Všichni máme rádi státní svátky, nejvíce ovšem, pokud připadají na všední dny. Letošní jmeniny patrona naší země jsme oslavili pádlováním na Loferu v Rakousku. Náročnější úsek opravdu některé z nás přiměl k tichým modlitbám a přáním:,,nedej zahynout nás ani budoucím“.
Ale bude lepší začít od začátku, aby z mého vyprávění měli něco i ti, kteří udělali osudovou chybu a naší podařené akce se nezúčastnili. Ani tato akce nebyla výjimkou a před odjezdem neustále kolísal počet a složení účastníků, měnil se čas odjezdu, itinerář, cíl cesty …., přesto jsme všechny nástrahy a komplikace zvládli (nejzákeřnější bylo, když odpadla pro nemoc a zranění organizátorka zájezdu Zuzka. Nakonec jela alespoň jako suchozemská podpora) a v pátek ve čtyři odpoledne odváží Železný transit svou posádku ve složení: řidič Zajíc, Kuba, Lucka, David a Zuzka, Jana Zpěvníčková, Zuzka Zubína, Ferda a Tomáš směrem k hranicím s Rakouskem. Druhé auto, jež veze Ájíka s Janou a Sluňdu s Vally, ještě zastavuje v brněnském Vodák sportu, kde Ájíci zakoupí své nové plavidlo, originální červený deblkajak. Ráno se potom naše dvě auta lehce nahánějí po Rakousku, až se zdárně setkají u nasedacího místa na Innu.
K Innu dojíždíme kolem půlnoci a z vyhřátého auta se nám moc nechce do tmy, zimy, deště a silného větru. Ale Zajícovi se náš nápad spát v autě moc nezamlouvá a ani deficit stanů není brán jako polehčující okolnost. Vmáčknu se tedy do stanu k Janě a Zubíně, stan už pamatuje lepší časy a myslím, že je velikostně tak pro člověka a půl. Když se ráno vzbudím, připadám si jako sardinka – nejen že se nemůžu pohnout, jak jsme ve stanu namáčknutí (a to jsem prý ještě Zubínu ve spánku škrtila :o), ale také plaveme i se stanem ve vodě. Podlážka to bohužel nevydržela, tak máme mokré karimatky, spacáky, části oblečení i bot. A venku zase leje. A ještě se na nás jde podívat stádo krav. V kombinaci s únavou, zimou a hladem je to už na mě moc a vážně si nadávám za ten hloupej nápad jet pádlovat, doma by se mi nic takovýho nestalo.
Přejedeme autem pod most, kde se v suchu nasnídáme, Zuzka na základě aktuálních vodních stavů od Radka z domova (když se vyjasní, že čáry na obrázku znamenají malou, střední a velkou vodu, nikoli stupně povodňové aktivity, máme místo nebezpečných povodních v Rakousku naopak téměř sucho) vybere na rozpádlování úsek Inner Schulchte (Roppen – Haiming, cca 12 km). V souvislosti s tímto úsekem se vypráví o úžasném pohoupání na obrovských vlnách, ale já zatím takové štěstí neměla a nebudu ho mít ani tentokrát, protože je dost málo vody. Voda je dost ledová, tak svižně sypeme dolů, na parkoviště u Haimingu, kde na nás čekají auta se suchými věcmi a svačinou. Stihli jsme to sjet vážně rychle, tak padají návrhy jet to ještě jednou (zamítá se) a nebo jet ještě něco jiného (není bohužel jasné co, ani kolik to má vody a zda bychom to stihli i s převozem aut do tmy). Nakonec se ale svlečeme z hydra a rozhodneme se pro poučnou vycházku podél Tyršovky na Ötztaler Ache.
Za několik dní se má jet na spodní části extrémní závod Adidas Sick line
a všichni proto zamyšleně sledují vodu a přemýšlí, že to přeci jen není
zas tak těžký a kudy by to dali oni (kluci) a nebo jak moc by v některých
místech bolel neúspěch (holky). Trpělivé čekání na můstkách u řeky se vyplatí
a my můžeme sledovat jízdu několika místních borců. Zajímalo mě, jestli
tomuhle úseku říkají i Rakušané Tyršovka a jestli to má něco společného
s naším zakladatelem Sokola. Nevíme a za druhé ano, chudák sokolík se nám
tady utopil. Třetí otázka, jestli byl Tyrš průkopníkem ježdění na divoké
vodě a pokoušel se tu o prvosjezd, nebyla rovněž zodpovězena a otvírá tak
prostor pro další historické bádání.
