21. - 22. 1. 2006 Lužické hory
Povídání sjezdařů
Jako každoročně i letos jsme se nechali zlákat nabídkou strávit lyžařský víkend ve společnosti SK Zlíchov. Pro tento rok vybral Martin pro většinu z nás neznámou lokalitu, Lužické hory.
Odjezd byl tradiční, sobota ráno, parkoviště u Hlavního nádraží, na opozdilce (ne)čekáme! Netradiční bylo akorát počasí. S lyžemi a batohem na zádech mi bylo dost horko a myslím, že spadly i nějaké dešťové kapky.
Všichni účastníci byli zřejmě na výlet natěšení, nikdo se neopozdil a tak jsme přesně dle harmonogramu v 7.15 hodin vyrazili směr Mařenice, ski areál Luž.
Během cesty jsme se zastavili na nákup v České Lípě. V dálce již byly od Hypernovy vidět kopce, nebo spíš kopečky, ale počasí rozhodně nepřipomínalo leden. I přes to jsme nakoupili něco málo na zahřátí a vyrazili vstříc lyžařským zážitkům.
Čím více jsme se blížili k cíli, přibývalo sněhu. Jak na zemi, tak i z oblohy. V Mařenicích u ubytovny (bývalá škola) jsme vysadili jednoho kolegu, který měl za úkol starat se celý den o naše pohodlí. Jak se to dá zařídit? Přikládal do kamen a čekal až se vrátíme ze sjezdovky a pochválíme ho za snahu!
Ostatní pokračovali autobusem a doufali, že se dostanou co nejblíže ku sjezdovce. Tedy ne všichni. Běžkařům nějaký kilometr navíc nevadí.
Autobus zastavil na malém parkovišti v Dolní Světlé. Sjezdaři měli na výběr hned několik tras, jak se zaručeně nejkratším způsobem dostat na sjezdovku. Ti vytrvalí měli úspěch a našli nejkratší cestu, ti méně vytrvalí pak vytrvali při zdolávání té nejdelší. Mohli jsme alespoň vyzkoušet svoji kondici.
Ski areál Luž, to jsou dva vleky (pomy) a dvě sjezdovky. Mírná na zahřátí a prudší na svezení. To vše za úžasnou cenu! Musím také pochválit obsluhu vleku u prudší sjezdovky, která se starala o pohodlí našich zadečků. Nejprve pomu otřeli od napadaného sněhu a špíny a ještě zkontrolovali, zda nám i tak neušpiní kalhoty.
Celý den padal mokrý sníh a tak jsme se vypravili do horské chaty Lužanka usušit se a občerstvit se. Posezení bylo příjemné, oblečení neuschlo. I přesto, že jsme setrvali trochu déle. Poslední jízda zpestřená několika pády díky Humpově inovaci lesem a hlubokému sněhu směřovala rovnou na parkoviště k autobusu. Těšili jsme se na teplou ubytovnu.
V Mařenicích jsme byli za chvilku. V ubytovně se celý den topilo, ale jaké bylo naše překvapení, když to nebylo příliš znát. Rychle jsme se převlékli, odvážnější podstoupili i krátkou hygienu a vyrazili do protější hospody (Penzion Husky) na večeři.
Určený dobrovolník chodil během večera přikládat a jeho služba přešla i na noc, abychom se neprobudili do zimy.
V neděli nás přivítalo slunečné mrazivé ráno. Po snídani jsme se vydali směrem na Jedlovou horu, abychom vyzkoušeli další ski areál. Autobus zaparkoval na náměstí v Jiřetíně pod Jedlovou a my se s lyžemi na zádech vydali na další bojovou hru "hledáme sjezdovku".
Na Jedlovou horu vedla stařičká kotva, které se v takovém mrazu nechtělo moc pracovat a tak se občas zasekla. Sjezdovky byly na Jedlové hoře dvě. Ale obě dlouhé a příjemné a mohli jsem mezi nimi přejíždět podle toho na co komu stačily síly. Krajina byla jako z pohádky o mrazíkovi. Vše zahaleno v bílém sněhovém závoji. Pokud zrovna vršek hory nehalily mraky byl i nádherný výhled do okolí.
My jsme se proti mrazu chránili vnitřně tekutým teplem. A když už nepomáhalo ani to, šli jsme se ohřát do hospůdky na samém vršku Jedlové hory. Mimochodem dělali tam výborný bramborák!
Po celodenním lyžování na mrazu jsme si pak rádi odpočinuli v autobuse cestou do Prahy. Praha nás ku všeobecnému překvapení přivítala stejnou zimou jaká byla v Lužických horách, která rozhodně nepřipomínala lednové teplo při našem sobotním odjezdu.
Za nás mohu říci, že se víkend vydařil! Děkuji Martinovi za organizaci
a těším se na další výlet!
Povídání běžkařů
Tak letos poprvé na hory s oddílem. Autobus je naštěstí poloprázdný, skoro každý má dvousedačku pro sebe, a tak stíhám dohnat, co jsem v noci zanedbala. Ale všechno příjemné někdy končí. Humpa nás neúprosně vyhání do mlhy a hustého sněžení. Po dlouhých diskusích, co namazat (ještě netušíme, že každá volba je v tomto počasí špatně), následuje neméně dlouhá diskuse na téma kudy (ještě netušíme, že většinu cesty nebudeme vědět ani kde, tudíž kudy bude zcela neaktuální). Ája nám připravil dobrodružný výlet, na který budeme ještě dlouho vzpomínat. Ale v okamžiku, kdy už pomalu přestáváme doufat, dorážíme do Mařenic a okamžitě se vrháme do hospody, kde jen s malou přestávku vydržíme do pozdních večerních hodin.
Druhý den jako by se počasí umoudřilo - nebe je modré, dokonce na nás oknem pomrkává sluníčko. Názor na počasí přehodnocujeme při prvním vykouknutí ze dveří. Mažu na -9 až -15. Samozřejmě zbytečně, přemrzlý sníh vosk stírá po několika krocích.
Proč jsem si myslela, že bychom mohli dnes jet nějakou pěknou stopou bez zbytečných zajížděk? Na druhou stranu, podívali jsme se do míst, kam se jiný běžkař nepodívá. Leda by byl naprostej blázen.
Vzhledem k přívětivé teplotě nám dokonce Ája ještě před koncem cesty dovoluje hospodu, kde se pánové zahřívají vychlazeným pivem, slabší povahy horkým čajem. Konečně dorážíme do Jiřetína, kde dokonce i na první pokus nacházíme autobus (že by Ája svou orientační nevyrovnanost pouze předstíral?). Přežili jsme!
Janafotky od Jany
