14. - 15. 2. 2009 Klínovec

Moje první akce spojená s SK Zlíchov začala už v pátek 13. února v noci. Abych nemusel druhý den vstávat v pět hodin ráno, rozhodl jsem se přespat v loděnici. Očekával jsem probdělou noc s litry vodky, tuzemáku a nevím čeho ještě, ale místo toho mě čekala jenom ospalá Zuzka s Míšou. Zuzka se divila, že mám jenom jednu tašku + lyže a zhrozila se při zjištění, že jsem doma nechal tak životně důležitou věc, jakou je drtička na česnek. Rozhodlo se, že přespíme v hale, kde se teplota pohybovala okolo bodu mrazu, protože ve vedlejší vyhřáté místnosti nabízející dokonce i volný gauč už někdo spal. Jakožto naivní dement myslící si, že tu noc strávím v teple, jsem si s sebou vzal spacák do + 10 stupňů. Strašlivá zima, popelnice půl metru od mojí hlavy, zvuky, které jsme si vysvětlovali jako pád Barrandova a na stropě přidělaná loď, jejímuž připevnění jsem příliš nedůvěřoval (obzvláště pak po ujištění, že tam hnije už minimálně 10 let), mi zamezili usnout na dobu delší než půl hodiny. Nakonec se však tato zkušenost se zimou ukázala jako velmi užitečná v pozdějších fázích výletu.

Cesta na Klínovec probíhala vcelku klidně až do doby, kdy se rozbilo topení a v autobusu to smrdělo, jako když se pálí spojka, což mě trochu znepokojilo. Naštěstí mi ti zkušenější dodali na klidu vyprávěním historek o smůle s dopravními prostředky, která provází SK Zlíchov od nepaměti.

Během lyžování obklopen skoro samými snowboarďáky jsem si uvědomil, o kolik příjemnější je nemuset si každou jízdu zapínat vázání a neustále si sedat do mokrého sněhu. Nesmím zapomenout na panický strach začínajících snowboardistů a Zuzky ze setkání s pomou. Proto jsem se rozhodl své první zážitky na zloprkně odložit na neurčito.
Nejnepříjemnější překvapení celého víkendu mi připravil číšník v hospodě, jehož příjemnost a ochota obsloužit zákazníky byla nulová. Vše vyvrcholilo příchodem muže s kočárkem, kterého se tento „číšník“ pokusil vyhodit už ve dveřích se slovy: „Sem mi s kočárkem vůbec nechoďte.“ Dotyčný tuto výzvu s ledovým klidem ignoroval. Onoho číšníka však přítomnost kočárku natolik znepokojovala, že po přinesení objednaného jídla následovala věta: „Tak já si vás rovnou zkasíruju.“ Očekával jsem, že se strhne dosti ošklivá bitka, přinejmenším slovní, ale muž s kočárkem znovu udržel nervy na uzdě a v klidu zaplatil. Jedinou hezkou vzpomínkou na tuto hospodu mi zůstalo jen výborné vepřo knedlo zelo.

V ubytovně v Jáchymově na nás čekal vcelku luxusní 10ti lůžkový pokoj, dokonce s vlastní sprchou. Vzhledem k tomu, že tam podle některých byla příliš velká zima (mně to po předchozí noci ani nepřišlo), pokusili jsme se ihned zatopit. Po ani ne pěti minutách vypadly pojistky a Zajíc za námi přišel s veselou zprávou, že je vyhodilo ono topení, a tak budeme muset vydržet celý večer v zimě. Topení ovšem nebylo jedinou příčinou onoho problému, takže jsme si později užili nejméně pěti minut, kdy pojistky v pravidelných intervalech stále vypadávaly.

Moje večeře se původně měla skládat z čokolády, čokolády a čokolády, ale protože jsem od narození dobrák, stala se moje třísetgramová Milka erárním samoobslužným pokrmem. Před sedmou přišel Zajíc se zakvílením, že má hlad, ale nedostalo se mu žádné odezvy, protože Lucka se Zuzkou měly rozehranou partii Člověče, nezlob se a Markéta raději předstírala spaní, aby nemusela nic dělat. Když Zajíc přišel počtvrté se stejnou úvodní větou a byl Luckou i Zuzkou odbyt, že jim kazí hru a že tam má 3 a půl bochníku chleba, rozhodl se uvařit si sám. Po chvilce mu naštěstí Lucka přišla na pomoc, takže se rizoto vcelku povedlo.

Markéta se ve sprše seznámila s jedním z našich spolubydlících, k její velké smůle si ale zapomněla vzít brýle, takže sama pořádně nevěděla, co viděla. Naštěstí se záhy objevil Zajíc a šel Markétu cizincům představit. Lucka patrně nemohla překousnout, že je na dva spolubydlící Markéta sama a tak se rychle taky utíkala seznámit.

Večer nás Zuzka pohostila svojí česnekovou pomazánkou a postavila před nás něco přes litr vodky s tím, že se to má zlikvidovat. Druhá Zuzka navíc připravovala zabijácký rum s čajem. I s pomocí čtyř lidí z Bohemky se vodku vypít nepodařilo. Markéta se postarala o to, aby aspoň ten rum s  čajem zmizel a tak se nakonec stala jedinou opravdu opilou osobou toho večera.

Lucka strávila celý večer v Zajícově spacáku. Když Honza zjistil,že onen spacák není její, označil tuto zálibu jako „zajímavý druh fetiše.“ Nechápu, jak v tom spacáku mohla Lucka vydržet po tom, co ho jistá studentka prvního ročníku práv, která si nepřála být jmenována polila vínem, rumem s čajem a nakonec pokydala nutelou. Lucce to ale bylo očividně jedno a v tomtéž spacáku strávila i skoro celou cestu domů – kdo ví, jestli si ho vůbec sundala aspoň, když byla na běžkách.

Cestou domů jsme nejdřív zlikvidovali vrcholné kuchařské dílo sester Trnkových – jejich nezapomenutelnou bábovku, která měla podle Zuzky být dvoubarevná, ale nakonec chytila podivuhodnou šedohnědou barvu, takže jsem se obával, jestli není nemocná. Nakonec ale všem chutnala. Po spořádání „bábovky“ skoro všichni usnuli. Jenom já s Davidem jsme si šli udělat svačinku skládající se z olejového chleba a mazacího sýra s příchutí oleje. Když jsem se pomalu začínal obávat, že do Prahy opravdu dorazíme v oněch 19:00, na kdy byl příjezd naplánován, začal autobus rychle zpomalovat, až úplně zastavil. V tu chvíli všichni cestující ožili a neskrývali své nadšení, že se autobus rozbil. Následovaly příjemné dvě hodinky strávené hraním na kytaru a zpíváním. Poté jsme už jen přehodily věci do záchranného autobusu a vyrazili směr Praha. V loděnici se uskutečnilo velké loučení, při kterém jediné oko nezůstalo suché a pak hurá domů.

Nezbývá než dodat, že mě první akce s SK Zlíchov rozhodně potěšila a už teď se teším, až s touhle skvadrou zas někam vyrazím.