6. - 8. 3. 2009 - Bolkov - Jírovic chata

Moje máma sleduje mé stále časnější odjezdy na víkend se znepokojením a okomentovala to, že zanedlouho budu odjíždět na víkend už v pondělí... Abych ji udělala radost, že se její teorie potvrzuje, nezbylo mi než odfrčet alespoň v pátek v nelidských ranních hodinách. I když významnou roli v  tom sehrálo i tání sněhu, déšť, touha po projížďce na lodičkách party lidí a Kubova odvaha svěřit mi Mazlíka. Ale to by bylo jiný vyprávění...

Vymyslela jsme novou závodní disciplínu, tzv. ,,speedy-shopping“, ale bohužel jsem v přeplněném Tescu byla se Zajícem jediná soutěžní dvojice a ostatní nakupující připomínali spíše zombie upadlé do stavu hibernace. Trhli jsme sice traťový rekord, ale i tak byl příjezd našeho zásobovacího teamu v loděnici již nedočkavě očekáván a bouřlivě vítán.
Až po střechu jsme naplnili transit lidmi, jídlem, běžkami, sjezdovkami, bagáží, Severín se vezl ve vlastní termotašce a několik lahváčů, které postupně šikovnější jedinci přemísťovali na tvrdý asfalt u benzínky. Omylem. Zatímco odklízeli střepy (stejnak jsme to udělali jen abychom přinesli štěstí naší výpravě), prozkoumala jsem místní záchody 3v1, které mohla zároveň využít dáma, pán i vozíčkář (jediné štěstí, že nestál přede dveřmi pán, který by příchozí řadil do trojic, jak to občas bývá na lanovkách, protože vozíčkářů v okolí byl krutý nedostatek :o).

Z vyhřátého auta se nám při pohledu na tmu a sníh venku, tuny bagáže v kufru chtělo čím dál míň, navíc jsem nabyla dojmu, že se jedná o chatu na kuří nožce, neboť čím déle jsme šli, tím více nám podle Kristýnina líčení zbývalo. Díkybohu, že není Kika tak pravdomluvná jak Mirek Dušín, to by taky mohla být moje poslední výprava. Ale najednou zázrak a chata stála před námi. A zázraky neskončily ani po vstupu dovnitř- cože, žádné spaní na zemi? A teplo...a dvojlůžkový pokojíčky obložený dřevem? A Luboš s Marií a Kačka s kamarádkou Bárou nás již očekávali. V rekordním čase padl za oběť Kristýnin Severín s knedlíkem, potom ještě buchta s čajem a začala jsem uvažovat o tom, že bych měla asi jezdit na návštěvy častěji, protože doma mou přítomnost nedostatečně oceňují, natož aby mě ještě hostili a pečovali o mě! Kuba na střídačku s Kačkou a Bárou se postarali o večerní hudební produkci a v pozdějších nočních hodinách jsme postupně začali odpadávat do pelíšků a nabírat síly na zítra.

Popravdě, kdybych věděla, co to bude za výlet, čerpala bych jako Šípková Růženka síly několik staletí dopředu. Princip ,,deseti malých černoušků“ zafungoval spolehlivě- z dvanácti lidiček nás ve finální skupince zůstalo jen šest, přičemž Ulča zůstala kvůli nachlazení rovnou na chatě. V další várce nás opustil Luboš s Bárou a potom ještě Kuba s Kačkou a Pepou. Taky jsem ke konci navrhovala, že se separuji a počkám si do jara, až sníh roztaje, ale nikdo můj návrh nebral vážně. Cestu jsme si zpestřili kabinovou lanovkou na Černou horu, můj entuziasmus z první jízdy takovouhle boudičkou rozhodně nesdílel Kuba se svým strachem z výšek a i cizí spolucestující na mě po chvilce koukali trošku podezíravě, ale nakonec mě zřejmě vyhodnotili jako neškodnou a nevrhli se zoufale do hlubin na sjezdovku pod sebou. Stejně jako dříve na Mísečkách nám štěstí přálo a připletli jsme se na trasu Krkonošské 70. Rychlostí světla mě míjeli závodníci, nejvíc jsem nechápala ty, kteří nejenže neplivali krev a nestříkal z nich pot na metry daleko, ale ještě se na mě dokázali usmívat?!

Aby Zajícovi neprošla trvanlivost na sadě vosků, postupně jsme je patlali na skluznici mých lyží, ale jediným déletrvajícím efektem byla barevná duha (obzvlášť stříbrný klistr vypadá slavnostně :o) a já si připadala jako šnek šplhající po kmeni stromu v těch krutých matematických úlohách, kde ho nechají vyškrábat se dva metry za den a vzápětí sklouznout minimálně o 195cm nazpět.

