1. - 2. 4. 2006 Skiboby
Největší legrace-nejhorší držkopády-nejúžasnější zimní sport-nejlepší lidičky
Nadpisem jsem v podstatě stručně charakterizovala celý náš víkendový pobyt spojený s tréninkem jízdy na skibobech. Jakožto na vodě velmi sebejistí a zkušení sportovci, rozhodli jsme se zkusit pro změnu nějaký zimní sport, který nám absolutně nepůjde a budeme mít šanci, pokud ne přímo se přizabít, tak se o to alespoň pokusit... A kde se to naučit, když ne rovnou u úspěšných juniorských reprezentantů naší republiky??? Museli jsme jim dát alespoň příležitost vrátit nám zpět všechny křivky a utrpení způsobené na našem letním táboře, kam jsme je vzali (duševní otřesy z budíčku do plavek či trénování na Hubertusu u některých přetrvali dodnes).
I přes včasné opuštění Prahy (pátek, 5hod.odpoledne) jsme na místo dorazili do absolutní vesnické tmy něco po půl desáté. Cestou nás potkaly věci jako zácpa na dálnici, nákup jídla či hysterické telefonáty všech rodičů, kdeže vlastně trčíme. Přivítání se skibobisty bylo dojemné, vyzvednout si nás přišel Michal, Wočko a Aneta a po večeři a rychlém ubytování jsme se šli přivítat důkladněji. Zajíc procházku po obci odmítl s tím, že by překážel a že nechce vidět, jak je jeho perfektní oddíl kažen. Nikdo jsme nechápali, co tím myslel :-) a po zjištění, že v Deštné fakt není skoro nic jiného než sjezdovka a hospody jsme se ZNECHUCENĚ vrátili na ubytovnu a asi do půl jedný si pokecali.
Můj bráška se únavou skoro netrefil do postele a ráno nám u vleku ukázal obsah svého žaludku, aniž bychom ho o to žádali. Až do sobotního odpoledne jsme trávili čas na sjezdovce, kde, rozděleni na dvě skupinky, jsme se střídali v jízdě na skibobech a normálním sjezdování. Skibob je hrozitánsky záludná věc - cca 20kg těžký kovový rám jako na kole s podivným sedátkem a řidítky, který má ale místo pneumatik dvě za sebou jdoucí lyžičky. Sebevrah jedoucí na tomhle vehiklu musí mít na nohou miniaturní bigfooty, na kterých se nemá skoro vůbec stát. Je to relativně složitý a dost o rovnováze - nesmí se zatočit pomocí řidítek (bylo by to poslední co v životě uděláte), ale přenášením váhy, nakláněním skibobu (a to ještě jezdec musí být naklopen na druhou stranu).
Někteří padali často, jiní ještě častěji, ale časem se to celkem podalo, vlek již většina z nás opouštěla minimálně (i to ale byla sranda, v sedě jezdit na kotvě) a i na sjezdovce jsme se drželi. I Zajíc (ten, který vždy řekne po prvním sjezdu sjezdovky, že ho to nebaví, protože tam již jednou byl) byl nadšen a tvrdil, že je to lepšejší než lyže. Po nepříliš zdařených špagetách jsme vzali skibobisty s sebou do bazénu, kde jsme všichni trénovali eskymáky (Zajíc si s sebou vezl dva kajaky, aby potom mohl zbaběle prchnout ze sjezdovek na vodu). Oč byl bazén menší (měli jsme problémy všichni se tam naskládat) a dražší, o to studenější. Již po půl hodině jsme byli všichni podchlazení a ani fakt, že koupelna postrádala jakýkoli sušák vlasů (nakonec jsme si sušili vlasy alespoň v kleče na zemi pod sušákem rukou, kde bylo napsáno, ať se nepoužívá na vlasy) nám moc k nadšení nepřidal. Ale trénink se ukázal být užitečný, i když skibobisti se nám spíše jen topili, já a dokonce i Wočko jsme zvládli eskymáka. Večer jsme ještě hráli Aktivity, to je úplně nejlepší společenská hra, skládající se z malování, mluvení a pantomimy. Vyhrála jsem já s Michalem, i přes vyložené štěstí ,jaké jsem měla na slova. Zkuste pantomimicky předvést za 1min. rychlostní skříň (tím spíš, že netušíte, co to asi je, pokud to není rychle běžící kus nábytku :-)), dlouhou chvíli či pomstychtivost tak, aby to druhý pochopil... Ani kreslení převodovky se nedá považovat za jednoduché... Byli jsme tak utahaní, že nám ani nevyšel čas provést nějaký apríl Hujerovi. Smůla, no, tak až zas za rok...
V neděli jsme zase dělali velké pokroky na skibobu, Terce bylo dokonce nabídnuto místo v závodním týmu. Zapomněla jsem říct, že skibob nemá prostě žádný brzdy a brzdit se má obloučky, což ovšem někdy nejde a ta zatracená věc se umí rozjet pěkně rychle. Když lyžaře míjíte tak rychle, že z nich vidíte jen šmouhy a kovová budka vleku se nebezpečně přibližuje, začnete se asi bát. Nekontrolovatelně jsem se tak vyřítila z lesa, když se tam nějak namotal můj bratr. Všichni později svorně tvrdili, že to bylo pomsta za to, co mi za celý život udělal či naopak neudělal, ale přísahám, že to byl jen omyl...:-). Za děsivého jekotu jsem ho nabrala tak, že odletěl pryč po sněhu pár metrů a všichni se k němu starostlivě rozběhli. Opomenuli bohužel fakt, že mi ta těžká věc kroutí nohu v nepředstavitelném úhlu a že se sama asi nevyprostím... Myslela jsem již, že chcípnu bolestí, když mě někdo obětavě vysvobodil, nicméně mám černou modřinu přes celé koleno, která tam asi ještě chvilku vydrží. Zas můžu děsit lidi ze třídy při těláku.. muhehehe....
Zajíc sice tvrdil, že narozky neslaví, ale my se rozhodli jinak - pod záminkou vrácení permanentek jsme ho nalákali do horské chaty (do hospody by nevkročil), kde dostal provizorní, ale krásný dort se šlehačkou, jahodama, dudlíkem a cigárem. Všichni jsme si ještě dali pohár a cestou domů autem vznikla kolekce velmi usvědčujících fotek, které už asi víckrát neuvidíte. Být bulvární časopis, za fotku ZAJÍCE! s cigárem v tlamě bychom asi vydělali dost peněz... nicméně my jsme přátelé, a proto ty fotky můžete vidět jen tak....
Večer jsme jen zabalili a vydali se zpět do Prahy, přičemž jsme si až do Hradce vezli jako suvenýr Wočka s Michalem (chodí tam někam do školy). Skibobisti z nás asi nebudou, nicméně se již těšíme, až si zas příští zimu zajezdíme. Všichni jsme byli úplně ztrhaní a zhmoždění, ale spokojení. Spánkový deficit ve škole budem dospávat minimálně týden a těm modřinám to bude trvat ještě dýl, ale nevadí. Co by člověk neobětoval pro legraci a přátele...
Btw. - moje modřiny jsou zas ze všech nejhorší, respektive mám prostě modro-zeleno-černý nohy, kde málokde vykoukne normální původní kůže, a jen sejít schody je nepředstavitelnej problém. Nicméně se s tím skvěle straší lidi, už teď si o mě myslej ,jakej jsem chudinka týranej :-)
Lucka
