15. - 16. 5. 2004 Labe

Sedíš či spíš ležíš tak doma, na noze cosi bílého tvrdého neohybného, říká se tomu sádra. Každý lékař, a nejen on, pronese známou větu: "sportem k trvalé invaliditě". Koukáš z okna jak se klube na svět jaro, stejně jako každý rok, je nejdřív jen tak vykukující, ale na síle postupně získává. Jak získává na síle, posílá do potoků svou předchůdkyní zimou uloženou vodu v horách. Kamarádi kolem tebe jásají, jaké že jsou ty potoky paráda: "teď zrovna tečou, příště zase až za rok. Kruicinál postihuje tě schizofrenie. Napjatě alespoň čteš o úžasných chvílích, které prožili ostatní, a zároveň internet chceš okamžitě vypnout, protože je to k naštvání jak každá voda odtěká, ruce bez pádla svědí více a více a ty jen sedíš a odpočíváš.

Pak přijde den Dé. Konečně sedáš do vozidla, a hurá chytnout alespoň zbytky jarní vody zachycené důmyslnými přehradami a vypouštěné pro potěšení blázínků, kteří z toho asi nikdy nevyrostou. Cesta utíká hodně rychle. Náhle jsi tam. Vidíš jak se vodička nádherně bělá, bublá, skáče dovádí a hlavně vyzívá odvážlivce. Hm dobrý, kamarádko vodo, "dlouho jsme si ruku nepodali, tak si nemysli, že bych se vrhnul hned do takových hrátek jaké nám tu předvádíš". "Kdo teď nejede?" táže se nejvyšší z nejvyšších v autobuse. To je chvíle kdy jasně dávám najevo že si na tebe ještě chvilinko vodo počkám až se trošinku zklidníš. Dlouho jsem tě neviděl, musíme se trošilinku zase skamarádit. Docela jsem překvapený, že až na pár nejmladších jedinců jsem jediný, kdo si ještě drobátko počká. No nic pohled z okénka autobusu, má také své kouzlo. Ty jo, vodo ty tady umíš lámat hodně rychle morál. Znám machra co se jinde podívá na dno tvých tras hezky z blízka a pořád znovu a znovu. Neúnavně nasedá do své kocábky, a stejně neúnavně kocábku pak chytá, aby se mu nevydala svojí vlastní cestou životem. Tady to zvládl jen dvakrát a po třetí, už jsi ho zlomila. Ale ostatní si s tebou vskutku jen dovádějí a hrají.

A tady jsi na své cestě se trochu zklidnila. Dobrá tady si s tebou po dlouhé době podám ruku, tady se opět můžeme přátelit. Je to nádhera, vlna střídá vlnu. Máš tady všechno na co si jen vodákova duše vzpomene. Moc prostoru na odpočinek tu nenecháváš, já vím, odpočíval jsem dosytosti, tak si nemám co stěžovat. Ani ostatní, jak tak po nich koukám, neztrácejí na radosti jež jim je poskytnuta tvojí dovádivostí. No já vím přišlo nás k tobě trochu moc najednou, tak se rozdělíme na pár menších skupinek. Nemůžu se tě vodo nabažit, jsi úžasná a dokonalá. Nikdo tě sice nepřemůže, ale přechytračit to se někdy necháš. Však to ale také umíš jinde vrátit. To si jeden myslí, že už má v tom kterém koutečku nad tebou vyhráno, a ejhle jak kdyby se tam vzala ruka šmátralka, oznamující ti jen se hošánku pojď umýt, jsi nějaký usušený. No dobrá chvilka nepozornosti. Stává se. Věř mi ale vodo, že přesně na tomhle místě mě zítra nedostaneš, speciálně tady si dám na tebe pozor. Tak ještě kousek, ještě pár vlnek a válečků a dál už tě nechám plout samotnou. Sem si pro mě přijela jiná, tentokrát plechová kocábka. No nic zítra si dám opáčko, to mi vodo věř.

Jenže až skončí i to opáčko pohltí mě zase ta zasmraděná část světa. Ještě že máme v autobuse filutu šoféra, jež nám chce ukázat jak vypadá svět z pohledu kulečníkové koule právě narážející na okraj kulečníkového stolu. Jo stará se nám o to, abychom se nenudili ani při zpáteční cestě. Myslím, že si příště takovou vložku vynechá, ale třeba nám zase nabídne něco jiného. Nechme se překvapit, další setkání s vodo se už zase blíží.