Holky v chatě na nás už čekaly s večeří- sekaná s brkaší a zelsalátem a čajem. Jeden z mých výborných nápadů bylo oslavit jmeniny obou našich ,,zlých výrostků Hugo“- Tomáše a Ferdy- palaČičinkami. A rovnou z koňské dávky dvou a půl litrů mléka, aby toho nebylo málo! Zmožená po výletě jsem usínala na stole nad poučnou četbou časopisu Dívka, která byla lákavější alternativou než komparativní esej k Ústavě ČSR z roku 1920. Bohužel jak se vyspíte, když váš pronásleduje děsivá noční můra Ferda, který žďoubáním zjišťuje, zda jste si nedovolil zemřít dřív než vyrobíte PalaČičinky?! Ve spolupráci s Janou a Kristýnou to šlo vcelku od ruky a za necelou hodinu a půl jsme už klukům gratulovali a Zajíc, který se vyhrabal mezitím ze své nory, je slavnostně vrhnul přes místnost, aby si náhodou nemysleli, že vyrostli a zesílili. Klasika- Ferda přimáčknutý Zajícem na stěně kope bezbranně nožičkama ve vzduchu a křičí:,,Tomáši, kde se couráš, už si ho skoro dávám“ a Tomáš dokončí plavný přelet místnosti a jako bumerang se vrací zpět, aby se připojil po bok Ferdy :oD

Po dvaceti minutách náletu vyhladovělých kobylek (vždyť večeře byla UŽ před hodinou a půl) vysoký komínek palačinek mizí a na talíři se krčí poslední čtyři exempláře. Některé lemry rovnou odejdou ,,přemýšlet se zavřenýma očima“ na volné gauče a postele, holky s Kubou nám opět hrají na kytaru (ani po třech hodinách se jim nepovedlo zahrát jedinou písničku, kterou bych znala) a my se vzděláváme a rozšiřujeme si obzory četbou hromady časopisů Dívka, Top Dívka, Bravo a BravoGirl. Výsledek, jak dopadl Kuba v testu o sexuálním životě a ,,Jak jsi smyslný?“ vám zde s ohledem na možnou morální újmu reprodukovat nebudu, ale ráda se podělím o jiné obohacující tipy a informace:

  1. Potřebujete se vyrovnat s rozchodem s přítelem? Není nic snazšího, stačí založit si blog a na něj napište, jak moc vašemu ex smrdí nohy.
  2. Pozor. Nenechávejte se nikdy zvát na panáka, protože je všeobecně známo, že na panáky zvou pouze úchyláci, děvkaři, psychopati, ožralové , blázni a vágusáci. A s nima se slušná dívka rozhodně nezaplete!
  3. To, že tě kluk přehlíží, popř. ti nadává, znamená,že tě tajně miluje.

V neděli jsme se na více skupinek rozdělili již v chatě. Pepa, který byl chudinka vykolejen z velkého množství štěstí, které se na něj usmálo a půjčilo mu na sobotní výlet běžky, se konečně vydal ještě s Tomášem na zasloužené sjezdování. Já jsem se dnes raději skromně zařadila do teamu Flákačů (ten název seděl, flákali jsme s sebou o zem co chvilku) s Kačkou, Bárou, Ulčou a Kubou, který po dvou kilometrech založil vlastní separovanou skupinku ve směru ,,Co nejrychleji do chaty“ a my jsme pokračovaly jen jako dívčí akrobatické výletní družstvo. V podstatě jsme jen běhaly sem a tam po louce nad chatou, ale vše zpestřoval umrzlý sníh a kopečky dolů. A našla se i hrstka bláznů, kteří s rychlostí namydleného blesku uklouzali snad dvě desítky kilometrů, ale z obavy o dobrou pověst a jméno zbytku výpravy zde nebudu dále šířit informace o putování těchto individuí :o)

Po obědě byla nuda tak nesnesitelná a dlouhotrvající, že jsem zvládla přežvýkat již výše zmiňovanou ústavní listinu, protože tentokrát moje propagační kampaň o zbytečnosti spánku nezapůsobila na nikoho. A potom už víkend v postatě končil a my si jen sbalili, pomohli s úklidem (někteří snad nechali vysavač jen vykřičet se, viď Tome?) a vyrazili dom. Snažila jsem se kouzlem osobnosti zapůsobit na GPS, ale byla neuvěřitelně umíněná a tvrdohlavě mi odmítala doporučit jiný start cesty než ,,téměř Jičín“ uprostřed pole, kam se Zajícovi moc jet nechtělo. Všeobecně mi dala pohrdlivým způsobem najevo, jak moc je nad věcí a že to je ona, která bude určovat a vybírat destinace, ne já.

Lucka :o)
Fotky: Lucka, Kuba
Připraveni ke startu

Závodím

V klídku a pohodičce

Lanovka

Byla to makačka

Palačičinky

Muzika

Krásná příroda

Zátiší

Sjezdař Zajíc
Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz