Jezdit na vodu autobusem už asi není v módě. Jinak si neumím vysvětlit, že i přes Zajícovu usilovnou agitaci se účastnilo pouze 25 lidí, kterým nevadí nebýt ,,trendy“. Počet nemocných, zmrzačených nebo prostě líných členů loděnice zájezd od zájezdu roste. Kdyby věděli, o co přichází...
Pár nadšenců, kteří se vody a kamarádů nemohli dočkat, se sešlo v loděnici už v pátek odpoledne. V sobotu ráno se k nim připojil zbytek účastníků a náš ,,stylový KUKLA bus“ (historii mám sice v oblibě, ale téma historických autobusů mi není zrovna nejbližší. Bližší popis raději vyžadujte na Zajícovi). Někdo autobus nepokrytě obdivoval, další oceňovali především styl a originalitu, ale pár nedočkavcům příliš nevyhovovalo tempo a problémy s nastartováním.
Když jsme se po dlouhé cestě do Orlických hor konečně dostali k Divoké Orlici, vlastně se nám už na vodu ani moc nechtělo. Ale prudký déšť nás zbavil rozespalosti a poněkud zrychlil naše převlékání. Čekalo nás necelých dvacet kilometrů tekoucí vody s peřejemi a občasnými překážkami ve formě kamenů nebo nafukovacích plavidel. Počasí bylo opravdu nevyzpytatelné, užili jsme si i pořádnou bouřku s blesky a vším všudy.
Asi pěti kilometrový úsek , nazvaný Litický oblouk, je kupodivu oblouk, který obtéká dokola jediný kopec a (překvapivě i) vesnici Lítice. Prý je krásný výhled na okolí, který jsem nemohla zcela ocenit, neboť jsem neměla přebytek času a ani jsem se nenudila. Celý konvoj nafukovaček se motal v úzkém korytu,blokoval cestu, uvízával na kamenech a nás tlačil na ostatní, dosud neobsazené, kameny.
Vesnici Potštejn jsme si prošli, v rámci tréninku dokonce s loďmi na zádech. Autobus jsme nenašli nikde a tak, smíření s myšlenkou, že se rozbil kdesi v kopcích, jsme si posedali na sluníčko před cukrárnou. Do půl hodiny přijel a my zatím prozkoumali cukrárnu i zevnitř. Hladový Zajíc dokonce využil (zneužil?) své pozice vedoucího zájezdu a kvůli frontě v cukrárně oddálil odjezd o půl hodiny.
Tábořiště vypadalo mile a jeho strategickou polohu u řeky hned někteří využili k (nedobrovolnému) koupání (viď, Dano :-)?). Šestičlenný dětský oddíl, jemuž přítomnost Drbži zvýšila věkový průměr na 19let, se neobešel bez své tradiční bedny a roštu. Nezdolní jedinci se ještě večer vyrazili podívat se na nedaleký (ale zároveň i neblízký) hrad Potštejn. Naše sedmičlenná sestava zvolila poněkud netradiční trasu a způsob prohlídky. Myslím, že drápání se lesem po kopci strmějším než pravý úhel, nám zabralo o něco víc času než výšlap po turistické cestě. Když jsme sbíhali z kopce, spíše špinavý než čistí a dost zadýchaní, povedlo se nám překvapit turisty. Na okolí byl nádherný výhled. Vzhledem k množství vynaložené námahy by bylo neadekvátní vrátit se dolů jen proto, že byl hrad zavřený. Po pěti minutách lezení a šplhání po hradní zdi jsme již stáli na nádvoří. Prošli jsme si část hradu, pak nás ale kozy v ohradě překvapili natolik, že jsme uznali za vhodné vrátit se. Koza v ohradě je sice v poho, ale potencionální pitbullové na nádvoří už méně. Ve vesnici pod hradem jsme se trošku zamotali, ale ,,zlíchovácký notorici“, kteří tam vysedávali v hospodě, nám poradili. U ohně hrála Fíkuska vytrvale a moc hezky na kytaru, ostatní se již věnovali méně povznášejícím činnostem dle svého uvážení.
V neděli se již nepouštěla voda, proto jsme měli naplánovaný sjezd dolního úseku, kde je přívlastek ,,Divoká“ vskutku přehnaný. Šlo o vyhlídkovou plavbu, příroda byla hezká, tak bylo i na co se koukat. Celý den pražilo sluníčko jak zblázněné, tak mi tolik nevadilo, když kvůli výborným nápadům mého zadáka ze mě neustále kapala voda. Rozhodně stojí za zvážení založení svazu proti týrání háčků?...
Jediný jez toho dne všechny tolik zaujal, že jsme tam strávili více jak hodinku. Každý trénoval, blbnul, koupal se nebo cvakal dle vlastní chuti. Zbytek jízdy byl již značně monotónní, proto nebylo divu, když poměrná část osazenstva vystoupila po ujetí 13km. Pouze pár statečných pokračovalo dalších osm kilometrů.
Cesta domů probíhala v nezvyklém klidu ,ale byl to pouze klid před bouřkou. Všichni jsme byli utahaní po celém víkendu, ale Drbžův křik :,, Vleeeeeeek!!!“ asi třicet centimetrů od mého ucha by probral i mrtvého. Pro otrlé Zlíchováky nešlo o nic víc než pouhou banalitu - už zase upadl plášť kola u vleku. Věřím, že příště nás potká o něco originálnější nehoda. Například střecha nám ještě neodlétla nikdy, ale kolo se občas rozbilo i třikrát za zájezd. Nouzové zastavení, Zajícův útěk pro kolo, absolutně nevzrušený řidič, Drbža zastavující dopravu, manévry autobusu na dálnici...toho všeho jsme byli svědky, sedící na trávě u krajnice. Konečné řešení problému bylo dosti radikální - prostě tam zanecháme nejslabší články řetězce! O deset minut později jsme pokračoval dále na Prahu, nechávajíc v dálce Zajíce, Drbžu a celý vlek. Bylo mi jich líto až do doby, kdy mi ,,vysvětlili“, že to byl jejich záměr, neboť jako ,,nejkrásnější kluci loděnice“ nemůžou jet společným autobusem s obyčejnými smrtelníky.
Ztráta velké zátěže nám pomohla a zbytek cesty jel autobus nepředstavitelně rychle (nad jeho poměry). Zajíc s Drbžou strávili příjemný čas sluněním na okraji dálnice, ale prý netrvalo dlouho, než je vyzvedl další autobus. Stačilo ,,jen“ převázat všechny lodě a frčeli si domů ve svém ,,osobním“ autobuse. Stejně si myslím ,že bychom jim všichni měli poděkovat za usilovnou péči o blaho našich lodí (asi by se mi nechtělo navazovat a svazovat pětadvacet lodí...:-))
Lucka