Noc strávíme na osvědčeném spacím místě u mostu přes Ötz, na které si společnými
silami vzpomene Ájík se Zajícem. Svůj klidný a bezpečný spánek jsem svěřila
do rukou Tomáše a Kuby, kteří z plachty, gumicuků a lesa vybudovali naše
spací doupě. Naproti očekávání mě nevzbudil ani pád pádlové podpěry na mojí
hlavu, ani zima a déšť. Přístřešek se tedy osvědčil, navíc posloužil i jako
příjemné večírkovací místo.
Druhý den ráno přejíždíme na Ötztaler Ache a dělíme se na tři skupinky dle odvahy, morálu a ochoty vynášet loď nahoru. Zajíc s Kubou a Davidem skáčí poslední skok Tyršovky. Pod ním už čekáme já, Ferda, Tomáš a Sluňda s Vally a jedeme několik set metrů obtížnější části k mostu, kde se kompletujeme a dále pokračujeme všichni. Zubína vzpomíná na hodně nepříjemnou rozplavbu na tomto úseku před lety. Teď je ale podstatně méně vody a tak nás žádné drama ani nebezpečí nečeká. Myslím, že to ale nikoho nemrzí, je to zábavný a zajímavý úsek, každopádně pokud by měl třeba o půl metru víc vody, už bych radši tou dobou byla na břehu...
Dramatické situaci čelil k mému pobavení jen Tomík - při přistávání do vracáku ho hodně rozhodil kámen, který nebyl pod vodou vidět. Neúspěšně vylehl a začal se cvakat. Najednou, vypadalo to, jako by si uvědomil, že vlastně neumí eskymovat, z větší části už ponořený pod hladinou, svůj pád do vody zastavil a hyperkrutědrsnou ,,kachničkou" se vyhoupl zpátky na hladinu :o)!
Po Öetzu jsme vpluli do Innu a dopádlovali několik kilometrů k našemu oblíbenému vysedacímu místu. Některým z nás se nechce ještě svlékat z hydra, Öetz jsme sjeli dost rychle a připadáme si, že ještě nejsme pro dnešek dostatečně vypádlovaní. Kuba navrhuje jet spodní Venter, bohužel je jediný, kdo ho jel (a pamatuje si na to, Zajíce Kuba přesvědčil, že to určitě jel někdy taky, ale ten už si to dávno nepamatuje) a hodnotí to jen jako ,,trojka pro všechny" (což ale říká úplně o všem, takže to postrádá jakoukoli relevanci). Dále Kuba říká, že je to ,,kousek" a že za podívání nic nedáme a že bychom tam minimálně mohli spát. Po téměř hodinovém přejezdu a 60 ujetých kilometrech vysedáme na zasněžené pláni! A to je teprve konec září. Slabší jedinci v našem voze se vzbouří proti myšlence spaní na sněhu. Pádlovací nadšence sníh neodrazuje a tak ve složení - Zajíc, Kuba, David, Ferda, já, Tomík a Sluňďa - nasedáme na vodu, zatímco ostatní se vesele koulují na břehu.
Už přístup k vodě je značně nepřístupný :o). A hned Venter v úzkém korytě,
sevřeném mezi skalními stěnami rychle mizí
za zatáčkou. Vymýšlíme sbráchou akční plán - ,,zkusíme to jet. Když to nepůjde,
poplavem". Hned na prvním složitějším místě si namáčím hlavu a smích
mi pomalu tuhne na rtech. Ta voda je vážně neuvěřitelně ledová. Brrr, přísahám,
že je to dneska můj poslední eskymák.
Bohužel se mi tohle předsevzetí nedaří plnit a zvedám ještě aspoň dvakrát. Na začátku Kuba mluvil o dvou těžších místech. Po jízdě docházíme k tomu, že buď Kuba neumí počítat nebo potok někdo přestavěl nebo to radši rychle zapomněl. Vždycky když někde zastavíme, prohlédneme to ze břehu (a být pobožní, křižujeme se), ptáme se, jestli tohle náááhodou není to těžší místo. Kuba vždycky odpovídá, že ne a nebo že si tuhle část vůbec nevybavuje a podobně. Hodně legrace si užiju na jednom místě, kde mám pocit, že Zajíc mi ukazuje, ať skočím skoro na kameny na břehu. Rozhodnu se spolehnout na vlastní úvahu a skočit o kousek vedle, mimo ty šutry. Tam, co dopadám jsou také kameny, ale pod vodou a právě o ně se mi zašprajcuje špička a já tam trčím v nádherné svíčce, voda mi protéká helmou a uvažuju, jestli mám počkat, až opadne voda a odejdu suchou nohou nebo jak... Nakonec stačí výraznější záklon a vykopnutí nohou a jsem volná! Všichni se mi pak smějí, že jsem tam prý trčela hrozně netečně, jako bych tam měla v plánu zůstat navěky.
