6. 11. 2005 Hra "Zachraňme Irču"

I když už nastala zima větší než únosná a vodácká sezóna víceméně skončila, dětský oddíl si musí hledat jiné způsoby, jak vybít přebytečnou energii, pobavit (a zabavit) se. A tak jako obvykle nám Irča-Evžen připravila jednu ze svých specifických neobvyklých her. Nevím, jak to dělá, ale dělá to rozhodně dobře. Neznám nikoho jinýho s takovým talentem na vymýšlení her.

Když jsme se v celkem hojném (na náš oddíl) počtu dvanácti kusů sešli v devět ráno, shlédli orloj a někteří z nás již i vyděsili pár turistů, přiřítila se uštvaná Irča, která prý při dovolené v "Blér Vyč" vyfotila hnusnou čarodějnici, která, zmocnivší se fotky, se rozzuřila a ze zcela pochopitelných pohnutek se rozhodla Irču zabít. Přestože padl návrh nechat Irču napospas osudu, zatáhnout to a navrátit se do svých domovů, sestavili jsme dva elitní záchranné týmy. První, ten náš a samozřejmě lepší, team ve složení David, Lucka, Tomáš (bráška), Oskar a Míša (Davidův něco-jako-bratr). Druhý team byli páni vedoucí, Fabián, Ondra a Vojta. Námitky, že jsme rozděleni nerovnoměrně, jsme popřeli s ohledem na to, jak se umíme chovat zodpovědně, když se nám chce a rovnou zvolili Davida za svého vedoucího.... Když se na něj pak s jekotem a požadavky navěsil celý oddíl, myslím, že už asi nikdy nebude chtít stát se vedoucím podobného útvaru. Svou dospělost jsme odkázali hnedka tím, že jsme se s řevem rozběhli ulicí k metru, děsili další lidi, odhalovali potenciální čarodějnice... David v tu chvíli chtěl být asi klidně na severním pólu, hlavně hodně daleko od nás, tvářil se, že nás radši nezná... Dopisy jsme hledali na okraji Prahy, v loděnici, na Barrandově, v Malé Chuchli (tam měl být dopis schován pod vykotlaným kamenem zdi u kostela....omylem jsme rozebrali málem celou zeď. Ale fakt, že to bylo v zápalu hry, nás omlouvá), v Radotíně a Lipencích. Šli jsme tempem rychlejším než vražedným (kdo prožije dětství po boku otce-sekáče, s velmi dlouhými nohama, kdy většina výletu se odehrává spíše v pomalejším cvalu, neumí opravdu chodit pomalu)a tudíž jsme stále docházeli druhé družstvo. S vědomím, že máme tedy času dost, jsme to pojali spíše jako kulturně-poznávací výlet. Prohlédli jsme si Zoo-koutek v Chuchli a nakrmili exponáty zeleninou, dříve odcizenou tamtéž..., popovídala jsem si s místními občany (k nelibosti zbytku skupinky), navštívili hřbitov a obšťastnili hrob kytičkou (poněkud zpožděně k příležitosti Dušiček), nakoupili si občerstvení... Do Lipenců jsme šli vskutku terénní cestou (tento pojem zahrnuje hromady hlíny, bláta, louží, brambor, ostružin a bodláčí) a vyrobili si zbraň na čarodějnici (ostrá větev). S netrpělivostí jsme očekávali, kdy se konečně ulice Jílovišťská bude lomit o 140°...neustále jsme někam odbíhali a na každé druhé zahradě vyhlíželi Irču ve smrtelném nebezpečí. Po kilometru jsme se dočkali, ale zjistili, že druhá skupina získala, díky našim zastávkám, asi 45minut náskůček. U stromu-buřtovníku jsme se obsloužili, občerstvili, slepili dohromady fotku čarodějnice a radovali se, že Irča přežila. V tu chvíli se objevila skutečně realisticky vyhlížející kreatura s tím, že Irču zaklela do již snědených buřtů. Ti, věkem mladší, se rozhodli Irču pomstít, a čarodějnici skutečně nešetřili, když už si dali tolik práce s výrobou zbraní....Převlečená Irča proti přesile nic nezmohla a strávila asi velmi příjemnou půlhodinu na terase, kdy jí svázali nohy, dali roubík, hadr přes oči a slibovali jí, jak jí upálí. Dojedli jsme buřty a šli jsme jí na pomoc. Tři, , děti" téměř jak utržení z řetězu se odletěli na posed i s úklidovým náčiním z chaty. Když jsme se dost vyšíleli a unavili, vydali jsme se na autobus. Vzhledem k tomu, že někdo zcizil jízdní neřád, netušili jsme ani, že budem čekat takou věčnost. Můj bratr uviděl cosi, co v minulém životě možná mělo společné předky s bicyklem, nicméně teď by se to dalo definovat jako hromada zrezivělého šrotu, která souhrou velmi zvláštních okolností drží pohromadě. Výčet věcí, které kolu chyběli, by byl zdlouhavý, jen dvě zcela probodané pneumatiky, pár trčících přebytečných drátů (ani jejich ukopnutím se však nic nezlepšilo), zadrhávající se šlapky, řidítka....Velikost cca na 3leté dítě, bez brzd, v epesním tvaru osmičky a místo sedla jen nebezpečně ostrou tyč. Tomáš nám na něm začal předvádět rodeo, časem zlepšil i styl, ale místního pána na podobném modelu (ovšem se sedlem) předjet nezvládl, přestože to byl dost krutý boj...Dan při pokusu ohromit nás jízdou po zadním kole nás uvedl v úžas jízdou po zádech prostředkem ulice. Ale přežil. Konečně přijel autobus nacpaný jako výroční sobí spřežení na Aljašku.

Výrazně slisovaní jsme se za použití ostrých loktů probojovali z autobusu a rozešli do svých domovů s dobrým pocitem, že jsme zachránili Irču. Hra byla opravdu dobrá a navíc všichni se potřebujeme alespoň o víkend dostatečně vyřádit, abychom mohli být zase děsivě hodnými potomky, jak nás znají v našich domovech....:-)

Lucka
Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz