Když mě Zajíc chytil kolem ramen a řekl mi Lucinko, věděla jsem, že si na mě vymyslel nějaký spešl úkol...Vydrbat podlahu kartáčkem na zuby? Vyhubit loděniční hlodavce? Naštěstí jsem z toho tentokrát vyvázla lehce jen s napsáním tohoto nepřekonatelně senzačního článku o Lužnici. Zlíchovský archiv článků je mi důkazem, že můj poslední článek pochází z 20.1.a navíc při jeho čtení nevěřícně kroutím hlavou, kdo že to napsal pod mým jménem...Důvodem delší odmlky není tvůrčí krize, smrt, zlámání obou horních končetin, ale formality spojené s ukončením středoškolského a zahájením vysokoškolského vzdělání a čtvrtletní pobyt na Krétě.
Nemohla jsem se dočkat své první letošní vody, přesunuli jsme si příjezd o pár dní dříve...a jen díky Zajícově účasti na německém veletrhu lodiček se zájezd uskutečnil i při nevalné účasti, která se dokonce ještě snížila, když se 15%přihlášených nedostavilo (mezi nimi byli náhodou i moji rodičové kvůli tátově bolesti ucha). Potom došlo k tak paradoxní situaci jako že každý čtvrtý člověk patřil k rodině Hartových. 5,88% tvořil řidič a organizátor v jedné osobě- Zajíc a ,,dětský oddíl“ měl zastoupení 29,4% nepočítaje tradiční bednu a rošt.
Každý z nás občas řekne, že ,,pojede autobusem“, pod čímž si můžeme představit nervózní přešlapování u zdevastované zastávky, dobíhání ujíždějícího spoje, následnou mačkanici, seniory dožadující se uvolnění sedačky... Výše zmíněné charakteristice se ovšem vymyká Zajíc, který vezme klíčky, sedne za volant svého historického busu a pokud se neobjeví skrytá závada, vyrazí.
Přesně se potvrdilo pravidlo, že čím více je na výběr, tím hůř se něco vybírá...neustále jsme migrovali ze sedačky na sedačku a ozývali se i stížnosti, že tu fouká, tam drncá sedačka a jinde zas chybí lampička na čtení!
Příjezdem do Tábora začalo skutečné drama. Minulý týden touto dobou jsem fňukala v mikině v 26°C, jak moc se ochladilo a teď jsem najednou měla možnost předvést své opálení venku na mrazu v nějakých 6°C. Zajíc mě podporoval z ,,tepla“ autobusu poznámkami, jak jsem zhýčkaná...Nevyhnutelné přišlo a i naše skupina se dostala na vodu. Samozřejmě asi o hodinu později než Hartovi a spol., kteří odplouvali snad ve chvíli, kdy ostatní ještě nevystrčili čenichy z autobusu. Tak vydatně jsme trénovali ( i svaly čelistní), že nás Zajíc dohnal již pod druhým táborským jezem a nepřišel tak ani o Ferdovu produkci eskymáků... :o), který nás při prvním pokusu dokonale udržoval v napětí, jakým stylem se z vody dostane, ale po vylití vody z lodi byly následující pokusy již bezchybné. Zajíc jel náhodou kolem s kolem a zrovinka náhodou Dan singloval Sambu a ještě větší shodou náhod dokonce vezl v loďáku Zajícovo oblečení na vodu (mimochodem- i novej fešáckej neoprén, který je terčem Zajícových stížností kvůli nedostatku dír a přílišnému vedru)- mno a tak jsme dále pokračovali obohaceni o kruťáckého trenéra Zajíce, který z nás sdíral kůži na každém jezu (a to doslova, dokonalým důkazem jsou moje ručičky odvyklé takovéhle námaze)
Větší část cesty, kdy jsme byli sice dle Zajícových slov teprve ještě na začátku, přesto mnozí již v koncích, tvořil úmorný volej. V prvních fázích jsme se kochali nádhernou podzimní přírodou, žloutnoucími listy stromů, dřevenými chatičkami u řeky, ale po čase se téma naší konverzace stočilo jen k hypotézám, kdy už tam proboha budeme a debatám o bolestech svalů a otlacích tisíckrát jinak. Naším cílem bylo tábořiště na Lužničance, to s luxusními záchodovými budlíčky, které jsou bohužel vždy při našem příjezdu zamčené a mohou je využít jen sportovněji založení jedinci, kteří překonají překližkovou stěnu.
A hned jsme začali stavět Stan. Protože jakmile jsme jednou stylová výprava se starým modrobílým autobusem a roštem, tak ať už je to se vším všudy a nebudeme si to kazit nějakými moderními outdoorovými přístřešky. Pár kmenů menších stromků, několik kovových trubek, desítky metrů provazu a těžká hromada šedavo-zeleného plátna...chvilku budování....a náš nádherný vojenský stan pro všechny (kromě menší skupinky tradičních separatistů) se tyčil uprostřed prázdné louky.
Po večeři se všichni začali postupně vytrácet směrem k hospodě. I Zajíc zmizel na dvě kofoly a dětský oddíl zůstal u ohně sám. Svou zábavu jsme si ovšem našli taky, ve výsledku možná mnohem lepší než ti v restauračním zařízení.
Abych mohla ospravedlnit stav, ve kterém někteří z nás skončili, musím říct, že to byl vlastně uvítací, znovu shledávací, stmelovací večírek po naší čtvrtletní absenci. Zábava u ohniště byla v plném proudu, když jsem se jen tak šla na chvíli projít s Radkem. Po cestě (přišlo nám to ohromně legrační). Když jsem se vracela, bylo ticho, tma a nikde ani noha...chvilku jsem podezírala sama sebe, že jsem se třeba vydala někam úplně jinam, kde mají stejný stan, autobus i rošt. Usoudila jsem, že všichni asi spí a potichoučku, abych nikoho neprobudila, vklouzla do ,,našeho“ stanu. Kdyby měl stan dveře, dal by se použít výraz ,,už mezi dveřmi“, takhle možná ,,už ve škvíře mezi dvěmi plátěnými závěsy“ bylo vidět, že je uvnitř doooost veselo- svítili baterky, všichni křičeli, vzduchem létali předměty a občas i někteří lidé....nějak jsem moc nechápala, co se vlastně děje. Vypravila jsem se za Zajícem do autobusu, domluvit mu, ať se neostýchá spát ve vlastním stanu...Nicméně jsem na svou původní misi úplně zapomněla a zdržela se tam asi přes hodinu i s procházkou v nedalekém lese a potom dvěmi méně plánovanými a rychleji uskutečněnými výlety k vysoké trávě na břehu řeky.
Když jsme se konečně vrátila do stanu, netuším, kolik lidí jsem vzbudila, ale Davida minimálně. Poznamenala jsem, jakou mám hroznou žížu a on mi jako správný gentleman sehnal ešus s vodou. Až ráno jsem zjistila, že dokonce i se zbytky rizota (patřil prasátku Ferdovi) a že David to věděl, ale hájil se, že se mu nechtělo jít ven pro můj čistej ešus. Uvědomila jsem si, jaké je štěstí, že voda v kanystru byla, bůhví, jak by to odpadlo, kdyby byl líný jít až ke kohoutku!
Ráno bylo krušné...vstávání do neskutečného mrazu a potom ve stejných klimatických podmínkách převlíkání do mokrých věcí. Následky včerejšího večírku se na mě moc neprojevili, tak jsem si ani neříkala:,, Už nikdy nebudu pít“, ale spíš :,,Už nikdy neusnu v průvanu na přední sedačce autobusu“, protože mě neskutečně bolelo v krku. Na vodu se nám nechtělo nikomu a uvažovali jsme o krásné turistické stezce podél Lužnice...Ale přece se neshodím před ostatními a skutečně nezůstanu v normálním teplém oblečení....Navíc- támhleten už se také oblíká. A když se o idee výletu začalo mluvit nahlas, měla jsem na sobě neoprén, tak by byla dost škoda ho zase svlékat.
Je to takový pocit sounáležitosti, protože samotného by vás k něčemu takovému nikdo nedonutil...A nebo kdyby jste vážně museli, nedělali byste kolem toho takové cavyky. Ale takhle? Stojíte zachumlán pod desítkami svetrů, šál, rukavic a čepic uprostřed nějaké docela frekventované silnice ( nebo kdyby nebyla, novinky jako svlékající šílenci z Prahy se mezi vesničany šíří rychlostí blesku) a zatím se od normálních lidí neodlišujete. Začnete s ostatními sborově fňukat a pištět, jaká je zima, jestli to máte za potřebí, že vás nic nedonutí sundat si byť jediný svetr a že na nějakou vodu kašlete, že prospíte den v autobuse. Když se pak první šílenec začne svlékat, strhne postupně i ostatní členy skupinky. Nyní fňukání, pištění, kvílení, řvaní a jekot nabírá na intenzitě a navíc se musíte pustit do popisu obzvláště nechutných detailů (pro ty s mizernou fantazií několik příkladů: ,,Fůůůůůůůj, ty mokrý neoprénky, to je hnus....to studíííííí....asi umřuuuuu“ nebo...,,Neee, já nechci....bléééé takový studící mokré tričko...uááááá“ atd.). Pak jste najednou oblečení, chviličku ještě solidárně pištíte a odmítáte se pohnout. A pak celá akce skončí tím, že čapnete loď a odnášíte si ji k řece. Během celé plavby se dá přemýšlet nad vhodnými replikami při svlékání, které funguje na podobných principech.
Jen Kristýna nepodlehla davové psychóze a jako jediná skutečně šla pěšky po břehu, zatímco chudáka Radka nechala, ať si s kajakem poradí, jak umí. Trénovali jsme skoro stejně poctivě jako včera, flákali se jen o kousíček míň- ale Zajíc nikde...Ani na druhém, ani třetím, dokonce ani na čtvrtém jezu... Na lesním jezu s brankami říkal včera, že na něj máme rozhodně počkat a vzhledem k tomu, že nikdo neslyšel o nějaké novelizaci včerejšího příkazu, čekali jsme poslušně i dnes. Trénovací potenciál místa byl nulový, tak jsme stáli na břehu a vyprávěli si vtipné historky o soustruzích (ano, opravdu jsem měla co říct k tématu....Snad jen, že mě vždycky zajímalo, jak ta věc vůbec vypadá...). Hodina čekání byla pro mou (ne)trpělivost příliš, tak jsem vyburcovala ostatní, že tohle skutečně není možné a že musíme jet dál... co když i Zajíce přemohla dnes lenost a on leží na sluníčku v kempu s kofolou v ruce? Nebo když se zřítil s kolem ze skály a nemůže dorazit na místo určení? Ujistila jsem všechny, že se Zajíc určitě nepromění v zuřivou pomstychtivou bestii po zjištění, že jsme se vzdálili od lesního jezu bez něj...A i kdyby náhodou jo, vezmu to na sebe a nechám se sežrat pro záchranu jich ostatních.
Zajíce jsme pak potkali na Lužničance, kde pózoval s kolem v ruce, ale jinak se s někým zapovídal a nenapadlo ho, že nás napadne na něj čekat. Převlékl se a kolo věnoval Kristýně, která nám pak dělala cyklodoprovod a zásobovala nás přebytečným jídlem ze svého batůžku.
Naspeedovaný Zajíc nás celý zbytek cesty hnal jako nadmuté kozy...a to nejen na vodě, ale i poté, co jsem si chtěla na chvilku lehnout na sluníčku na trávník, odpočinout si a zkonzumovat nějaký oběd. Usmlouvala jsem s ním 17 a půl minuty na oběd a po uplynutí času se chvilinku ještě čekalo na loudající se opozdilce (např. Zajíce:o) a vyrazili jsme směr Praha.
Ani cesta domů nebyla tak úplně nezajímavá, především díky Ferdovi, který se nejprve absolutně nestaral o své osobní věci, někam si je zakramařil a pak lítal po autobuse jak křečík v kolečku s uštvaným výrazem v tváři, prskal a podezřívavě se na každého z nás vrhal....Jako bych snad já prahla touhou po Ferdových hnusných smrdutých keckách...Nebo jako by snad klukům připadalo neskutečně legrační vyhodit nějaké z jeho svršků na střechu autobusu....Chudinka Ferda se nám stal paranoidním... důkazem jeho špatného psychického stavu byl i fakt, že na zmrzlinovou pauzu vyběhl bos pouze v ponožkách s náhrdelníkem z toaletního papíru kolem krku a bez halíře...
Zatímco od ošuntělého zatuchlého Vlčka se všichni preventivně drželi co nejdál, u Zajíce dochází velmi frekventovaně k naprosto opačnému jevu. Proto si dokonce vyhradil nejprvnější sedadlo ,,jen pro hezké holky“ (to, co je v běžných autobusech vyhrazeno jen pro lidi starší 12let a vyšších 150cm), které se mu tam střídaly jak na běžícím pásu jako přehlídka nejrůznějších podob krásy... Křeslo se ukázalo jako skutečně multifunkční a jednu chvíli dokonce suplovalo funkci svěřovací pohovky u psychologa.
Před sedmou hodinou večerní jsme dorazili hladce bez jakékoli komplikace před naši milovanou loděnici, vyklidili autobus, seskupili veškeré své věci, se slzami v očích jsme se rozloučili a vyrazili do svých domovů....
Vzpomínky na Lužnici jsem dlouho nemoha vytřást z mysli, stejně jako se mi nepovedlo zapomenout na pověření sepsat to všechno do článku... Zjistila jsem, že po čtvrt roční nepřítomnosti se dá zapomenout nejen řízení auta, mytí nádobí, ale i psaní článků z vody....tři odpoledne a večery jsem strávila zíráním do notebooku bez jakéhokoli výraznějšího výsledku bombardována netrpělivými dotazy :,,Kdy už to konečně bude“. A tímto můj článek končí, protože již za pár minut začíná další den...
Lucka