Pak přichází zatáčka s větším válečkem, konečně jedno z Kubových těžších míst. Prohlížíme se a já si připadám tak strašně vyčerpaná, že už se mi moc nechce ani jet dál a při pokusu vylézt z lodi sebou švihnu o zem. Uvažuju o přenášení, ale když vidím, jak to všichni hezky v pohodě sjeli, překonám se ... a fakt to nic nebylo :o)! A už za zatáčkou je cíl, kde nás nedočkavě očekává suchozemská sekce s čajíčkem a namazanými obědovými chleby.
Pořádně rozmrzáme až v autě, přejíždíme k Loisachu, který má přesně centimetr nad limitem. Spát budeme na parkovišti na nasedacím místě, dojíždíme za tmy a za svitu čelovek rychle vaříme večeři, kterou konzumujeme snad ještě rychleji. Dnešek byl pro mě extrémně vyčerpávající, takže hned po jídle mizím do spacáku kufru transita s knížkou a jdu spát.
Ráno nás konečně probouzí sluníčko, teplo a modrá ,,letní" obloha, vůbec se to nedá srovnat s včerejší krutou zimou na Ventru. Zuzka říká, že Loisach se dá jezdit pořád dokola a pořád je to zábava a protože je to jen asi 6 kilometrů, můžeme to dát třeba 4x. Většině to ale stačilo jednou. Loisach je poměrně úzký potok se silně zablokovaným korytem (min. za minimálního stavu). My jsme jeli tak, že jsme neprohlíželi ze břehu, ale jezdili jsme z vracáku do vracáku, což je v počtu 11 plavidel logisticky poměrně náročné, obzvláště když v některých místech byl Ájíkův deblkajak širší než potok. Na druhou jízdu se počet jezdců zredukoval na Sluňďu s Vally, Tomáše, mě a Ájíkovic deblkajak. Druhou jízdu zpestřila Tomášova krysa a můj eskymák. A to jsme si předtím říkali, že je tu tak málo vody, že není vůbec možné se cvaknout... :o). Zuzka přišla s návrhem mastňáckého výletu lanovkou na Zugspitze, nahoře kafíčko a zase zpátky. Nápad se nakonec neujal, protože lanovka byla nehorázně drahá a navíc se zatáhlo a schylovalo se k dešti.
Vydali jsme se tedy autem rovnu k Rissbachu, který měl být poslední řekou
před návratem do Čech. Na místě jsme zjistili, že je to ještě víc ,,WéWéDři"
než Loisach. Na bojové poradě prosadil Sluňďa přejezd na Lofer (nedalo mu
to ani tolik práce, když většina z nás neměla představu, jak to vypadá a
on to popisoval jako o něco těžší Salzu) a tak jsme vyrazili. Cestou jsme
chtěli zastavit na nějakém piknikovišti kvůli přípravě večeře, ale byli
jsme tak vybíraví, že jsme nakonec vařili až potmě po dojezdu. To už jsme
naopak nebyli vybíraví vůbec a hlad nás donutil vrhat se i na starý suchý
chleba. Většina nás spala tuhle noc v autě, ale zbývající tři stany jejich
obyvatelé vztyčili na malém ostrůvku trávy olemovaném serpentýnou silnice.
Nebyla to naštěstí příliš frekventovaná silnice, ale blíží se auto pokaždé
osvítilo celé
naše ležení a potom nás poměrně natěsno objelo. Vzpomněla jsem si vždycky
na pařížské bezdomovce, kteří své stany, získané od charitativních organizací,
klidně staví uprostřed kruhových objezdů a ještě si tam třeba klidně suší
prádlo.
Ráno nám Slunďa udělal komplikovanou přednášku o tom, jaké úseky by připadalo a nepřipadalo v úvahu jet. Bylo to dosti komplikované, tak jsme se všichni zdrželi hlasování a jednohlasně rozhodli, že kvůli lehkému spodnímu úseku jsme nemuseli jezdit tolik set kilometrů a mohli jsme klidně zůstat třebas na Blanici.
