad jediná světlá stránka hurikánu Kyril a kůrovců, díky jejichž kombinaci to sice na Poledníku vypadá jako po výbuchu, ale zase stačí ujít zhruba padesát metrů jakýmkoli směrem, chytit za první větev na padlém stromu a máte skvěle hořící dřevo. Oheň v krbu tedy dosahoval celkem slušné výšky i výhřevnosti, a tak se nám od něj ani trochu nechtělo, protože všude jinde už začala být pořádná zima, kterou ještě znásobil slušný vítr. Skoro jsme tedy zvažovali spaní u krbu, ale to by člověk musel celou noc přikládat a celkově by se tak vyspal ještě hůře.
Proto jsme se raději pořádně nahřáli a přeběhli do stanů předat své teplo našim spacákům. Mě se ale běhání zjevně zalíbilo, nebo to tak aspoň muselo vypadat, protože jsem až teď rozbalil karimatku a zjistil, že je úplně mokrá, takže jsem s ní ještě zaběhl k ohni, usušil, znovu se zahřál a doběhl zpátky. Tentokrát jsem se nenechal nalákat na pohodlí pod hlavou a mikinu si vzal rovnou na sebe, díky čemuž jsem se neprobudil zimou, ale až štěkotem jednoho z našich psích spolucestovatelů.
I ráno to pak vypadalo na další krásný den plný sluníčka, což jsme jedině kvitovali. Dali jsme si tedy snídani, sbalili stany a zase vyrazili, tentokrát směrem na Prášily. A zde jsme poznali, že se na Poledník skutečně dá stoupat do pořádného krpálu, dokonce do takového, že směrem dolů mají cyklisté varovnou značku s letícím rozbitým kolem. Pro pěší to ale nebyl až takový problém, a tak jsme rychle sestoupali až k odbočce na Prášilské jezero, k němuž se sice opět muselo trochu do kopce, pohled na jeho prosluněnou hladinu ale určitě stál za to. Červená cesta směrem dál pak sice byla oficiálně uzavřená, ale taky schůdná, byť trochu bahnitá, do Prášil nás ale dovedla krásným lesem, takže jsme si na ni rozhodně nestěžovali, na rozdíl od rodinky s kočárkem, kterou jsme potkali a které se v tom bahně dost možná až tak skvěle nešlo. V Prášilech pak někdo zmínil cukrárnu, ale bohužel na ni nedošlo, naopak jsme se rovnou vydali po červené podél místního potoka až k Frantovu mostu, za nímž jsme odbočili do pořádného kopce s tím, že na jeho vrcholu bude určitě nějaké pěkné místo k poobědvání. Nebylo. Ale stačilo ujít zhruba další kilometr a před námi se otevřela krásně prosluněná louka, na které sice celkem foukalo, ale místní hromada kamenů nás dokázala ochránit, a tak jsme si mohli užít celkem poklidný oběd na krásném místě. Došlo i na poslední buřty, a tak jsme nabrali dostatek síly na překonání hřebínku, z něhož nejzajímavější byla asi cedule „1.zóna národního parku“ a za ní naprostá přírodní katastrofa v podobě popadaných stromů. Inu, do propagačních materiálů si tento pohled Šumava asi nevyfotí...
O kousek výš pak bylo místo, kde se dříve setkávali pašeráci, my jsme ale žádné kontrabandy nikomu nepředávali a raději jsme se vydali po odbočce k jezeru Laka, tedy nejmenšímu a zároveň nejvýše položenému jezeru české části Šumavy. Jeho hladina si už nesla lehce namrzlou krustičku, což ale nezabránilo Pikovi v tom, aby se z jejích stále dostupných krajních vod řádně občerstvil. My jsme pak zavedli debatu na téma možnosti přespání přímo na malém návštěvnickém molu, nakonec jsme ale odolali a vydali se do Hůrky, kde se přímo nabízelo nouzové nocoviště s možností jistojistě legálního přespání, my jsme ale raději prozkoumali hrobku Abelů i místní kostel, na jehož zvon se dalo zvenku zazvonit, byť jenom velmi lehce – a samotné zvonění poměrně dost přehlušilo skřípání nepromazaného táhla...
A pak už jen kousek do Nové Hůrky, kde jsme byli nuceni zanechat Markétu s Honzou a Pikčou, zatímco my ostatní se vydali autem na Modravu, odkud Jana vyrazila druhým autem zpět pro opuštěné souputníky, zatímco my ostatní vyrazili směrem na Prahu. A já byl moc rád, že se během víkendu provalilo, že se Zajícem dlouhé roky bydlíme prakticky ve stejné ulici, takže jsem to měl s odvozem až na Spořilov, paráda! Pak jsem se tedy nechtěně pokusil o zločin v podobě zpronevěry, ale Zajíc si při mém loučení na peníze za benzín vzpomněl a Lucka už s námi nebyla, takže můj přestupek nemohl být z hlediska právního řádně posouzen a já tak můžu i nadále na svobodě psát články podobné tomu dnešnímu.
Tak doufám, že se vám líbil minimálně stejně, jako se mě líbil samotný výlet na Šumavu. Tímto bych rád poděkoval všem účastníkům za vytvoření skvělé atmosféry a především Lucce za zorganizování této pěkné akce, objednávku skvělého počasí a v neposlední řadě za výběr nocležiště na Poledníku, které můžu všem jedině doporučit!
Fotografie Jany a Honzy Kárníka.
Honza (Máca)