Přestože Kuba se Sluňďou charakterizovali vršek opět jako ,,trojka pro všechny“, informační tabule u silnice s nimi nesouhlasila a veškeré obtížnosti uváděla o stupeň až dva výše. Protože jsme si nebyli jistí, jestli to sjedeme, většina z nás vyrazila z našeho ,,sleeping placu“ vzhůru proti proudu směrem do města Löfer. Ti línější, nepádlující nebo sebejistější nám mezitím převezli auta.
Prohlížení jsme lehce znejistili, jestli je to vážně voda pro celou naši výpravu. Já jsem objevila dvě až tři místa, kde jsem svou šanci na projetí ohodnotila tak na 5 %, tzn. v překladu ,,zprdelekliku“, a rozhodla se, že pokud pojedu, tohle si rozhodně přenesu.
Nahoru jsem došla s tím, že je škoda, že jsem malá lama a že to nemůžu jet, aniž bych si tam rozmlátila tlamu. Podobně váhali ale i kluci – Tomáš, Ferda a David, a Vally. Čáru přes plán zůstat celý den na souši nám udělal Zajíc, který hyperaktivně vyskákal z auta a začal se domáhat pádlování. Přestože se byl podívat zeshora jen na první zatáčku, ujistil mě i Tomáše, že to můžeme zkusit, že na to v podstatě máme.
Fajn, převlíkla jsem se do hydra, ani nevím jak. A když jsme pak nesli
lodě k řece, regulérně se mi roztřásly nohy. Poslední dobou jsem se přestala
na vodě bát, ale tady se mi strach vrátil – strach ze sifonů a strach z
velkého množství ledové vody s obrovskou silou. Rozpádlovali jsme se nahoře
na slalomce a už to začalo. Hned v první průrvě mezi dvěma šutry mi dal
Löfer jasně najevo, že na něj nemám ani loď, ani sílu, a že si se mnou bude
dělat všechno, co bude chtít. V prvním vracáku se odpojil Sluňďa s Vally
s tím, že zůstanou radši nahoře na slalomce. Zajíc přeletěl očima zbytek
skupiny – Kubu, Davida, Ferdu, Tomáše a mě, a zeptal se, jestli ještě někdo
chce radši jít jen nahoru na slalomku. Popravdě jsem si myslela, že bych
udělala nejlíp, kdybych šla taky, ale nějak jsem mi nechtělo říkat to nahlas.
A tak jsme pokračovali... Kuba jel první a najížděl stopu Ferdovi. Za Zajícem
jako kačenky v řadě já a Tomáš a Davidovi zbylo čestné místo hrobaře. Jedeme
v podstatě z vracáku do vracáku, proto ty čtyři kilometry jedeme snad skoro
3 hodiny. Na břehu máme mohutnou podporu zbytku naší výpravy, Ájík nám radí
a ukazuje, ostatní nás sledují a fotí, abychom měli doma čím strašit rodiče
a ohromovat kamarády :o). Tady už eskymujeme víc, Tomáš dokonce jednou
plave. Ale záchranná akce je obdivuhodně rychlá a on i loď jsou snad do
minuty na břehu.
Ferda nám zase s Wigem předvádí rodeové triky a těžší místa jezdí pro jistotu ve svíčce! Zvláštním fenoménem byl tzv. reverzní autobusový efekt – že ze břehu mi určitá místa přišla horší než z vody - a k mému překvapení jsme nakonec obnášeli pouze jedno místo (Lžíci, pověstnou nějakými obrovskými sifony) a zbytek jsme sjeli.
Dalším paradoxem je, že jsem si nenamlátila tlamu při pádlování, jak jsem před odjezdem na akci předpokládala, ale při hloupém prohlížení na břehu. Na břehu i v korytě byly obrovské balvany ležící na sobě. Při prohlížení ,,Lžíce“ jsme po takových šplhali a přeskakovali z jednoho na druhý. Sotva mi prolétla hlavou myšlenka, že by to v těch mokrých neoprenkách mohlo nepěkně uklouznout, letěla jsem taky a dopadla o třičtvrtě metru níž kolenem přímo na kámen. Studená voda, adrenalin, mokrý neopren fungovali jako nejlepší analgetikum, o to horší to bylo cestou domů v autě, kdy mi celé koleno nateklo a mě nezbývalo než hopsat po jedné noze.
Vylézali jsme z vody všichni unavení, vymrzlí, ale také sami se sebou spokojení. Pak převléct, navázat lodičky, zlikvidovat zbytky jídla, zbytky zbytků si dát do svačinových sáčků a už odjíždíme směrem na Prahu. A cestou domů už vymýšlíme, kdy a kam bychom mohli jet příště!
LuckaFotogalerie